Šlechtění je možnou odpovědí na to, jak by se lidé měli co nejlépe přizpůsobit klimatickým změnám. Vzniknou tak generace, které ve světě budoucnosti lépe přežijí a zároveň svou existencí nebudou tolik ohrožovat Zemi. Jak ideální „nadlidé“ vypadají? Jsou menší a drobnější než jejich předchůdci, mají vylepšený zrak, nejedí maso a mají zvýšenou empatii a altruismus.
Mezinárodní tým vedený filosofem Matthewem Liaoem z New York University může donekonečna tvrdit, že mu ve studii, která má být publikována v listu Ethics, Policy and the Environment, jde především o vznesení otázek k diskusi o budoucnosti i pojetí etiky, ale ne každý ho tak pochopí. Filosofické cvičení, jež sepsal spolu s kolegy z Institutu budoucnosti lidstva v britském Oxfordu, totiž chvílemi působí jako poměrně drsné řešení klimatických problémů přímo u zdroje – u člověka.
Co je malé, to je milé
Některé argumenty jsou přísně logické. Například větší lidé zanechávají v životním prostředí během svého života významnější ekologické dopady. Pokud by se o patnáct centimetrů snížila průměrná výška v USA, klesla by tamní tělesná hmotnost o 21 procent u mužů a o čtvrtinu u žen. Spolu s tím by se až o 18 procent zpomalil metabolismus. Drobnější člověk znamená výrazně nižší konzumaci jídla i energie.
„Je také řada dalších méně viditelných způsobů, jakými rozměrnější lidé spotřebovávají více energie – jejich auta mají vyšší spotřebu, na oblečení potřebují více látky, a daleko rychleji opotřebovávají boty, koberce i nábytek,“ vypočítává Matthew Liao v rozhovoru pro magazín The Atlantic.
Teoreticky má výsledek spoustu pozitivních efektů, jež by se daly fabulovat do nekonečna a nejde jen o munici pro odpovědi na vtípky o malém vzrůstu. Praktické provedení je ale problematičtější. I když autoři vytrvale tvrdí, že by ke každému návrhu musel každý přistoupit na základě svobodné vůle, není až tak jasné, o čí rozhodnutí by mělo jít. „Jedním z důvodů, proč by k tomu málokdo přistoupil, jsou významné nevýhody, které s sebou ve společnosti nese malý vzrůst. Ženy stále preferují vysoké muže a lidé vyššího vzrůstu mívají větší úspěch v kariéře,“ reaguje na studii výzkumník Steve Clarke z Oxfordu na univerzitním blogu Practical Ethics.
O něco méně drasticky působí návrh filosofů, jak snížit spotřebu masa, protože jeho nadměrná konzumace zatěžuje životní prostředí. Vypomáhají si často citovanou zprávou Organizace spojených národů o výživě a zemědělství, podle níž má téměř pětinu emisí skleníkových plynů na svědomí chov hospodářských zvířat. To je větší podíl, než jaký představují podstatně kritizovanější emise plynoucí z dopravy. A to aniž by se k chovům připočítaly druhotné dopady, jako je odlesňování nebo energie potřebná ke „zpracování“ zvířat na jídlo.
Nedostatek vůle pro masné odříkání navrhují autoři studie řešit například „jen“ pilulkami nebo náplastmi, které po požití masa způsobí nevolnost. I v tomto případě se proti sobě může stavět pokus o postrčení ke zdravějšímu stravování a projev ekoterorismu, z něhož filosofy někteří obviňují.
Oči jako kočka
Pro snadnější přijetí náčrtu budoucnosti by možná pomohla nenápadná distribuce dalšího z návrhů zmiňovaných ve studii – farmakologického zvýšení empatie a altruismu. Díky tomu by si lidé snáze uvědomili dopady svého jednání a stali by se ohleduplnějšími.
Jistě, pilulku na altruismus vědci vynaleznou rychleji, než se podaří vychovat zodpovědné lidstvo. Je však snadno zneužitelná. Ke vzniku konspiračních teorií o spřáhnutí farmaceutických firem s vládami postačí i jiný nedávný objev Oxfordské univerzity, kde se týmu experimentální psycholožky Sylvie Terbeckové podařilo zjistit, že jedním z vedlejších účinků srdečního léku Propranolol je snížení rasistických tendencí v člověku.
Snad jediným z mála návrhů, kterými proti sobě Liaoův tým nepoštve hlasité odpůrce, je tip na zlepšení lidského zraku. Pro inspiraci se podíval ke kočkám, které mají během dne zhruba stejně dobrý zrak jako lidé, ale během noci jsou na tom podstatně lépe.
„Pokud by každý člověk měl oči jako kočka, nebylo by třeba tolik osvětlení a snížila by se globální spotřeba energie asi o neuvěřitelné jedno procento,“ vysvětlil Liao. Cesta, kterou ke kýženému výsledku dojít, leží podle filosofa v genetickém inženýrství. Pomocí genů odpovědných za „téměř kočičí zrak“ u některých primátů lze možná stejnou vlastnost povzbudit i u lidí. Jak ale sám Liao přiznává, současná věda ještě není na takové úrovni, aby to umožnila.
Díky studii se nyní ukáže, jestli je společnost připravena na dosud víceméně přehlížené možnosti a etické otazníky v boji s klimatickými problémy. A zvlášť v některých případech bude zajímavé sledovat, kdo si vybere mezi „environmentalismem“ a „humanrightismem“, jež jejich text v podstatě staví proti sobě.
