Máj natvrdo

Brabcova jarní příroda tiká erotikou jako pekelný stroj

(perex) Měli ho za podivína. Když prominentní kameraman a málo zkušený režisér natáčel Erbenovu Kytici, smáli se mu. “Ale po premiéře za mnou stejní lidé chodili a ptali se, kdy natočím Máchův Máj,“ říká F. A. Brabec. Tehdy se pro změnu smál on: „Neblázněte, Máj nikdy točit nebudu.” Jenže sedm let nato F. A. Brabec skutečně natáčí svou druhou romantickou báseň. To není v moderní kinematografii nikterak obvyklé.

(text)
Z českých romantických básní byly dosud natočeny jen ty ze souboru Karla Jaromíra Erbena Kytice. Krom zmíněného celovečerního filmu F. A. Brabce Kytice dva krátké animované filmy: jedenáctiminutová Svatební košile režiséra Josefa Kábrta a šestiminutová Polednice Niké Papadopulose. Jenže ze stejného důvodu možná prorazila Kytice „díru do plátna“. Byla něčím neokoukaným, po právu vyhrála čtyři České lvy a na další čtyři byla nominována. Úchvatné záběry, které z filmu učinily obrazovou báseň, do kin nalákaly sedm set tisíc diváků.
Po úspěchu Kytice by se dalo čekat, že Brabec bude mít značně zjednodušenou pozici, přesto měl s financováním filmu problémy.
„Považuji se za filmaře, který chce natočit v podstatě divácký film, ale současně vím, že projekt Máje už z principu pro masového diváka není,“ říká Brabec.
Před časem se v diskusi na internetovém serveru Novinky.cz vyjádřil velmi skepticky.
Otázka: Myslíte si, že se dnes ještě dají sehnat peníze na umělecký projekt s takovou hodnotou (a délkou záběrů), jako byly například Tarkovského filmy (Solaris)?
Brabec: Na Máj sháním peníze třetí rok a myslím si, že je to s uměleckými projekty na celém světě podobné. Paradoxně za totalitních režimů se občas daly točit i umělecké filmy, což v současném pseudokapitalismu jde velmi těžko. Peníze nakonec sehnal až třetí producent, zakladatel společnosti Beltfilm Miloš Remeň, který se podílel například na filmu Kuře melancholik.

Kdo jsou ti Knoflíkáři?

Těžko říct, co se stalo tak zásadního, že se romantické básně nejen tu a tam natáčejí, ale dokonce mají úspěch. F. A. Brabec soudí: „Máj točím i jako provokaci, protože mě rozčiluje, že český film, který měl v minulosti největší žánrovou rozmanitost, se zasekl na jednom jediném stylu filmu, tím stylem je 'veselá současnost'. Ale kde jsou ti Samotáři, ti Knoflíkáři? Co je to za lidi? Já osobně je neznám. Ale 98 procent filmů se veze na téhle vlně.”
Připusťme však také, že k úspěchu Kytice nepochybně přispělo i skvostné herecké obsazení. Vidět Dana Bártu jako vodníka či Jiřího Schmitzera v roli umrlce, Lindu Rybovou nebo Karla Rodena v erbenovských rolích bylo více než lákavé. Brabec deklaruje, že jeho snahou je dostat české kulturní odkazy k širšímu publiku právě prostřednictvím filmu.
Podobnou vizi měl i jeden z nejzajímavějších projektů „poetické kinematografie“, německý film Ralfa Schmerberga Poem: Ich setze den Fuß in die Luft und sie trug (ve volném překladu: Pověsím si nohy do větru a ony mne ponesou). Devatenáct básní německých klasiků (včetně Rilkeho nebo Kästnera) natočených v roce 2003 mělo přiblížit poezii německé mládeži. Film je německým ministerstvem školství doporučen pro žáky devátých a desátých tříd. Jedná se o přesné znění básní a jejich úryvků doprovázených filmovými obrazy a hudbou. „Kdo z mladých film viděl a k poezii neprocitl, už nikdy neprocitne,“ říkají odvážně o filmu jeho tvůrci. Mezi vybranými básněmi najdeme i tři romantické, Goetheho Zpěv duchů nad vodami, Heineho Trosečníka a konečně Ódu na radost Friedricha Schillera 95minutový snímek uzavírající.

Víc než zpěv žab
Máj ovšem bude docela jistě jiný. „Probouzející se jarní příroda tiká erotikou jako pekelný stroj.“ Tak začíná synopse Máje. Podle tvůrců je filmový obraz mocné médium a dokáže zasáhnout stejně jako výjimečný text. „Nebudeme ale recitovat. Nebudeme opisovat slovy, co kamera dokáže sdělit obrazem a film příběhem,” stojí v koncepci. “Erotikou nadupaný konflikt v básni málokdo vnímá jako něco podstatného,” říká Brabec. “Já si naopak myslím, že je to to nejdůležitější. Asi mi jde hlavně o srozumitelnost, a to i za cenu, že to vše nemusí vyjít a budu popraven. Mě ale baví dělat věci na hranici. Proti Kytici budu snad odvážnější v popisu mezilidských vztahů,” porovnává vznikající snímek se svým filmem z roku 2000.
“Je to pochopitelně můj subjektivní výklad Máje, ale v roce 1835 šlo opravdu v té otevřenosti o šokující téma. Když lezete do zelí svému synovi, zahráváte si s ohněm, a když spíte se dvěma chlapy zároveň, tak taky. A u Máchy je v postavě Jarmily přítomen nakonec i silný moment výčitky, která ji donutí skočit ze skály. Ve filmu je ojedinělé, aby všechny tři hlavní postavy zemřely nepřirozenou smrtí, jeden zavražděn, druhý popraven, třetí sebevrah. V tom je pro mě Máj skutečně více než zpěvem žab,” dodává Brabec.

Trefy Jana Švankmajera

Tradice “poetické kinematografie” však zrovna v českém kontextu není nová. Celosvětově proslavené povídky Edgara Alana Poea Jáma a kyvadlo se v roce 1983 chopil Jan Švankmajer a vytvořil čtvrthodinový černobílý poloanimovaný film nazvaný Kyvadlo, jáma a naděje. Jistý Američan s internetovou přezdívkou robo99-1 jej označil jako nejlepší adaptaci díla nejvýznamnějšího představitele amerického romantismu. Nebylo to však jediné převedení Poea na filmové plátno v podání Jana Švankmajera. Už tři roky předtím animoval Švankmajer Zánik domu Usherů, který namluvil Petr Čepek.
V roce 1994 Čepek jako titulní postava zazářil v Švankmajerově filmu Lekce Faust, vedle Kytice patrně nejproslulejší adaptaci básnického díla v české kinematografii.
Před čtyřmi lety byl uveden Švankmajerův celovečerní film Šílení. Mnohem více než v dřívějších Švankmajerových filmech vystupují do popředí herci, zejména Jan Tříska jako šílený Markýz inspirovaný markýzem de Sade, střídající stavy normálnosti se záchvaty vzteku či příšerného smíchu, a Pavel Liška v roli nešťastného mladíka Jeana. Literární předloha scénáře, volně vycházejícího z Poeových povídek Zaživa pohřben a Šílený psychiatr, vznikla už v sedmdesátých letech. Švankmajer označuje své dílo za filozofický horor. Film je podle jeho explikace alegorií současného světa, jehož výstižnou kulisou je blázinec.
Ostatně sám F. A. Brabec má na kontě ještě jednu filmovou báseň, marketingově označovanou za nejrychleji natočený film všech dob, a to Krysaře, kterého natočil během 24 hodin o silvestrovské noci na přelomu let 2002 a 2003.

(box) Poe versus Puškin Asi nejznámější filmovou inscenací romantického díla jsou tři povídky Edgara Allana Poea nazvané Podivuhodné příběhy (ve světě známé jako Histoires extraordinaires, Tre passi nel delirio nebo Spirits of the Dead). Hororové příběhy (Metzengerstein, William Wilson a Tobby Damit) režírované dvěma francouzskými režiséry, Rogerem Vadimem a Louisem Mallem, a italským klasikem Frederikem Fellinim mají hvězdné herecké obsazení. Jmenujme Brigitte Bardotovou, Alaina Delona, Jane Fondovou a Terence Stampa.
Poeovy básně jsou většinou horory, v nichž prim hraje děj čili jsou poměrně snadno zfilmovatelné a dobře prodejné. K dobru jde baltimorskému alkoholikovi i to, že byl pozdně romantickým literátem a zemřel jen šedesát let před rozmachem filmu.
Poeova nejpopulárnější báseň Havran byla natočena hned jedenáctkrát, poprvé už v roce 1912 a v roce 1963 si v adaptaci zahrál tehdy 26letý Jacku Nicholson. O příslušnosti Havrana do současné pop-kultury svědčí i zařazení do seriálu Simpsonových. Nutno podotknout, že si tvůrci animovaného seriálu o rodince ze Springfieldu v prvním ze speciálních čarodějnických dílů nebrali k poetickému dílu servítky. Bart Simpson v roli havrana hlášku „nevermore“ nijak neprožívá, naopak říká ji puberťácky infantilně, a jednou ji dokonce zamění za své oblíbené „eat my shorts“.
Romantický film ovšem začal už v roce 1908 v Británii natočením Byronovy epické básně Mazeppa. Příběh o nahatém ukrajinském služebníčkovi, připoutaném za koně vezoucí honoraci, se do kin dostal i o dva roky později, tentokrát se jednalo americký snímek. Na plátno se dostaly ještě dvě Byronovy poomy, v roce 1914 Korzár a o dvanáct let později legendární Don Juan.
Historicky druhou natočenou básní romantismu je Bachčisarajská fontána Alexandra Sergejeviče Puškina, která se v moskevských kinech objevila v roce 1909. Další Puškinova báseň však byla natočena téměř o půlstoletí později. V mezidobí se dostal na filmový pás pouze Lermontovovův Démon z roku 1911. Dalšími básněmi natočenými na samém počátku historie filmu byly Mickiewiczův Pan Tadeáš, Shelleyho Mrak a Schillerův Fridolín. S nástupem zvuku a barvy jako by přestaly romantické básně existovat. Přestřelky se ukázaly být vděčnější.
Sečteno, filmů inspirovaných Poeovým dílem, popřípadě životem, bylo celkem 185. Pro srovnání, druhé největší filmové eso romantismu Alexandr Sergejevič Puškin má na kontě necelých osmdesát zásahů.

(text k foto)
„Jsem romantik!” říká režisér a kameraman F. A. Brabec, „vždyť to je většinou důvod, proč vlastně tvůrce film realizuje. Romantikem jsem asi od narození, i když si někdy myslím, že ho ze mě udělala náročná doba, abych v ní vůbec přežil. V Kytici jsem se cítil vodníkem a umrlcem zároveň, v Máji se do postav také vcítím. Kdybych se alespoň částečně nevcítil do postavy z příběhu, asi bych nedokázal najít cestu k jejím citům a činům.“