Musíme změnit svou přistěhovaleckou politiku i přístup k sociálním jistotám
Navzdory fraškám české politiky je Česká republika poměrně laskavou a přívětivou zemí, v níž stojí za to žít. K tomuto názoru jsem po patnácti letech vážných pochyb dospěl loni při televizním sledování fotbalového utkání českého národního mužstva, v němž se často opakovaly záběry na skupinky mladých Vietnamců mávajících českými vlajkami. Vzpomněl jsem si přitom na dvě nesmrtelná rčení britského konzervativního politika Normana Tebbita, který býval ministrem ve vládě Margaret Thatcherové.
Rčení Normana Tebbita.
To první, s trochou nadsázky, ale míněno vážně, zní: „Míru integrace a loajality imigrantů poznáte podle toho, kterému týmu fandí.“ Na jeho základě jsou tito fotbaloví fandové, kteří se narodili vietnamským rodičům v Česku, ryzí Češi symbolizující skutečnost, že vietnamská imigrace v naší zemi je mimořádně úspěšná, blahodárná a záviděníhodná.
Druhé Tebbitovo rčení znělo, a to už jen vážně a bez nadsázky: „Když byl můj táta ve dvacátých letech bez práce, neseděl doma na žádné sociální podpoře, nýbrž sedl na kolo a jel hledat práci jinam, dokud ji nenašel.“
Chtěl tím jako ryzí konzervativec říct mimo jiné i to, že vinu za mnohé problémy dnešní Evropy nese i přehnaně štědrý systém sociálního zabezpečení, který příliš mnoho Evropanů povzbuzuje k závislosti na státu a nezodpovědnosti za vlastní osud.
Dva aspekty.
Když si toto rčení promítneme z Británie dvacátých let do dnešního globalizovaného světa, napadne nás, že i dnešní světová migrace je z velké části přesně tím, co dělal Tebbitův táta: přesunem lidí z míst, kde není živobytí, tam, kde je. Kdyby tomu ale bylo jenom tak, svět by byl jednodušší a my bychom se problémem imigrace nemuseli zabývat, neboť naše ekonomiky by si jej vyřešily samy. Pro koho by živobytí bylo, ten by zůstal, pro koho ne, jel by jinam.
Jenže migrace má ještě dva další důležité aspekty, které už tak jednoduché nejsou. Oba jsou politické, ale mají opačný charakter. Jeden je blahodárný, druhý však smrtící. Většina problémů dnešní evropské imigrace spočívá v tom, že jsme tento opačný charakter přestali rozlišovat. Pokusíme se je zde nejprve oba stručně objasnit a jejich odlišnost zostřit. Poslouží nám k tomu dějiny imigrace britské, která má dlouhé a štědré tradice.
Politický azyl v Británii.
Nepočítáme-li do imigrace ozbrojené invaze Římanů, Vikingů, Aglosasů a nakonec Normanů, začínáme imigraci sledovat od francouzských protestantů koncem 16. století, jejichž příchodem vznikla v Británii tradice poskytování politického azylu pronásledovaným menšinám. Během třicetileté války přicházeli protestanti ze zemí habsburské rekatolizace. Od Cromwellovy revoluce následoval příchod španělských a portugalských Židů. Po nich přicházela po troškách imigrace židovská ze střední a východní Evropy, která se změnila koncem 19. a začátkem 20. století ve vlnu prchající před pogromy carského Ruska. Z pogromů tureckých zase prchali Arméni. Po bolševické revoluci následovala imigrace pravicových a liberálních Rusů, Ukrajinců a Baltů. Po nich desetitisícové vlny uprchlíků z nacismu. Od spuštění železné opony koncem čtyřicátých let několik vln imigrace z komunismu, a to z Evropy i z Asie. V šedesátých letech to byly desetitisíce Indů vyháněných z Ugandy. Po Chomejního islámské revoluci přišli Íránci. Levě orientovaní liberálové přicházeli z diktatur Latinské Ameriky a Jižní Afriky. Byla to směsice odlišných kultur a širokého politického spektra.
Společné prvky.
Všechny tyto imigrace však měly několik společných prvků. Za prvé tito imigranti přicházeli do země, která byla blízká či přinejmenším tolerantní k jejich politickému či náboženskému přesvědčení či cítění. A ze zemí, které je za toto přesvědčení perzekvovaly. Za druhé cítili k Británii vděk a také jej dávali najevo. Za třetí okamžitě po příchodu se starali o své ekonomické přežití zapojením do ekonomického života. Za čtvrté snažili se co nejrychleji přizpůsobit britskému politickému systému, zákonům, kultuře a vzdělání této země, a byli hrdí na to, že k ní mohou patřit. Jejich druhá generace se téměř bez výjimky stávala loajálními Brity, i když si ponechávali některé charakteristiky kulturní, kulinární nebo náboženské. Za páté všichni byli pro hostitelskou zemi velkým kulturním a ekonomickým obohacením. A za šesté brali jako samozřejmost, že stejný přístup jako oni bude mít každá další imigrace, a tu a tam se jí snažili i pomoci. Brali to jako jakousi nepsanou, ale samozřejmou gentlemanskou dohodu a nedovedli si představit, že by to někdy mohlo být jinak.
Všechno se náhle změnilo v sedmdesátých letech s novou imigrací, která porušila každý bod této dohody.
Blahodárné a smrtící kritérium.
To, že se dnes Česko stává domovem blahodárných imigrací jako Vietnamci, je důkazem českého dospívání a může Čechům sloužit jako zdroj sebeúcty a hrdosti. Češi jsou dnes normální, humánní a poměrně prosperující evropský národ, který si může imigraci dovolit včetně některých problémů s ní spojených. Do jaké míry tyto problémy nechá vyrůst, aniž by je řešil dříve, než se stanou neřešitelné, záleží na tom, jak důkladně bude sledovat průběh imigrace v západní Evropě.
Nebudeme si ji definovat ideologicky, nábožensky, kulturně, a vůbec už ne etnicky, nýbrž jen z hlediska oněch dvou opačných kritérií - blahodárného a smrtícího. Jakékoli náboženské či kulturní předsudky by nám totiž chápaní zamlžily a odváděly nás k bojům proti nepodstatnostem a větrným mlýnům. Nejde totiž vůbec o to, s jakou kulturou či náboženstvím se tato imigrace ztotožňuje, ale spíše o to, že se ve stále a rychle rostoucím počtu oddává víře, že svou hostitelskou kulturu a civilizaci musí zničit pomocí všech dostupných prostředků, protože jí to přikazuje jakýsi nezpochybnitelný vyšší princip. V tomto ohledu je tedy totožná s ideovou podstatou nacismu a komunismu a jako takovou ji musíme vnímat, máme-li si před ní ještě zachránit život.
Přátelská a nepřátelská imigrace.
K rozlišení těchto imigrací na přátelské a nepřátelské použijme fenomén, kterému se anglicky říká mindset čili nastavení mysli nebo myšlenková souprava. Neschopnost či neochota je dosud rozlišit už přivedla několik západoevropských zemí - a vede celou Evropskou unii - na pokraj národní, kulturní a civilizační sebevraždy, jejíž naplnění odhadují optimisté na rok 2050, pesimisté o dvacet let dříve. Jestliže Evropa včas neprocitne, aby je jasně rozlišila, a nezačne se k nim podle toho chovat, naše dnes rozené děti už budou dospívat v nesvrhnutelném totalitním režimu, vedle něhož se komunismus bude zdát jako mateřská školka a ráj humanismu.
Většina západoevropských států - a prakticky všechny instituce Evropské unie - se dnes chovají, jako by nástup tohoto režimu byl nejen nevyhnutelný, nýbrž i záhodný. Už teď mu přizpůsobují svoji politiku domácí a straní mu i v politice zahraniční. Někteří troufalejší politologové dnešní situaci Evropy přirovnávají ke stavu středoamerické civilizace v prvních desetiletích nástupu španělských conquistadorů, který skončil duchovním i fyzickým zničením celé jedné a kdysi velkolepé kultury, civilizace a ekonomiky.
Čtyři premisy.
Tomu, že nástup takového nového totalitního režimu je za současných trendů skutečně nevyhnutelný, nasvědčuje několik premis, podpořených statistikami. Zda jsou tyto premisy faktické či mytické, se zeptáme za chvíli, ale nejprve si je vyjmenujme.
1. Z demografických statistik vyplývá, že za současné míry porodnosti by se během jedné generace původní evropská populace mohla prudce zmenšit, možná až o čtvrtinu. 2. Ekonomicky to znamená, že do třiceti let bude mít Evropa nedostatek výdělečně činných, z jejichž daní by stát mohl vyplácet důchody rostoucímu počtu penzistů a udržovat při životě ta kvanta subvencovaných institucí, které se stále množí jako forma umělého udržování zaměstnanosti. 3. Imigrace pracovních sil je tudíž nezbytná, aby v Evropě nenastal ekonomický kolaps, a proto bude muset pokračovat současným tempem, ne-li ještě rychleji. 4. Při současné vyšší porodnosti imigrace by tato nová část populace, která nefandí idejím a hodnotám evropského humanismu, demokracie a lidských práv, mohla prudce vzrůst, snad až o polovinu.
Fakta a mýty.
Které z těchto premis jsou fakta a které mýty, se pokusme zjistit následujícími otázkami, jaké si běžní politici a ekonomové zatím nekladou.
K první premise: je skutečně nutné, aby se populace planety donekonečna zvyšovala, a je to vůbec potřebné a blahodárné v omezeném prostoru s limitovanými zdroji potravy a energie? Proč by se naopak nemohl přirozený nenásilný úbytek populace vykládat jako zlepšení kvality života?
Ke druhé premise: jestliže nebude dostatek mladých, kteří by ze svých daní živili starce, co brání starým lidem zůstat ekonomicky aktivní a samostatní až do konce života - samozřejmě s výjimkou menšiny, která toho nebude fyzicky či mentálně schopná, jako toho ostatně nejsou schopné určité menšiny v kterémkoli věku? Proč by se naopak aktivita starců nemohla brát jako požehnání, které jim dodává pocitu užitečnosti a radosti ze života a od něhož se mladší generace mají co učit?
Znepokojující otázky.
Ke třetí premise: jak může být imigrace nezbytná v ekonomice, která má trvalou nezaměstnanost průměrně kolem patnácti procent? Jak by se daly změnit pracovní podmínky, aby nezaměstnaní Evropané zaplnili volná pracovní místa, na která si dnes importují imigranty? A jak by se naopak daly zlepšit podmínky v zemích původu imigrace, které by tamním obyvatelům vytvořily život, z něhož by nechtěli a nepotřebovali emigrovat? Ke čtvrté premise: jestliže zůstane nepřátelská imigrace a její porodnost neregulovaná, jak dlouho potrvá, než proběhne populační výměna, v níž na místo nynější liberálně a demokraticky smýšlející většiny nastoupí ta, která myslí totalitně, a pak si demokraticky zvolí totalitní režim? Vzhledem k tomu, že velká procenta nepřátelské imigrace a jejích potomků zůstávají ekonomicky neaktivní a závislá na sociální podpoře, jak dlouho potrvá, než se evropská ekonomika zhroutí pod tíhou rostoucí populace nezaměstnaných a nezaměstnatelných? Jestliže stále sílí procento nepřátelské imigrace ochotné použít k pádu naší civilizace hromadného vraždění, dá se pádu Evropy ještě zabránit? A jestliže ano, jak? A jestliže už ne v celé Evropě, tak alespoň v Česku?
Dejme šanci starým lidem.
Většinu těchto otázek dnes silně zamlžují ohledy politicko-korektní, multikulturní a antixenofobní. My se zde pokusíme dodat si trochu odvahy a vytáhnout je z oné mlhy na světlo. Zde je tedy přehršle troufalých odpovědí, z nichž některé se nám budou okamžitě jevit nerealizovatelné. Jenže realizace odpovědí, které se kdysi zdály nerealizovatelné, tvoří samotnou podstatu civilizace. Ohledně první premisy se pokusme smířit s tím, že naše porodnost se už nikdy nezvýší a že si tedy budeme na stárnoucí společnost muset nejen zvykat, ale i si v ní najít zálibu. Stáří s sebou vedle všelijakých drobných zneschopnění a postupné senility přináší zkušenosti, vzdělanost, nadhled, moudrost, rozvážnost, nechuť k plýtvání časem, energií a hmotnými prostředky, a schopnost rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným, užitečným a neužitečným, hodnotným a bezcenným, chybným a správným. To nejsou zrovna nejhorší předpoklady pro efektivnější řízení společnosti. I kdybychom se ještě pokusili porodnost prudce zvýšit tím, že každý z nás, kdo ještě může, zplodí rychle deset dětí, praktický výsledek, tedy jejich pracovní produktivnost, se dostaví až za nějakých pětadvacet let, a tolik času nám na záchranu už možná nezbývá.
Změna sociálního státu.
Ohledně druhé premisy. Reformovat systém starobních důchodů tak, aby se důchody nemusely zvyšovat, ale aby se důchodcům umožnilo pokračovat v produktivní práci, třebas i s daňovým zvýhodněním, na částečný úvazek, na volné noze, a podobně.
Co se týká třetí premisy, měli bychom vytvořit za a) takovou strukturu zaměstnanosti a sociálního státu, která by finančně zvýhodňovala jakoukoli produktivní práci před nezaměstnaností a sociální podporou a umožňovala snadné přeškolování z profesí trhem nežádaných na ty, které si žádá; b) systém vzdělání, který by všechny generace nepřetržitě vzdělával nejen k dovednostem praktickým a uplatnitelným, nýbrž i k všeobecné kultuře a civilizovanosti včetně zásad etiky, estetiky a společenské etikety (k tomu nemusíme sahat daleko, stačí Komenský a Foglar); c) trvalý rozpočet a organizační strukturu pro ekonomickou pomoc zemím s nejpočetnější ekonomickou emigrací, který by jejich obyvatelům - ne zkorumpovaným vládcům - umožňoval hospodářský rozmach podle starého hesla, „když dáš chudákovi rybu, nakrmíš ho na den, když ho naučíš rybařit, nakrmíš ho na celý život“.
Nová definice azylu.
Pokud jde o čtvrtou premisu. Jestliže i při plné zaměstnanosti bude ekonomika vyžadovat zvýšenou imigraci, definovat pro ni nová kritéria. Částečně podle její okamžité ekonomické uplatnitelnosti, ale především na základě původního principu, smyslu a účelu politického azylu, jímž je záchrana života perzekvovaných. To znamená aktivně nabízet azyl těm, kdo jsou ve svých zemích skutečně perzekvováni za nastavení mysli podobné našemu a u nichž je tedy předpoklad, že budou imigrací vděčnou a přátelskou. Zcela konkrétně: k nejperzekvovanějším lidem dnes patří křesťané v islámských zemích. Jejich imigrace - třebas i pomocí nějakých organizovaných záchranných leteckých mostů - by i ve velkém počtu byla okamžitě morálně povzbuzující a dlouhodobě blahodárná.
A dále podle Komenského poučky, že člověk se má zabývat tolik dobrem, aby mu nezbyl čas na žádné zlo, by její blahodárnost spočívala mimo jiné i v tom, že by imigrační kvóty zaplnila imigrací přátelskou natolik, že by nezbylo místo na žádnou nepřátelskou, aniž by kdo mohl Čechy nařknout z rasismu či xenofobie.
Spoluvina českých politiků.
To by ale bylo nutné provést dost rychle, než se Česko stane součástí Schengenské smlouvy, která jí odebere veškeré pravomoci rozhodovat, kdo smí či nesmí vstoupit na jeho území. Na každém české politikovi, který se otázkami zde nastíněnými nezačne co nejdříve zabývat, by mohla brzy spočívat spoluvina za zánik evropské civilizace na území tohoto státu. Jestliže se jimi zabývat začnou, mohli by naopak pomoci naplnit proroctví, že Česku se všechny přicházející katastrofy vyhnou, které svým českým žákům prý sdělil přátelský indický guru Bhagawan.
