Příběh českých ultralightů je příběhem o tom, že šikovní lidé si pomohou sami
Dobrých zpráv z Česka není nikdy dost. A čím déle se budeme „ráchat“ v politické a ekonomické chandře, tím budou příběhy o české kreativitě a zručnosti cennější. Jako ten o specializovaném klastru firem zaměřených na malá letadla se vzletovou hmotností do 450 kilogramů včetně posádky i paliva. Ve stavbě ultralightů totiž Česko patří mezi seriózní globální hráče.
Soubor desítek malých a středních firem, které se zabývají buď přímo výrobou ultralightů, nebo komponentů, zaměstnává něco přes 1500 lidí. A ti dohromady vytvářejí přes miliardu tržeb ročně, z 90 procent prostřednictvím exportu. Klein, aber fein, řekli by germánští sousedé a ti o Mittelstandu – malých a středních průmyslových firmách, na nichž německá prosperita stojí – něco vědí.
Ve statistice mezinárodního obchodu identifikujete takové „ostrovy konkurenceschopnosti a specializované technické kompetence“ prostřednictvím Balassova indexu odhalené komparativní výhody. Jmenuje se podle amerického ekonoma maďarského původu Bély Balassy, který s ním skoro před padesáti lety přišel. A v podstatě neříká nic jiného, než že země, která má v nějakém oboru komparativní výhodu, dosahuje v něm vysokého podílu na celkovém světovém exportu té které zbožové skupiny. Totéž platí pro služby, kde se komparativní výhody prosazují obdobně. Česko nemá oborů s vysokou hodnotou Balassova indexu nijak mnoho, zvláště když odečteme firmy v zahraničním vlastnictví (typicky automobilky a automobilové díly a příslušenství), ale ultralighty mezi ně patří. Rozkvět srovnatelný s obdobím těsně před rokem 2008 sice na dohled není, ale firmy a firmičky si vedou docela dobře.
Proč se o tom zmiňuji? Protože odolná a úspěšná ekonomika je na takových klastrech postavená. Typickým příkladem může být německé strojírenství s firmami, které nikoho neohromí velikostí, ale dosahují vysokých podílů na svém trhu a jako lídři mají odpovídající pozici v inovacích a v maržích.
Kdo by se pustil do fantazírování o ideálním českém průmyslovém „ekosystému“, nevyhnutelně by dospěl k této představě.
Krajina posetá velkým množstvím relativně malých, vysoce specializovaných oborů založených na kvalifikované práci, podepřených kreativitou, odborným školstvím a celou navazující infrastrukturou. Jednou z nejpůvabnějších věcí na takhle nastavené průmyslové struktuře s desítkami specializovaných hráčů v dodavatelském řetězci je, že se extrémně obtížně napodobuje. Zkrátka nejde to okopírovat ani ukrást, protože organismus vyrůstá postupně, často má kořeny staré desítky let a jako takový není jednoduše přenositelný.
Selským rozumem lze snadno odhadnout, o kolik je taková pestrá struktura stabilnější, když nejste závislí na pár cyklických oborech a několika klíčových odbytištích. Potíž je ovšem v tom, že je dost obtížné k tvorbě takového vysoce diverzi? kovaného ekosystému výrazně přispět „shora“, cílenou hospodářskou politikou. V Česku stejně jako jinde ve světě se místo trpělivé, ale málo politicky viditelné kultivace podnikatelského prostředí a péče o kvalitní školy dává přednost „velkým“ a viditelným investičním projektům, od nichž si politici slibují tvorbu pracovních příležitostí po stovkách, nejlépe po tisících, takříkajíc „jednou ranou“.
Jen málokdy ambice a obrovské peníze věnované na jejich realizaci přinesou trvalý ekonomický prospěch. Někdy však ani opuštění projektu před dokončením pro nezvladatelné investiční náklady neznamená, že by bylo veškeré vynaložené úsilí i finanční náklady na odpis. Když už jsme u leteckého průmyslu, často citovaným příkladem projektu, který se nakonec „okotil“, i když světlo světa spatřily pouhé dva létající prototypy, je svého času nesmírně náročný vývoj izraelské nadzvukové stíhačky „Lavi“ v 80. letech. Špičkoví experti i technologie v Izraeli zůstali a tamní avionika je od té doby na špičkové úrovni.
Koneckonců i zánik velkého producenta může být zárodkem nového začátku, byť v hodně pozměněné formě. Na pozůstatcích kunovického Letu a jeho pracovníků vznikla pěkná řádka firem. A to až do té míry, že lze o Česku mluvit jako o malém „Aviation Valley“.
Bylo by hezké, kdyby vládní politika dovedla další podobná údolí podpořit, ale příběh českých ultralightů je vlastně i příběhem o tom, že šikovní lidé si pomohou sami. Často stačí jim alespoň neškodit.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz