Makáme. Ale jako politici

9. 2. 2017

Autor: čtk

Vřava kolem původu Babišova majetku by neměla přehlušit příběhy, v nichž ministr financí hospodaří s našimi penězi.

Jak kauza OKD, tak záruky České exportní banky za stavbu turecké elektrárny Adularya přijdou daňové poplatníky na miliardy a není vyloučeno, že přinejmenším část této ztráty mohou způsobit ne zrovna moudré kroky a postoje ministerstva financí. Jakkoli si přitom samozřejmě musíme být vědomi, že počátek těchto malérů je v minulosti mnohem hlubší, než je fungování této vlády a Andreje Babiše v ní.

Nejhorší z možných řešení

V případě zbankrotované společnosti OKD se ukazuje tradiční nemohoucnost státu v byznysu. Stát jako největší věřitel a zároveň zachránce pracovních míst podpořil prodej podniku insolvenčním správcem. A ten prodej nyní spěje k blamáži, protože se žádný zájemce zřejmě nenajde. Opět se mluví o tom, že doly převezme stát za korunu, tak jak to už dříve navrhoval ministr průmyslu Jan Mládek. Jen tentokrát se o majetek zřejmě přihlásí Babišův úřad.

Přečtěte si další komentáře autora:

Babišův smrádek

Marodí celá rodina

Řešení je to nejhorší z možných, ale je naprosto logické a vyplývá z postupu zvoleného hned na začátku ministerstvem financí. To totiž odmítlo pro prodej garantovat úhradu nákladů na útlum a rekultivaci. Jenže v takovém případě je hodnota OKD záporná a firmu by koupil jen blázen.

Kdyby stát tuto garanci vydal, doly by se prodaly za nějakou slušnou částku a z ní by podstatnou část získal stát a mohl by ji použít alespoň jako malý příspěvek na rekultivaci, kterou stejně bude muset nakonec zaplatit. Když mu doly zbudou na krku, zaplatí sanaci celou a představa, že na provozu podniku vydělá to, co by získal z prodeje, se nakonec ukáže jako lichá.

Stát totiž podnikat neumí, a obchodovat s uhlím už vůbec ne. Zvlášt když odboráři mávají kolektivními smlouvami ošetřujícími extrémně vysoké odstupné při útlumu, jejichž plnění si na státu, na rozdíl od privátního vlastníka, dokážou vynutit. Asi nelze předpokládat, že zkušený byznysmen Babiš se v této situaci ne orientuje. Jen akceptování nákladů na útlum by se do státní kasy promítlo hned, zatímco současný spíše natvrdlý než tvrdý postup vypadá pro laika politicky populárně a škody se budou sčítat až ve vzdálené budoucnosti po volbách.

Babišova rychlovka

Podobný postup zvolil Babiš u ještě složitější kauzy turecké elektrárny Adularya, kterou s úvěrem od České exportní banky a pojištěním od Exportní a garanční pojišťovací společnosti stavěl koncern Vítkovice. Vítkovický dodavatel zkrachoval, turecká firma byla po puči vládou znárodněna, elektrárna nefunguje, protože je tam kotel, který neodpovídá uhlí, jaké se tam má spalovat. A exportní banka tam má ohrožených 15 miliard korun z kapes daňových poplatníků.

Babiš místo zdlouhavého vyjednávání právníků s tureckou stranou zvolil rychlé řešení a vyslal do Turecka emisara, který dohodl, že český stát elektrárnu za symbolickou cenu převezme a dostaví. Neváhal a pochlubil se svou akceschopností v médiích. Jenže jaksi zamlčel, že to znamená zvednutí všech zástav, které ČEB v Turecku stále ještě má, aniž by česká strana měla jakoukoli záruku, že turecké orgány dají souhlas s připojením elektrárny do sítě, aniž by byla k dispozici veškerá data o kvalitě a množství uhlí v lokalitě a jeho použitelnosti a s tím, že v elektrárně pracuje tisícovka tureckých zaměstnanců, kterým bude třeba vyplatit dlužné mzdy.

Existuje tak velmi vysoká pravděpodobnost, že když Česko za peníze daňových poplatníků elektrárnu dostaví, bude tureckou stranou obstrukcemi donuceno k extrémně nevýhodnému prodeji s mnohamiliardovými ztrátami. Ale to také bude až po volbách a nějak se to zatluče.