Opuštění všech evropských struktur je zcela nepravděpodobné
Ukončit členství státu v mezinárodní organizaci je možné buď z vůle organizace samotné, respektive ostatních členů (vyloučení), z vůle příslušného státu (vystoupení), případně dohodou obou stran. Jaké způsoby ukončení členství státu jsou možné ve vztahu k Evropské unii?
Vyloučení členského státu
Statuty některých mezinárodních organizací umožňují vyloučit člena, který trvale a zásadně porušuje základní povinnosti, vyplývající z členství. Na příklad Charta OSN stanoví, že členský stát, který soustavně porušuje její zásady, může být vyloučen rozhodnutím Valného shromáždění na návrh Rady bezpečnosti.
Smlouvy, na nichž je založena EU, tuto možnost neobsahují. Znamená to, že vyloučení členského státu, ať už rozhodnutím některého orgánu EU nebo ostatních členských států, možné není. Členský stát proto nemůže být za žádných okolností zbaven členství v EU proti své vůli. To ovšem neznamená, že závažná porušování povinností vyplývajících z členství nemohou být postižena jinak. Členskému státu, který dlouhodobě a závažně porušuje některou takovou povinnost, může Evropský soudní dvůr na návrh Evropské komise uložit vysokou pokutu a tím vynutit respektování práva (například Francii byla v roce 2005 uložena pokuta ve výši dvaceti milionů eur plus 58 milionů eur za každých dalších šest měsíců nerespektování pravidel o mořském rybolovu).
Zcela zvláštní sankci, zatím neuplatněnou, obsahuje článek 7 Smlouvy o EU. Státu, který hrubě a trvale porušuje základní zásady, na nichž je EU založena (svoboda, demokracie, dodržování lidských práv a principů právního státu), je možné rozhodnutím Rady EU pozastavit výkon členských práv, zejména hlasování v radě. A to na dobu, po kterou protiprávní stav trvá. Ani v tomto závažném případě však nelze členský stát z EU vyloučit.
Vystoupení členského státu
Současné smlouvy, na nichž je založena EU, s touto možností (jednostranný úkon členského státu) nepočítají. Vystoupení z organizace (tedy výpověď příslušných smluv) by se řídilo mezinárodním právem – Vídeňskou úmluvou o smluvním právu z roku 1969. Výpověď je možná v případě, že úmyslem stran bylo výpověď připustit nebo vyplývá-li to z povahy smlouvy. Aplikovat toto pravidlo na členství v EU by však bylo velmi problematické, protože členské státy by se nemusely shodnout v hodnocení, zda uvedené podmínky jsou splněny. A bylo by také velmi obtížné bránit státu, který se takto rozhodl, ve faktickém opuštění unie. Schůdným východiskem by mohla být dohoda mezi vystupujícím státem a státy ostatními, která by zároveň upravila i modality zániku členství a vypořádání vzájemných vztahů.
Tento problematický stav se snaží řešit nový článek 50 Smlouvy o EU, který zavádí Lisabonská smlouva. Toto ustanovení výslovně připouští jednostranné vystoupení člena z EU. S tím, že způsob vystoupení a vypořádání vzájemných vztahů upraví dohoda, kterou vystupující stát uzavře s EU. Tato dohoda je nezbytná, protože každý členský stát je do systému zejména ekonomických vztahů začleněn tak, že prostý odchod bez dalšího je nemožný. Členství končí po dvou letech od oznámení výpovědi i v případě, kdy by této dohody nebylo dosaženo. Tato úprava však vstoupí v platnost až spolu s Lisabonskou smlouvou.
Jaký by byl další vztah vystoupivšího státu k EU? Nejméně problémů by přinesl stav, kdy by tento stát setrval v Evropském hospodářském prostoru (EHP). Nebyl by sice formálně členem EU, ale vztahoval by se na něj právní režim jednotného vnitřního trhu a společných politik EU v omezeném rozsahu, s nímž by souhlasil – zejména volného pohybu zboží, osob, služeb a podobně (jako dnes Norsko). Přechod do stavu nečlena EU by tím byl nejméně bolestný, protože změna by nebyla ve svých důsledcích natolik výrazná. Druhou možností by bylo vystoupení i z EHP, přičemž vztah k EU by byl upraven nově uzavřenými dvoustrannými smlouvami pouze pro vybrané oblasti spolupráce (dnes případ Švýcarska, které členem EHP není). Třetí alternativa, úplné opuštění všech evropských integračních struktur, je jen teoretická a zcela nepravděpodobná.
Foto:
Demonstranti v Irsku během návštěvy francouzského prezidenta
