Když kukačka naklade vejce do cizího hnízda, nezbavuje se jen své odpovědnosti za výchovu potomka, ale ohrožuje na životě i potomky hostitelského ptáka. Kukaččí mládě je totiž velmi životaschopné a sežere zpravidla potravu svým nevlastním sourozencům, načež je velmi dynamickým růstem vytlačí z hnízda kamsi pod strom, kde je čeká rychlý konec. Tak nějak zřejmě myslí Miroslav Kalousek své přirovnání služebního zákona ke kukaččímu vejci ve státním rozpočtu v rozhovoru pro toto číslo týdeníku EURO. Ozbrojené složky opravdu vysají většinu zdrojů na zvyšování platů státních zaměstnanců a konstrukce odchodných a rent pro vysloužilce je nepochybně bumbrlíčkem, který může v opatrně a velmi skromně reformovaných veřejných financích nadělat pořádnou paseku. Nicméně renty lze dodatečně osekat, a přestože pozdní reakce bude znamenat zbytečně vyhozené peníze, má to ke skutečné podstatě problémů veřejných financí dost daleko.
Nicméně je to hezká ilustrace fiskální politiky této vlády, která zaujala širokou veřejnost. Zarputilost, se kterou premiér Gross a jeho ČSSD za vydatné podpory komunistů zákon o služebním poměru protlačili, je v této souvislosti těžko pochopitelná. Obratný Kalousek sice opravdu musí lézt Grossovi krkem, ale ne každé vítězství nad lstivým lidovcem nutně přináší uspokojení. Něco by o tom mohl vyprávět Řek jménem Pyrrhos. Jenže ten je už nějakých dvaadvacet století po smrti.
Reakce veřejnosti před volbami bude v tomto případě jeho zkušenosti nejspíše odpovídat. To znamená, že příští rok sice zaplatí daňový poplatník pracující v podnikatelské sféře další dvě tisícovky na svého šerifa, ale už za pár týdnů ČSSD daruje při volbách hezkých pár procent hlasů konkurenci. Nakonec proč ne zrovna lidovcům?
Naděje, že sedmdesát tisíc Kryštofů dá svůj hlas upřímnosti exministra vnitra, je lichá. Ozbrojeným složkám tradičně chutnají třešně. Hlasování o služebním zákonu je zřejmě první velkou chybou Stanislava Grosse od okamžiku, kdy se stal premiérem. Veřejnost těžko někdo přesvědčí, že průměrný plat policisty opravdu musí být 32 tisíc korun.
Opoziční ODS tuto chybu však využít nedokázala. Nakonec ani nemohla, protože Grossovým spoluviníkem je Ivan Langr, který před rokem vydatně pomohl schválit zákon, o jehož pozastavení nyní občanští demokraté v modročerné koalici usilovali a jehož uplatnění bude stát hezkých pár miliard. Nad jejich socialistickým rozhazováním se poslanci ODS jistě oprávněně rozhořčují. Zkrátka Modrá šance nikomu paměť nevybílí.
V záři pozlacených pendreků bychom však neměli přehlédnout celý problém platů státních zaměstnanců. Ty i bez započtení služebního zákona rostou mnohem více, než si můžeme dovolit. Nejde přitom o jejich průměrnou výši, ale o objem mzdových prostředků vyplácených ve veřejné sféře. Je urážlivé pro každého, kdo bojuje o svůj chléb vezdejší v konkurenčním prostředí, když se učitelé z jakéhosi vyššího principu mravního domáhají dalších tisícikorun, ale počet zaměstnanců ve školství roste letos z 229 tisíc na 233 tisíc, přestože počet dětí klesá. Triky v ústředních orgánech státní správy, přesuny celníků do finanční policie a podobné akce jsou nakonec stejně vážným ohrožováním fiskální stability jako nemravný růst mezd policistů. I ve státním sektoru by se mělo jednoznačně přihlížet k růstu produktivity práce a zvyšování mezd by mělo být možné jedině z prostředků ušetřených propouštěním.
Náklady na státní správu jsou sice významným, ale nikoli jediným kamenem, který leží na cestě k rozumnému hospodaření veřejného sektoru. Zcela novým a nebývalým prvkem v letošním rozpočtu je snižování objemu prostředků na sociální dávky. I hodný Škromach z Hodonína odkýval, že životní minimum nemůže růst na úroveň průměrného výdělku. Jenže je otázkou, zda dokáže splnit to, co od něho požaduje vláda pod tlakem bruselské kurately. Peníze patří jen potřebným, tvrdí dnes odhodlaně. Dokážou ale jeho zaměstnanci odepřít příhraničnímu pasákovi v mercedesu sociální dávku? A chce to vůbec řešit? Vždyť ministerstvo práce a sociálních věcí přichází s dalšími změnami sociálních zákonů, které místo aby omezovaly okruh uživatelů dávek a snižovaly nároky na státní rozpočet, znamenají pravý opak.
Vláda se podvolila výdajovým limitům slíbeným v konvergenčním programu. Schodek se znatelně - byť skromně -snížil. Bude ale ten už dnes maličký pokrok viditelný ještě za půl roku, až začne předvolební vřava? Sliby novomanželských půjček a dalších sociálních dávek jsou pro soudné ekonomy noční můrou.
A to ještě nikdo nepoložil otázku, kdo bude platit opravy silnic, až za dva roky dojdou peníze z privatizace. Jak bude financován přechod od současného systému penzí ke kombinované soustavě průběžného financování a kapitálového spoření. Nedej bože, aby se někdo zeptal, kde má Všeobecná zdravotní pojišťovna rezervní fond.
Návrh rozpočtu na rok 2005 dává více otázek než odpovědí. Grossův tým se může pochválit, že plní to, čemu říká reformy, my ostatní musíme dál čekat na novou vládu.
