Malé české Enrony

Těžké chvilky pro profesi auditora ještě nekončí

Otřes důvěry ve schopnosti a poctivost auditorů ze světové velké pětky, který byl vyvolán pádem společnosti Enron, obíhá zeměkouli. Investoři se ptají, zda jsou účetní závěrky ve firmách skutečně v pořádku, či zda byli auditor s manažerem jeho firmy až příliš velcí kamarádi a investované peníze jsou v ohrožení.

Kauza IPB. Nutno říci, že Česká republika má svou enrongate za sebou, a auditoři již nějaký čas bojují o obnovu své prestiže. Podoba účetních problémů Enronu a malé české Investiční a Poštovní banky (IPB) je poměrně značná. I v Česku šlo především o ukrývání aktiv do spřízněných firem a jejich následné nesprávné účtování. Nejznámější jsou v tomto směru kajmanské struktury, do kterých vyvedla Investiční a Poštovní banka aktiva za zhruba čtyřicet miliard korun. Výsledkem bylo, že se zbavila nedobytných pohledávek a dalších pochybných aktiv a držela místo toho podílové listy.
Auditor, kterým bylo pražské zastoupení společnosti Ernst & Young (E&Y), člena „big five“, s první operací tohoto druhu provedenou v roce 1998 souhlasil. Zaujal stanovisko, že riziko bylo účinně vyvedeno z banky a nevznikly další požadavky na tvorbu opravných položek. Když však v polovině roku 1999 dostal výroční zprávu do ruky bankovní dohled, měl jiný názor. Ke konzultacím byli přizvání auditoři z mateřské Ernst & Young z Londýna a názor auditora se začal obracet. Jenže mezitím dorazila na Kajmany druhá várka a začalo být zle. Bankovní dohled poslal do IPB svou dohlídku a Ernst & Young začal čistku ve své pražské kanceláři.
Původně ji založili tři čeští ekonomové Richard Novák, Jiří Vlach a Pavel Stefanovič jako akciovou společnost CS Consulting. Ta později - již s licencí od E&Y - založila s. r. o. Ernst & Young. Patřila k nejúspěšnějším na trhu, ale její klienti byli často spojení s IPB a časem se dostali do značných potíží. Patřily k nim například Chemapol, podniky ze skupiny Škody Plzeň či ČKD. Z vazby na IPB však neplynuly jen možnosti dalších zakázek na audit, ale také množství poradenských kontraktů. Šéfové IPB vyrobili sice mnoho ztrátových projektů, nelze jim však upřít, že se je pokoušeli řešit. Proto experti E&Y buď přímo za svého zaměstnavatele, nebo také často ve svých dalších firmách, připravovali restrukturalizace v průmyslových skupinách, v nichž byla IPB výrazně angažována. Šlo například o Centrotex a textilní fabriky, zmíněné skupiny Škody Plzeň a ČKD, ale i o Svit či Vítkovice. Uskutečňování projektů, ne vždy zavrženíhodných, zastavil pád IPB v červnu 2000. Zde je mimo jiné další podobnost s Enronem, pro něhož Arthur Andersen také prováděl značné množství poradenských služeb.
To už pražská kancelář E&Y patřila pod německou pobočku světové auditorské firmy a obměňovala se většina vedoucích pracovníků. Proto také Ernst & Young nakonec odmítl vydat auditorský výrok k účetní uzávěrce IPB za rok 1999, což bylo jedním z hlavních argumentů pro rychlý prodej majetku banky ČSOB. Vysoký úředník bankovního dohledu v této souvislosti konstatoval, že dnes patří tato firma mezi nejpřísnější auditory a Česká národní banka s ní nemá žádný problém.
Dnešní šéf Ernst & Young Dirk Kroonen hájí velmi vehementně jméno firmy: „Považuji za nutné zdůraznit, že práce společnosti Ernst & Young v IPB nebyla nikdy oficiálně zpochybněna. Společnost si plně stojí za kvalitou práce, kterou odvedla při auditech v IPB. Profesionální standardy i auditorská nezávislost Ernst & Young byly vždy a za jakýchkoliv okolností dodrženy. Práce Ernst & Young nebyla zpochybněna Českou národní bankou, parlamentní vyšetřovací komisí ani jinými zúčastněnými subjekty.“ Kroonen je rovněž přesvědčen, že v pozici firmy na českém trhu se tyto události neodrazily. „Události kolem IPB až na několik málo případů neovlivnily získávání nových zakázek. Například jen v oblasti auditorských služeb se ročně účastníme přibližně 150 výběrových a nabídkových řízení a v naprosté většině z nich jsme nepocítili, že by rozhodnutí klienta bylo ovlivněno zmíněnými událostmi.“

Bez soudů.
Odhad škody pro stát se pohybuje kolem sto miliard korun. Zatím se však neobjevil žádný náznak toho, že by se někdo chtěl soudit s auditorem, přestože ze strany ČNB padlo trestní oznámení na vedení IPB ze zkreslování povinných informací. Těžko věřit, že o tomto zkreslování auditoři nic nevěděli. „Nedovedu si vůbec představit, jak by se daly před auditorem skrýt evidentní a finančně významné nesrovnalosti. Pokládám to prostě za nemožné,“ říká Josef Tauber, bývalý místopředseda představenstva ČSOB a zkušený bankéř. Pokud má auditor ztíženou práci a management odmítá být dostatečně nápomocen, soudí Tauber, že by auditor měl odejít. Z pohledu trhu se odchod auditora kvůli nedostatečným podkladům a kooperaci ze strany managementu rovná ráně do vazu.
Vysoký úředník bankovního dohledu k tomu pro týdeník EURO poznamenal, že ČNB zvažovala žalobu na Ernst & Young, nicméně právníci dospěli k závěru, že ačkoli ČNB utrpí škodu, nemůže se domáhat na auditorovi náhrady.
Jiného názoru je Karel Hampl, člen komory auditorů, jinak partner českého zastoupení Deloitte & Touche (D&T). Říká, že nejen IPB, ale ani další kauzy nejsou ještě zcela uzavřeny. Pokud se budou soudně projednávat, tak dříve nebo později se někdo zeptá na roli auditorů.
Právě Deloitte & Touche je spolu s Arthur Andersen terčem žaloby státu v Maďarsku v případě ztrát v Postabank. „Jestli má stát pravdu, nebo ne, se teprve uvidí. Stát se soudí tam, kde vidí, že může něco získat. Často dochází k tomu, že auditoři dojdou k nějakému způsobu vyrovnání. V žádné firmě nelze stoprocentně vyloučit omyl, i když všude existují silné kontrolní mechanismy a systém tvrdých sankcí za porušení pravidel. I u nejlepší banky jde kolaps vyloučit na devětadevadesát procent, ale ne na sto, a to platí i v auditu,“ dodává Hampl.
U nás D&T audituje Komerční banku (KB), a to od roku 1998. Auditoři v ní odhalili značné ztráty a během dvou let bylo z banky vyvedeno obrovské množství aktiv. Konsolidační banka je odkupovala za 60 procent hodnoty za sumu 65 miliard korun. Nešlo samozřejmě o tak obrovský rozsah zakamuflované ztráty, přesto to poněkud vyvolává pochybnosti o práci předchozího auditora, kterým byl Arthur Andersen. Hampl ho však brání. Tvrdí, že k podstatnému zhoršení portfolia došlo během krize v letech 1997 až 1998.
Ani Fond národního majetku, který byl majoritním akcionářem KB, se nechce soudně domáhat škody. Mluvčí FNM Jana Víšková tvrdí, že nebyl nalezen právní důvod. Navíc Deloitte & Touche upozornil na podvodné transakce s B.C.L. a s firmami Chvalovského.

Co teď?
Přestože těžké období přestály auditorské firmy bez žalob a těžkých ztrát, na nynější vývoj své profese hledí často s obavami. Jindy jsou optimističtější. Mezi optimisty se řadí František Dostálek, šéf kanceláře KPMG.
Je názoru, že skandál s Enronem postavení velké pětky asi neovlivní. V České republice dělá KPMG kolem šesti set auditů. Každá z velkých firem dělá tisíce a tisíce auditů po celém světě, z nichž problémové případy představují jen promile, i když jde o promile, která vážně poškozují pověst profese. Pravděpodobně to ale nezpochybní 99,9 procenta ostatních auditů.
Dostálek předpokládá, že diskuse se bude točit především kolem opatření regulátorů kapitálových trhů ve směru k auditorům a zasáhne i formování nezávislého dozoru nad auditory. Karel Hampl je skeptičtější: „Situaci bych nepodceňoval, zejména proto, že nový pohled na funkci účetnictví je v Česku relativně velmi mladý. Ještě mladší je celá disciplína auditu. Funkce auditora u nás proto není zdaleka tak etablovaná jako v zahraničí. Důvěra k tomu, co auditoři říkají, se vytváří roky a v Česku tato profese existuje prakticky deset let. Nyní kredit auditorů zpochybňují události ve Spojených státech globálně a křehké pozice v České republice mohou být znovu narušeny.

Ceny pod tlakem.
Dostálek i Hampl se shodují v tom, že současná situace může ovlivnit hospodaření auditorských firem. Případ Enronu povede k poklesu důvěry v auditorské firmy. To bude tlačit na velikost tržeb. Na druhou stranu velké firmy, které vytvářejí prostředí, budou muset mnoho investovat, aby zlepšily kvalitu a své kontrolní mechanismy. Investovat budou muset i do profesní regulace. Všichni, třeba i malí auditoři, budou muset vynaložit nové náklady například na software. Lze čekat tlak na auditory, na snížení jejich cen a na to, co a jak auditovat. Na druhou stranu se auditoři musí snažit uplatnit v cenách zvýšené náklady. Ve světě i mezi českými auditory se hovoří o změnách. Jde o oddělení consultingu, rotaci auditorů, dohled nad auditory mimo profesní komory a zpřísnění postupu regulátorů.
Pokud jde o oddělení poradenských částí, je na to celá velká pětka připravena a v některých společnostech k tomu již došlo. „V KMPG začaly změny loni ve Spojených státech, kdy poradenská větev šla na veřejný kapitálový trh. Mělo by to pokračovat v Evropě,“ říká Dostálek. Podobně postupují i firmy. Názor na to však není zcela jednoznačný. Auditoři se shodují, že část poradenství jim musí zůstat. Na jedné stranu sice množství zakázek na poradenské služby může ohrožovat nezávislost auditu, na druhé se však moderní audit bez consultingu neobejde. Auditoři tvrdí, že v nějaké míře vždy musí vystupovat v roli poradce nebo konzultanta. Minimálně proto, že svoje pohledy na postupy klienta musí zdůvodnit. Už to zdůvodnění je radou, jak by se klient měl chovat. Je otázkou, kde je míra poskytování konzultantských služeb, za níž už je auditor ve vleku managementu, který má kontrolovat. „Auditor nemůže přijít do firmy dělat audit, v jeho průběhu klientovi nic neříkat a na konci mu sdělit, zda je, či není hlupák. S tím by asi žádný klient nebyl spokojen. Auditor musí upozorňovat na rizika a radit, jak oceňovat aktiva,“ je přesvědčen Hampl.
Mělo by se prosadit to, co ve Velké Británii a co funguje i v USA. Tedy zveřejňování ceny za audit a uvádění tržeb, které má auditorská firma u konkrétního klienta za ostatní činnosti, aby bylo jasné, které služby převažují. Nezávislost auditora lze posuzovat i na základě toho, kolik peněz ve firmě utrží. „V účetních závěrkách se například ve Velké Británii dočtete, kolik stál audit. Jde samozřejmě o firmy obchodované na veřejných kapitálových trzích,“ upozorňuje Dostálek.
Dirk Kroonen se za svou firmu k oddělení poradenské činnosti jednoznačně hlásí. „Před dvěma lety předložil Arthur Levitt – tehdejší předseda americké Komise pro cenné papíry (SEC) – návrh opatření, která by významně omezila poskytování konzultantských služeb v oblasti informačních technologií auditorskými společnostmi jejich klientům. Společnost Ernst & Young podpořila tyto návrhy prodejem své konzultantské praxe francouzské skupině pro informační technologie Cap Gemini. „V České republice jsme prodali naši konzultantskou praxi v září 2000 společnosti Siemens Business Services, s. r. o.,“ říká šéf E&Y.

Dozor nad dozorem.
Dalším okruhem otázek, o němž se diskutuje, je dohled nad profesí. Dostálek tvrdí, že sílí názor, že auditorská profese by neměla být kontrolována jen vlastní komorou auditorů. Patrně by měl vzniknout nezávislý orgán, který by dohlížel na dodržování standardů, požadavků nezávislosti a podobně. „Tak to funguje například ve Velké Británii a myslím, že to není nezajímavé téma ani pro Českou republiku,“ soudí Dostálek. „Může to fungovat jako státní dohled, nebo jako orgán složený se zástupců regulátorů, auditory, investory,“ dodává. Karel Hampl je naopak přesvědčen, že to, co se možná prosadí ve vyspělých zemích, nemusí být pro Česko nejvhodnější. „Může někdo realisticky předpokládat, že když je Česká republika hodnocena až na čtyřicátém místě v oblasti korupce, tak bude státem stanovená komise nepodplatitelná? Těžko lze vymyslet něco účinnějšího, než je samoregulace profese,“ říká. Hampl je názoru, že mezi auditory bezpochyby existuje obrovská konkurence a nikdo nebude podporovat kohokoli v korupčním chování. To neznamená, že to zcela eliminuje chyby auditorů.
Své přesvědčení o malém účinku státní regulace dokládá i příkladem: „Všechny transformace státních podniků na akciové společnosti prováděl stát. Důsledky lze odhadnout na ztrátu pěti set miliard. I když jistě ne všechno šlo na účet úředníků zakladatelských ministerstev.“

Sporná rotace.
Třetí oblastí, která má zvýšit důvěryhodnost, je rotace auditorů. Ta má přerušit příliš úzké vazby mezi auditory a managementem. Vymění-li se auditor, přeruší se nežádoucí vazby. To se nabízí jako řešení relativně rychlé a hlavně jednodušší, než je vymezování poradenských služeb, které by auditorské firmy i po oddělení směly nebo nesměly dělat. O rotaci auditorů se mluví i v Česku. Diskuse se vedou na úrovni ČNB a Komory auditorů. „Z vyspělých zemí má tento systém dnes pouze Itálie, kde je povinná rotace auditorů po devíti letech. Z toho, co víme, se nezdá, že by to vedlo k jiné pozici auditorské profese, než je v jiných zemích,“ říká Dostálek. Nicméně je to relevantní téma a rotace auditorských firem může nahradit praxi platící v Evropské unii, kde se šéf týmu, který audituje klienta, musí obměnit nejdéle po sedmi letech. Má se tak posílit nezávislost auditorské firmy na klientovi. V Česku se hovořilo o rotaci v případě auditorů bank po třech až pěti letech. To je asi málo. Dostálek i Hampl soudí, že k tomu, aby auditor dobře znal klienta, potřebuje nejméně dva roky. Teprve potom má přiměřenou jistotu, že rizika v rámci komplexních firem zná, je schopen je identifikovat, a ve spojitosti s tím hodnotit účetní závěrku. „Je otázkou zda vůbec rotovat, a pokud ano, za jakou dobu,“ říká Hampl. „Existují systémy, v nichž působí auditor a koauditor, který ho de facto kontroluje. To vede sice k větší bezpečnosti, ale také k vyšší ceně. Nicméně ani země, kde toto vše existuje, se nedokázaly vyhnout velkým kolapsům. Ty ne vždy musí být spojeny s kriminální činností. Jestli kriminalistika jde vždy o krok za zločinem, tak regulace ekonomiky, do níž audit patří, jde o krok za reálným vývojem. Nové jevy se objevují dnes a denně.“

Češi mají náskok.
Klíčovou změnou mohou být změny v účetnictví. František Dostálek tvrdí, že by se řada chyb v případě Enron dokonce nestala, pokud by místo amerického účetního systému US GAP byly používány mezinárodní účetní standardy (IAS). Soudí, že i americké orgány nyní budou více nakloněny IAS a otevře se diskuse o jejich užívání také pro společnosti obchodované na amerických kapitálových trzích. S tím souhlasí Karel Hampl jen částečně: „V US GAP se říká, že když byla dodržena všechna pravidla, tak je účetnictví v pořádku. Naopak IAS posuzuje, zda jde o pravdivý obraz výsledků hospodaření. To dává zcela jinou odpovědnost tomu, kdo vydává auditorskou zprávu. US GAP vychází z toho, že když byly dodrženy stanovené a standardizované procedury, je vše v pořádku. Na základě IAS se sice také dodržení procedur prozkoumá, ale na konci musí auditor ještě posoudit, zda jde o správný a věrný obraz.“
Na otázku, zda by kauza Enron nevznikla v případě, kdyby platila v USA pravidla IAS, však odpovídá: „To zní na první poslech velmi logicky. Nicméně není to úplně jednoznačné. Vždy když budou dělat audit dva auditoři, je velmi pravděpodobné, že jejich pohled na to, co je věrný a pravdivý obraz věci, bude odlišný. Vezměme si jako příklad ocenění IPB. Odlišnost mezi dvěma auditory jsou stovky miliard, a co je pravdivý obraz?“ Ke změnám v účetnictví určitě dojde. Vyvíjet se bude zejména pohled na transakce se spřízněnými firmami. Dostálek soudí, že čeští experti se změn nemusí obávat, protože posledních deset let se na rozdíl od svých kolegů z vyspělých zemí musejí vyrovnávat s překotným vývojem účetnictví vynuceným transformací ekonomiky. Jsou tedy zvyklí na časté úpravy pravidel.

Domácí úkol pro akcionáře.
Poslední sporná otázka se týká dozorčích a regulatorních orgánů samotných auditovaných společností. To je velké téma pro Českou republiku. I v případě Enronu se nenaplnil obsah corporate gouvernence. Dozorčí orgán, jenž kontroluje management, nesehrál úlohu, kterou sehrát měl. Dnes se požaduje, aby se auditor více zodpovídal dozorčím radám a aby se zvýšila role takzvaných výborů pro audit, které mají komunikovat jak s externími, tak interními auditory. Dostálek říká: „Myslím, že mnohé problémy, které zde byly, souvisely s tím, že dozorčí rady nevykonávaly svou úlohu, jak měly. Včetně komunikace s externími auditory. Velkých firem, když nepočítám bankovní instituce, které mají výbor pro audit, je naprosté minimum. Lze je spočítat na prstech jedné ruky, která prošla cirkulárkou.“

Box
Účetní triky Kličky a úkryty

Management i vlastníci řady podniků se snažili zamaskovat tristní situaci nejrůznějšími triky. Na základě zkušeností auditorů a účetních je lze rozdělit do dvou skupin. Předně šlo o nadhodnocení aktiv a nadhodnocení hospodářského výsledku. Odborník, jenž nechtěl být jmenován, uvedl jako příklad firmu, která zálohu zaplacenou odběratelem účtovala jako výnos, ačkoli zboží nebylo ještě vyrobeno. Dalším příkladem zakrývání skutečné situace společnosti je případ firmy, která založila řadu dceřiných společností a do nich vkládala know-how za veliké peníze. Nikdy však nekonsolidovala, takže si tak výrazně nadhodnocovala hospodářský výsledek.
Jedním z nejkřiklavějších příkladů bylo účtování ztrátové pohledávky do položky negativní goodwill. Místo potřeby jednorázové dodatečné oprávky ve výši sto procent, měla být ztráta odepisována dvanáct let. Zdroj týdeníku EURO tvrdí, že se tak stalo dokonce na radu auditora.
Existují také případy, které nejdou za hranici účetních, či dokonce trestních předpisů. Ty byly mnohem častější a táhly se po léta. Jde o nevyčištění bilance. Firmy velmi často nedostatečně oprávkovaly své pohledávky a zásoby. Často je zdědily ještě z minulého režimu a kupovaly si vlastně čas na vyčištění bilancí. To nebylo v zásadě proti zákonu. Šlo ale o benevolenci auditora, který měl takovou praxi zastavit a sdělit akcionářům, že například zásoby nemají vykazovanou hodnotu a firma musí vytvořit více oprávek na vrub zisku. Protože se to nestalo, mnohdy ještě pět let po zavedení nového účetnictví v roce 1993 podniky tvrdily, že hospodářský výsledek je postižen tím, že čistily dluhy minulosti.