Vláda Petra Nečase, celá politická scéna i pozorovatelé minulý týden předvedli, jak dovedou přetavit vnější impulzy do špatné karikatury.
Foto: Tomáš Nosil/TÝDEN
Zdrojem prvního impulzu bylo zjištění MMF, že v příštích dvou letech bude potřebovat zhruba bilion dolarů a obratem aspoň 600 miliard (asi 12 bilionů korun). Jde o nutný krok k udržení stability světové ekonomiky, kterou ohrožuje dluhová krize v Evropě. Nejde o nic menšího než zabránit dopadům krize v rozměrech 30. let, což se v prvním recesivním propadu 2009 podařilo.
Spojené státy vetovaly již předloni dohodnuté zdvojnásobení členských příspěvků, a tak MMF obchází tento zavedený zdroj peněz zvláštními mechanismy. V jejich rámci hodlá vybírat všude – v eurozóně i mimo ni, v zemích vyspělých i rozvojových, v Číně, Brazílii, Rusku, Indii i Japonsku. V sejfech petrolejových šejků Středního východu, kteří právě financují islamizaci „arabského jara“, stále ještě nebezpečně revolučního.
Proč se tedy nepoptat v České republice? V zemi, která si jistě návrat k Velké krizi 30. let nepřeje. Vždyť ta krize nakonec vedla k druhé světové válce a k nevídanému geopolitickému přeorání světa, který nás nemilosrdně zahnal za železnou oponu.
Politika volného pádu
V Česku vyhlíží problém zcela jinak. Guvernér ČNB Miroslav Singer se zhrozil, že bychom mohli přijít až o 11 procent devizových rezerv. Jako by 100 procent těchto rezerv mohlo zabránit ničivosti vnějších šoků. Jako by nehrozilo, že v nesolventním světě nakonec přijdeme všichni o všechno.
Naše vláda v této kauze vypadá jako osoby a obsazení klasické hry českého giganta Járy Cimrmana. Třeba když „zvažuje“, zda poskytne alespoň těch směšných 50 až 90 miliard korun, ne-li méně. A ve středu premiér Nečas využil debaty o nicotném českém příspěvku k záchraně západního světa k tomu, aby se vyslovil pro „skromnější“ rozpočet Evropské unie. Pryč s jeho přebujelostí, byť je již dnes téměř osmkrát menší než rozpočet unie americké.
Druhý vnější impulz, jenž otřásá Českem, je Smlouva o rozpočtové odpovědnosti, kterou vyplodil prosincový summit EU a která takříkajíc rozhodila Evropu. Velká Británie ji rovnou odmítla a Česko – zejména ODS – váhá s její ratifikací. Cílem smlouvy, jež zůstává starým dobrým, leč nově a tvrději sankcionovaným Paktem stability (zastropování deficitů na třech procentech HDP a veřejného dluhu na 60 procentech HDP) je jen zdánlivě totéž, oč usiluje MMF: zabránit prohloubení krize.
Jde však ve skutečnosti o nástroj zcela jiný, kontraproduktivní. Jde o odvrácení hrozby krize všeobecně. A to jediným způsobem – pokud možno co nejvyrovnanějšími rozpočty a co nejmenším zadlužením. Základem tohoto nesmyslu je pro změnu stará dobrá teorie, takzvaná ekonomie strany nabídky (Supply–side Economics) z éry Thatcherové a Reagana. Vychází z toho, co se nikdy nepotvrdilo a znovu nyní nepotvrzuje: Že intervenční činnost státu vytlačuje z trhu kapitál. A že tudíž automatickým nástrojem oživení je „redukce státu“, snížení objemu státních ekonomických intervencí a sociálních výdajů.
Eurozmatek a české hrátky
Už to napadlo i „Super Maria“, italského premiéra a bankovního technokrata Montiho, že se nelze k růstu, zaměstnanosti a zvýšeným státním příjmům propracovat pouhými škrty a uvolněním veřejného prostoru pro privátní kapitál. Angela Merkelová konstatovala, že „fiskální odpovědnost“ nesmí vést k recesi. Zatím ji možná ani nenapadlo, že úsporné politiky k recesi nemohou nevést. Prognózy německého růstu v roce 2012 leccos napověděly, když minulý týden spadly pod jedno procento.
V Česku se tím nezabýváme. Po jednání vlády minulou středu se veřejnosti místo toho dostalo napínavého sporu uvnitř vládní koalice o pořádání referenda k rozpočtové evropské smlouvě (byť Nečasem chytře odloženého) a o samotnou právní povahu této smlouvy. O (ne)zbytnosti připojení podpisu (zmocnění) Václava Klause k eurosmlouvě. Ačkoli je všeobecně známo, že referendem by neprošla a že prezident s permanentně „zdviženým obočím“ ji nikdy, ale opravdu nikdy nepodepíše.
Ani slovo o tom, že vládní ekonomická politika je součástí celoevropského úsporného úsilí o ekonomickou katastrofu. Ani slovo o tom, že právě na zmírnění důsledků těchto politik shání MMF hromadu peněz, na niž se zdráháme přihodit pár drobných. Ani stín pochopení pro rozpory naší doby a vážnost situace. Velkým, historickým českým údělem kdysi nazval Milan Kundera „to, co jest uděleno“. Malý český úděl sebezahledění a utkvělého nepochopení dějin si vždycky volíme sami.
