„Bohužel budoucnost už zdaleka není tím, čím bývala,“ zní slavný bonmot Paula Valéryho. A co děl předválečný francouzský savant, osoba ve svých znalostech a záležitostech duchovních zvláště pokročilá, platí i pro výhledy ekonomiky světové, ba i české. Jak si s tím poradíme, to je velká otázka.
Zdaleka není zle, i když Mezinárodní měnový fond ve své poslední prognóze vývoje (World Economic Outlook) dospěl k tomu, že letošek bude pro světové hospodářství nejslabší od let 2008 až 2009, kdy se světový finanční systém otřásal v základech a přivodil nejprudší pokles mezinárodního obchodu za mnoho let.
Myslíte si, že se blíží další ekonomická krize?
Příští rok by měl být ve skutečnosti o něco lepší než ten letošní. Mezinárodní měnový fond ovšem připouští, že to není jisté, protože rizik je mnoho - pokračujícími obchodními spory počínaje a nejistotami ohledně růstového výkonu hlavních tahounů globálního rozmachu konče. Velká čtyřka, tedy USA, eurozóna, Japonsko a Čína, které pořád představují téměř polovinu světového HDP, bude růst pomaleji, mimo jiné kvůli zpomalování růstu v Číně.
Čína zpomaluje a zpomalovat bude
Čínský příspěvek ke světovému nárůstu, který byl letos třetinový, bude - i kdyby se podařilo v obchodě s USA dosáhnout nějakého rozumného kompromisu - postupně klesat z 32,7 procenta letos na 28,3 procenta v roce 2024.
| Jak si stojí Česko |
|---|
| • 40. místo na světě v HDP na obyvatele (v USD) |
| • 47. místo v HDP (v USD) těsně za Vietnamem, těsně před Rumunskem |
Stane se tak ze tří dlouhodobých důvodů, které jsou zcela indiferentní vůči tomu, jak na Čínu nazíráte. Zaprvé Čína je již dneska relativně bohatá a v podstatě již vstřebala všechno „nízko visící technologické ovoce Západu“. Že k tomu využila všech metod, včetně těch, které jsou jádrem dnešních sporů (nejen) s USA, je jedna věc, ale i kdyby toho nebylo, efekt dohánění se zkrátka vyčerpal. Na čele totiž víc fouká, víc to stojí a postupuje se pomaleji.
Druhý důvod je demografický - na Čínu již začíná doléhat efekt politiky jednoho dítěte, zavedené koncem 70. let. Jedináčci z té doby již mají většinou dospělé děti, které se na hranici prosté reprodukce (2,1 dítěte) nedostanou ani náhodou, je-li demografický vývoj v sousedních zemích od Japonska po Thajsko nějakým vodítkem.
Přibývají signály, že růst české i světové ekonomiky se zadrhává. Čtěte více:
Třetí věc je, že čínský rozvoj byl v posledních minimálně deseti letech „futrován“ úvěrem. Na této úrovni HDP na obyvatele nenajdete srovnatelnou finanční páku. Podle respektovaného Institutu mezinárodních financí (IIF) dosáhl celkový dluh ekvivalentu 300 procent čínského HDP, z toho více než půlka připadá na nefinanční korporace. Pokud jsou dluhy v domácí měně, země nemá volný pohyb kapitálu se zbytkem světa a sedíte na hromadě devizových rezerv, což je čínský případ, je to pochopitelně zvládnutelné snadněji, než když dlužíte v cizí měně, ale stejně je to nesmírně obtížné.
Národní zájem převedený do čísel
Z velkého světa zpátky domů. Poslední prognóza České bankovní asociace (ČBA) předpokládá pokles z letošního 2,5procentního růstu HDP na dvě procenta v roce příštím. Jinak řečeno, klesneme pod průměrné tempo růstu, jehož jsme dosahovali v uplynulém čtvrtstoletí. Bylo by to, a může to být, krásné měkké přistání - trochu to uleví přehřátému trhu práce, což zaměstnavatelé uvítají, a poněkud to sníží tlak na mzdy, což sice odbory nepotěší, ale také nezabije.
Jenomže toto bude platit, jen pokud se nebude dál zhoršovat atmosféra v mezinárodním obchodě, protože všechny české prognózy jsou v podstatě odvozeny od toho, že Německo, náš hlavní obchodní partner, se neponoří do nějaké dlouhodobější stagnace.
I kdyby panovalo dobré počasí, jehož jsme si užili posledních pět let, nic to nezmění na klesající váze Česka ve světové ekonomice. Je vzácností u nás narazit na člověka, který si to uvědomuje. Když se řekne, že nominální HDP České republiky se na tom světovém podílí pouhými třemi desetinami procenta, vrtíme nevěřícně hlavou. Vietnam má dnes i nominálně větší ekonomiku než Česká republika, a že budoucnost hraje v jeho prospěch, nikoli náš, o tom bych nepochyboval.
Jakkoli nám činí opravdu velký mentální problém vstřebat tuto skutečnost, faktem je, že naše váha ve světové ekonomice začíná za desetinnou čárkou a bude se dále nevyhnutelně snižovat.
„Každá dobře řízená rozvojová země bude růst rychleji než Spojené státy americké,“ je věta, s níž žádný kandidát na amerického prezidenta volby nevyhraje, a přesto to bude pravda. Před čtvrtstoletím jsem byl ochoten uvěřit tomu, že Polsko, pokud bude srovnatelně řízené, poroste - z nižšího základu - o dost rychleji než Česká republika, a když jsem poznal Estonce, uznal jsem, že nás možná také předběhnou. Stalo se.
Jsou země, které nejsou úžasné, ale dohánějí nás, a jsou země, které jsou v podstatě úžasné, a ty nás předhánějí.
Co s tím? První věc je si uvědomit, co se měl každý naučit v mateřské školce: když je někdo malý, musí být chytrý v uzavírání aliancí. Splňujeme tento test? Uzavíráme aliance s inteligentními spojenci? Máme herní plán, abychom nebyli jen figurkami na šachovnici těch, kteří skutečně hrají?
Čtěte také komentáře Miroslava Zámečníka
