Stále se babráme v lustracích
Poradce ministra vnitra Jiří „Gogo“ Komorous zase rozněcuje vášně. Aby se mohl stát náměstkem Martina Peciny, musel by se kvůli lustračnímu osvědčení vrátit do služebního poměru, aby prošel podle malého lustračního zákona. Co na tom, že má bezpečnostní prověrku podle standardů NATO! Co na tom, že dvacet let pracuje pro „nový režim“, ať už jsou úspěchy jím vedené Národní protidrogové centrály trochu větší nebo trochu menší. Z hlediska mezinárodní spolupráce se jednalo o útvar vysoce prestižní. To však – dvacet let po změně režimu – některým inkvizitorům nestačí! Srovnáme-li jejich inkvizičně kádrovací zápal s jejich poúnorovými předchůdci, užasneme. Dvacet let po únoru 1948 už bylo Pražské jaro 1968 v plném rozpuku! A my teď? Stále se babráme v lustracích, institutu nejen zbytečném, ale z hlediska metodiky činnosti Národního bezpečnostního úřadu přímo škodlivém.
Tento chaos však poskytuje politikům prostor pro svévoli v rozhodování. Projdeš bezpečnostní prověrkou, ale najednou se z čista jasna objeví nějaký lustrák! My tě naučíme, holenku! Stalinistická personální politika se tomu říká. Pravidlem v ní je pouze jistota, že neplatí žádná pravidla. Například bývalý ředitel Národního bezpečnostního úřadu Jan Mareš, nyní ve vysoké funkci na ministerstvu obrany, s hodinkami od stíhaného soudce Berky na rukách, má všechna potřebná bezpečnostní a lustrační prověření. Cynické nátury se pošklebují, ostatní jsou na tom jako onen pasažér křečovitě svírající zábradlí na závětrné straně lodi a odpovídající na otázku, zda již snídal: „Právě naopak.“
