Po irské sprše přišel průlom v jednáních
BUDAPEŠŤSKÝ MINISTR zahraničí János Martonyi se stal hrdinou minulého týdne v Bruselu. Maďarsko jako první země střední Evropy uzavřela při rozhovorech s Evropskou unií kontroverzní kapitolu o pohybu osob a pracovních sil. Celkový počet dojednaných maďarských kapitol dosáhl magické dvaadvacítky (z celkových jedenatřiceti). „Je to skutečný průlom v jednání o rozšíření Evropské unie, prohlásil evropský komisař pro rozšíření Günter Verheugen. Kromě Maďarů se asi nejvíce radovali Švédi. Švédsko si pro své půlroční předsednictví v Evropské unii, které vyvrcholilo summitem v Göteborgu, vytyčilo jasný cíl – výrazně pohnout s jednáním o rozšíření patnáctky. Když ale Irové 7. června v referendu odmítli ratifikovat smlouvu z Nice, polil nejen Švédy studený pot. Tato smlouva je totiž považována za základní předpoklad rozšíření. Maďaři mnoha Evropanům vrátili dobrou náladu. Šťastná švédská ministryně zahraničí Anna Lindhová mluvila o úctyhodném výsledku. „Máme všechny důvody být spokojeni, citovala ji agentura Reuters. V případě Maďarska nešlo pouze o počet uzavřených kapitol, díky nimž se dostalo do čela pelotonu kandidátských zemí společně s Kyprem. Švédi jsou s tímto počtem spokojeni i u dalších zemí a také Češi vzhledem k devatenácti hotovým kapitolám odvrátili ještě před pár týdny hrozící zaostávání. Pro Evropskou unii je především důležité, že Maďaři prolomili jednu z nejtěžších bariér a dohodli se na budoucím dočasném omezení volného pohybu pracovních sil. Česká diplomacie však má z tohoto maďarského kroku pramalou radost. Ministr zahraničí Jan Kavan řekl, že maďarské rozhodnutí „omezilo náš manévrovací prostor . Vše nasvědčuje tomu, že má pravdu. Jakmile je na světě podobný precedens, ostatní kandidátské státy nemohou počítat s tím, že vyjednají výrazně lepší podmínky než Maďaři. Ti Západoevropané, kteří chtěli z jednání o vstupu takticky vytvořit „bratrovražedné závody kandidátských zemí, do značné míry dosáhli svého. Sedm let. Dohodu, na kterou Maďarsko přistoupilo, čeští politici většinou nepovažují za přijatelný kompromis. „Pořád to znamená neplnohodnotné členství v Evropské unii, prohlašuje stínový ministr zahraničí za ODS Jan Zahradil. Přechodné období, během něhož pracovníci z nových členských zemí budou mít zavřené dveře na Západ, může trvat až sedm let. „Kompromis spočívá v tom, že Evropská unie toto období rozdělila do tří etap. Už po dvou letech musí každá země unie, která hranice pracovníkům z Východu uzavře, své omezení přehodnotit. Může ho však také prodloužit na pět let. A pak může přidat ještě dva roky navíc. O takové variantě dnes uvažují zvláště Němci a Rakušané. Na druhou stranu je na jednotlivých členských státech unie, zda vůbec chtějí zákaz pohybu pracovních sil uplatňovat. Právě Švédové prohlásili, že to v žádném případě nechystají. Maďaři si vydobyli, že také oni mohou recipročně omezovat pohyb pracovních sil ze západních zemí, a to po stejně dlouhou dobu. Odborníci ovšem pochybují, zda to má nějaký praktický význam: němečtí dělníci se do Maďarska sotva pohrnou a německé investory bude Budapešť spíše lákat. Jediný efekt je psychologický – vyjednavači nepřistoupili na nerovné podmínky. Jak se do lesa… Češi si ale na malou maďarskou solidaritu příliš stěžovat nemohou. Není to tak dávno, co Maďarům vyvedli podobný kousek. Praha na začátku června uzavřela kapitolu „volný pohyb kapitálu a souhlasila s tím, že individuálně hospodařící rolníci ze Západu budou moci nakupovat českou půdu bez omezení. Na to Maďarsko nepřistoupilo, dále jednalo a nakonec si velmi rychle vyjednalo odlišné podmínky – půdu budou moci nakupovat jen ti soukromí zemědělci, kteří v zemi žijí a hospodaří nejméně tři roky. Také proto se ministr Martonyi mohl ohradit proti Kavanovu tvrzení o omezeném prostoru: „Nikdy bych neřekl, že jakákoliv pozice nebo prohlášení jiné země omezuje nebo rozšiřuje náš manévrovací prostor pro jednání. A připomněl právě případ prodeje půdy. „Chápu, že česká pozice je jiná, protože zemědělství tam má jinou roli nebo jsou jiné tradice, liší se zeměpisná poloha. Snažme se, prosím, držet zásady individuálního zacházení. Není to prázdné heslo, citovala Martonyiho agentura ČTK. Visegrád nefunguje? Jan Zahradil vidí v rozdílných maďarských a českých postojích důkaz, že Visegrádská čtyřka zdaleka nefunguje tak, jak tvrdí například premiér Miloš Zeman. Tvrdí, že snaha o koordinaci postojů vůči Evropské unii je falešnou hrou. „Každý kope sám za sebe, řekl Zahradil v rozhovoru pro týdeník EURO. A nechce, aby to bylo jinak. To, že koordinace v rámci visegrádského uskupení pokulhává, se už dlouho ozývá také z polských diplomatických kruhů. Právě Polsko v současné době táhne při jednáních s Evropskou unií za nejslabší provaz. Varšava uzavřela pouze šestnáct kapitol a zaostává i za Slovenskem či Litvou, jež začaly jednat později. Poláci projevují nejmenší ochotu přistupovat na kompromisy před nadcházejícími parlamentními volbami. Ty se uskuteční v září a nekompromisní postoj snad může přinést body u voličů. Evropští politici a úředníci jsou vůči strategicky významnému Polsku vstřícní. „Polsko má řadu technických a politických problémů, protože je to tak velká země. Ale nemůžeme měřit úspěch pouze počtem uzavřených kapitol, prohlásil Günter Verheugen. Kdyby ovšem Polsko přesto z první vlny rozšiřování Evropské unie vypadlo, mělo by to nepříznivé důsledky také pro Českou republiku (EURO 20/2001). Zbraně nejsou složené. Čeští vyjednavači nyní hodlají dále jednat o pohybu pracovních sil, i v Praze však málokdo věří, že by mohli dnešní postoj Evropské unie nějak výrazně zvrátit. Státní tajemník ministerstva zahraničí Pavel Telička přesto ještě neskládá zbraně. „Pokud budeme jednat dále, můžeme vyjednat více. Horšího výsledku než Maďarsko už nedosáhneme, uvedl hlavní český vyjednavač v rozhovoru pro EURO. Dodává, že pragmatický a taktický přístup může slavit úspěch, byť třeba Němci a Rakušané budou jen velmi těžko ustupovat z vydobytých pozic. Pavel Telička hodlá v příštích dnech osobně sondovat v západních metropolích, čeho lze dosáhnout při rozhovorech s jednotlivými zeměmi. Zdá se, že s odporem Německa a Rakouska vůči českým pracovníkům se již diplomaté z Černínského paláce do značné míry smířili. Praha však nadále prosazuje přehodnocení požadavku unie, aby české firmy nesměly poskytovat různé služby v příhraničních oblastech obou sousedních států. Česká diplomacie rovněž chce, aby Evropská unie pro svou žádost o přechodné období pro volný pohyb pracovních sil předložila lepší argumenty. Praha soudí, že není přípustné, aby ji unie zdůvodňovala pouze tím, že jde o politicky citlivé téma. Vznikl by tak totiž nebezpečný precedens. Proč by se potom kdokoliv u jakéhokoliv bodu jednání nemohl odvolat právě na politickou citlivost? Pod tlakem konkurentů. České ministerstvo zahraničí se připravuje na složitější jednání, ale kroky ostatních kandidátských zemí mohou Prahu přitlačit ke zdi. O rychlém uzavření kapitoly „volný pohyb osob podle maďarského scénáře totiž uvažuje řada států včetně Slovenska. Česko si v takové situaci stěží bude moci dovolit delší zaostávání. Pavel Telička ale zdůrazňuje, že záleží zároveň na flexibilitě Evropské unie, a to i v jiných kapitolách rozhovorů o budoucím členství. Reciproční režim, který dojednali s Evropskou unií pro volný pohyb pracovníků Maďaři, považuje za nezbytný také český hlavní vyjednavač. „Je to logické. Musíme mít stejné možnosti, říká Pavel Telička. Je nicméně otázkou, zda by Česká republika této možnosti skutečně využívala. Vyvolávat zdání, že Praha omezuje třeba manažerské profese u zahraničních investorů, považuje Telička za nesmyslné. Požadavek reciprocity by ovšem mohl být reálný pro oblast příhraničních služeb. Jestliže Němci a Rakušané omezí přístup českých firem z určitých oborů na svůj trh, uzavřely by se také české hranice pro tamní firmy ze stejných odvětví. Recept chybí. Zatímco představitelé kandidátských států mnohdy nejistě porovnávají slušný počet uzavřených kapitol s kompromisy, které v jeho zájmu museli učinit, ani samotná Evropská unie neměla na summitu v Göteborgu zdaleka jen důvody k nadšení. Její příprava na rozšíření se kvůli výsledkům referenda v Irsku zadrhla. Politici unie sice celý minulý týden ujišťovali, kde mohli, že Irsko nemůže rozšíření unie zabránit, ale nikdo nemá zaručený recept, jak situaci vyřešit. „Patnáctka může nakrásně opakovat, že irské referendum nebude mít žádný vliv na ratifikaci smlouvy z Nice a na kalendář rozšíření, ale přesto znamená pro celý proces překážku, napsal francouzský list Le Figaro. Dodává, že členské země měly daleko k tomu, aby projevily „vůli urychlit proces rozšíření, a utápěly se ve vlastních egoistických zájmech. Tato výtka se týká právě i Německa a Rakouska, které lpí na omezeních pro volný pohyb pracovníků. Nikdo nepochybuje o tom, že ratifikace smlouvy z Nice je nutná ještě před přijetím nových členů. Irsko je ovšem nejsložitější případ – pouze v něm o smlouvě rozhodují občané v referendu. Jinde to mají na starosti „spolehliví poslanci. Ne novému maratonu. Evropská unie rezolutně odmítla možnost, že by kvůli Irům začala smlouvu z Nice znovu projednávat. Ne že by západoevropští státníci měli tento dokument ve zvláštní oblibě. Smlouva vytvořila naprosto nepřehledný rozhodovací mechanismus. Většina politiků v unii však evidentně nevěří, že by bylo možné dosáhnout něčeho lepšího. Dohoda nejvyšších představitelů Evropské unie na loňském prosincovém summitu ve francouzském Nice vznikala po dlouhém pětidenním maratonu. Tehdejší výbuch emocí ohrožoval dobré vztahy mezi velkými a malými státy. Pamětníkům vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když si představí, že by měli tuto zkušenost opakovat. Revize smlouvy z Nice by navíc znamenala časové průtahy a další zdržení procesu rozšiřování. Přesto je Evropanům stále více jasné, že způsob, jakým se vytvářejí základní smlouvy unie, je pro budoucnost naprosto nevhodný. To uznal také předseda Evropské komise Romano Prodi: „Obyvatelé Irska vyjádřili svou svobodnou vůli a připomněli nám, že současná metoda revize smluv je nepřijatelná. Prodi navrhuje pro podobné účely zřídit shromáždění, v němž budou zasedat zástupci členských států a volení členové národních parlamentů a Evropského parlamentu. Známý poslanec Evropského parlamentu, německý křesťanský demokrat Elmar Brok, jde ještě dále a žádá, aby v podobném shromáždění zasedali také akademici a také „stařešinové – dlouholetí státníci. O smlouvě z Nice má Elmar Brok to nejhorší mínění. „Jsou to pravidla, která zabraňují tomu, aby se cokoliv událo, prohlašuje o složitém rozhodovacím mechanismu. Dánsko není vzorem. Ani další cesty, jak vybřednout z irské krize, se příliš nehodí. Někteří bruselští experti sice přišli s myšlenkou, že by Irové byli jednoduše vyčleněni ze společenství, které se řídí smlouvou z Nice, a platila by pro ně nadále předchozí Amsterodamská smlouva. To je ovšem možné v záležitostech jako společná obrana, nikoliv v tom základním, kvůli čemu se smlouva z Nice dávala složitě dohromady: rozhodovacím mechanismu. Rozdělení počtu hlasů při hlasování v Radě ministrů či počet křesel Evropského parlamentu se zkrátka nedají přizpůsobit jen jedné zemi. Ze stejného důvodu nemohou Irové jednoduše následovat dánský příklad z roku 1992. Dánští voliči tehdy odmítli Maas–trichtskou smlouvu a způsobili snad ještě větší poprask než dnes Irové. Evropská unie pak Dánům nabídla významné výjimky ze svých pravidel. Kodaň dodnes nezavedla jednotnou měnu euro, nepodílí se na řadě společných pravidel pro imigrační a bezpečnostní politiku. A v opakovaném referendu se Dánové nechali přesvědčit… Většina dánských politiků považuje výjimky svého státu nejen za přežité, ale také za nevýhodné. Kodaň se totiž nemůže plnohodnotně podílet na evropské politice. Vzhledem k odporu euroskeptických voličů jsou však snahy politiků marné. Druhý pokus. Přesto se Brusel připravuje na to, že v případě potřeby se Irům nějaké výjimky přece jen poskytnou. Sotva to bude možné v rozhodovacím mechanismu. V některých případech by možná stačily jen záruky – například, že se Evropská unie nechystá vměšovat do irského přístupu vůči potratům, který je velmi konzervativní. Nelze vyloučit, že Irům se nakonec povolí i neúčast v chystaných evropských vojenských silách. Anebo se jejich účast omezí na polní nemocnice a podobné vojenské služby. S těmi ostatně Irové mají bohatou zkušenost z působení v silách Organizace spojených národů. I toto řešení je ovšem krajním. Zatím vše směřuje k jedinému: Irsko musí své referendum zopakovat. Tamní politici by měli usměrnit skeptické voliče. Jenže v Dublinu nemá nikdo naspěch. „Neočekávejte okamžité řešení od této irské vlády, varoval své kolegy z Evropské unie irský ministr zahraničí Brian Cowen (citace listu Financial Times). Očekává se, že v červnu příštího roku Irsko uspořádá parlamentní volby. Teprve po nich bude reálně možné zahájit novou kampaň za přijetí smlouvy z Nice. Nejpozdějším termínem pro nové referendum je prosinec 2002. Od 1. ledna 2003 má být Evropská unie podle oficiálního slibu formálně připravena na přijetí nových zemí. Kdo tomu však ještě věří? Ani výsledek druhého irského referenda není jistý. Podpora tamních voličů pro evropské projekty má od vstupu do Evropských společenství v roce 1973 trvale sestupnou tendenci. Vzpoura malých. Středoevropané se nyní mohou cítit podvedeni. Irové, kteří dlouhou dobu masivně těžili z peněz evropských fondů, nyní blokují rozšíření unie a nechtějí připustit ke stejným zdrojům další národy. Jenže tak jednoduché to není. Irsko sice zkomplikovalo přijímání nových členů do unie, ale nikdo nemůže tvrdit, že právě o toto šlo u volebních uren irským voličům. Ti především řekli jasný názor na řadu věcí spojených se smlouvou z Nice. Zastánci odpovědi „ne v irském referendu argumentovali tím, že smlouva z Nice nejen zatemňuje rozhodovací mechanismus, ale především znevýhodňuje malé země. Velké státy opravdu získávají relativně vyšší počet hlasů, byť ještě zdaleka ne takový, jaký by odpovídal počtu jejich obyvatel. Tradičně neutrálním Irům dále vadí budování evropské obranné politiky a vojenských sil. Sami se vojenským organizacím včetně Atlantické aliance vždy vyhýbali a teď mají pocit, že se do podobného „chomoutu mají dostat zadními vrátky. O potratech již řeč byla. Nábožensky orientovaní Irové se obávají, že jejich konzervativní přístup ohrožuje evropská Charta základních práv. Také tu schválili státníci v Nice. Zatím sice není pro nikoho právně závazná, i to se ovšem může v budoucnu změnit. A bude pak mít Irsko v novém rozhodovacím mechanismu dost sil na to, aby se mohlo bránit? Některé události poslední doby navíc Irům naznačovaly, že už v řadě případů musejí poslouchat Brusel více, než by sami chtěli. Evropská komise vyčinila Dublinu za snahu popustit uzdu veřejným financím. A nižší irské daně jsou v jiných evropských státech leckomu trnem v oku.
