Míra nezaměstnanosti v lednu poprvé od roku 1989 přesáhla úroveň 10 %, bez práce je 539 tis. osob. Hospodářský vývoj ovlivnily negativní faktory vnitřní i vnější.
Efekt může přinést jenom nekompromisní podpora malého a středního podnikání Objektivně stojí v pozadí dloužících se front před úřady práce silný kurz koruny, který spolu s recesí v západní Evropě postihuje exportní odvětví. Vedle toho jako dlouhodobý faktor růstu nezaměstnanosti působí strukturální potíže v řadě regionů. Z hlediska subjektivního je výčet „viníků“ delší a trochu složitější: vysoká cena práce, neefektivní politika v této sféře, nevhodně nastavený systém podpor a stále jen rétorická podpora malého a středního podnikání, které dosud naráží na mnoho překážek. Různé strany přikládají těmto jevům různou váhu, v jejich výčtu se však všichni víceméně shodnou. Staré struktury Nejvíce jsou nezaměstnaností postiženy regiony, kde byl po II. světové válce rozmetán přirozený hospodářský systém a vytvořena ekonomická monokultura, sázející na těžký či těžební průmysl. V těchto oblastech se nezaměstnanost nezřídka šplhá k úrovni 20 procent. Na Ostravsku, Mostecku či Lounsku dnes na jedné straně není potřebná nabídka pracovních míst, na druhé straně ale neexistuje ani adekvátní nabídka pracovních sil. Tady by měly přijít ke slovu rekvalifikační programy, ale dosavadní zkušenosti - naše i zahraniční - nejsou příliš povzbudivé. Ministr Škromach chce jejich roli posílit i finanční motivací rekvalifikovaných, ale i těm - nakonec - musí práci někdo nabídnout. Je to o to horší, že právě špatná, jednoúčelová nabídka pracovní síly z hlediska kvalifikace vede k tomu, že se těmto oblastem vyhýbají i investoři. Regionální strukturální nezaměstnanost by mohla snížit vyšší mobilita pracovních sil - jenže ta je podvazována neexistencí fungujícího trhu s byty, když pomineme otázku úrovně mezd. Problém nájemného je právě na pořadu dne, politická aritmetika ovšem napovídá, že nějaké zásadnější změny lze stěží očekávat. A nelze zapomínat na psychologické bariéry: český občan není zvyklý stěhovat se za prací. Příliš štědré dávky? Kupodivu nejen zprava, ale i zleva je slyšet o nevhodném systému podpory v nezaměstnanosti a sociálních dávek. Jeho hlavní slabinou je možnost zneužití a slabá motivace práci hledat. Přitom není ani tak rozporována výše dávek, ale právě systém jejich přiznávání. Problém je ale i v úrovni podpor. Tady se otevírají v podstatě neřešitelné nůžky: podpora v nezaměstnanosti i následné sociální dávky musí vycházet z cenových poměrů. T y jsou ale v kolizi s úrovní mezd, jejíž zákonné minimum i reálná výše v mnoha oblastech i odvětvích je prostě nižší. Pracovat potom lidé nemají důvod, protože jejich příjem se díky zaměstnání nezvýší. Někdy dochází i k tomu, že by se reálně snížil (např. kvůli nákladům na dopravu do zaměstnání). Pak to není vychytralost, ale ekonomická racionalita, která nezaměstnané drží doma. Přitom ministr Škromach nedávno přišel v návrhem podporu v nezaměstnanosti zvýšit. A protože razantní mzdový růst v české ekonomice nelze očekávat, příkop mezi dávkami a mzdou by se tak ještě prohloubil. Pravdou je, že - jako všechny ostatní záležitosti včetně reformy veřejných financí - zmíněný plán má zatím podobu úvah a lze odůvodněně očekávat, že v té i zůstane. Levní, ale drazí Úroveň pracovních příjmů v ČR není nijak závratná, a to dokonce i v porovnání s jinými postkomunistickými zeměmi. Přesto je u nás práce drahá. Vtip je v tom, že zaměstnavatele často zatěžují odvody, daně a další finanční plnění (např. odstupné v případě propouštění) do té míry, že si firmy velmi často „regulérního“ zaměstnance prostě nemohou dovolit. Podpůrné programy (např. dotace na nová pracovní místa) tuto situaci sice poněkud zmírňují, ale zjevně ji nemohou vyřešit. Koneckonců premiér Špidla nedávno možnosti státu a jeho intervencí do sféry zaměstnanosti docela přesně limitoval: „Speciální programy nikdy nemohou fungovat mimo ekonomický kontext.“ Vláda za tohoto stavu uvažuje o tom, přesunout část nemocenských dávek na zaměstnavatele. V zásadě tedy chce finanční břemeno spojené se zaměstnanci pro podniky ještě dále zvýšit. Cena práce by tak dále vzrostla - už proto se asi tomuto plánu budou bránit nejen podniky. Kde hledat investora? Vydatnější příliv zahraničních investic by na nezaměstnanost měl pozitivní dopady, ovšem je třeba si uvědomit, že i velký projekt představuje zpočátku stovky či několik tisíc nových příležitostí. Dnes pravděpodobně nejvýznamnější projekt - kolínská automobilka - počítá s 3000 místy, a i když časem vzniknou další tisíce pracovních příležitostí v „obslužných“ sektorech, bude to tváří tvář půl milionu lidí bez práce jen malá injekce. Po ruce je ale jiný, významnější investor - malé a střední domácí podnikání. Tady a nikde jinde se totiž tvoří základ poptávky po pracovních silách. I tato vláda chce podnikání usnadnit, dokonce již schválila konkrétní kroky. Lze oprávněně předpokládat, že jejich efektivita nebude velká. Podpora, to znamená především peníze. O tom, že by vláda snížila daně, různé druhy odvodů, poplatků, není ani řeči a také nemůže být - státní rozpočet, plněný právě z těchto zdrojů, je deficitní a má díry, kde oko spočine. Nabízí se tedy pomoc tzv. organizační. Třeba zvýšit vymahatelnost práva, urychlit práci obchodního rejstříku a státní správy vůbec atd.atd. Krom toho, že i tady by bylo zapotřebí peněz, jde často o systémové chyby (např. fungování justičního aparátu), o jejich odstranění se mluví léta a ještě dlouho bude. Mj. také proto, že jakékoli zásadnější kroky vyžadují politickou shodu, a právě té se u nás nedostává. Rozštěpena je největší politická strana, nejednotná je i vládní koalice, o nějaké spolupráci levice a pravice nelze mluvit. Nanejvýš ilustrativně to ukazují peripetie prezidentských voleb. Sečteno a podtrženo: zásadnějším způsobem dnes podnikatelům nepomůže nikdo. Z toho vyplývá, že i vysoká nezaměstnanost je fakt, s kterým se česká společnost musí na nějakou dobu smířit. Jak dlouhá bude, to lze odhadovat jen stěží. Berou nám práci? „Dělají deset hodin denně včetně sobot a za padesát korun na hodinu. Za takové peníze místní dělat nebudou, a to nemluvím o pracovní morálce. Já přitom ušetřím na odvodech, nemusím se starat o jejich dovolenou nebo nemoci.“ - Tolik nejmenovaný podnikatel z nejmenovaného města k problematice zahraničních pracovních sil. V České republice podle nepříliš čerstvých statistik, jež jsou k dispozici, legálně pobývá kolem 360 tis. cizinců, kteří u nás tak či onak pracují. Vedle nich tady nepochybně je řada cizinců ilegálně a načerno i pracují. V tomto smyslu jsme možná už dnes dosáhli potřeb roku 2030, v kterém, podle odborníků, budeme v důsledku stárnoucí populace potřebovat kolem 430 tis. zahraničních dělníků. Občas se ozývají hlasy, že právě oni berou práci „našim“. Není to pravda ani z poloviny - cizinci u nás pracují tam, kde by si domácího pracovníka v podstatě nemohli dovolit, např. stavebnictví by se bez ukrajinských zedníků nejspíš „zastavilo“, nebo jde o podnikatele různého druhu. Ukrajinci, Slováci a ti ostatní u nás vyplňují mezeru v nabídce práce: nyní jde hlavně o výši mzdy, později možná půjde také o doplnění řemesel a profesí, které u nás z nějakých důvodů jaksi vymírají. Opakuje se to, co známe ze západních zemí - i tam je import levné pracovní síly chronickým jevem a problémem, jehož kořeny jsou ve stále vyšší ceně domácí pracovní síly. Nezaměstnanost a hospodářský růst **
Rok Nezaměstnanost Růst HDP (v %) (v tis. osob)
1995 153 2,9
1996 186 4,3
1997 269 0,8
1998 387 -2,2 1)
1999 488 0,5
2000 457 3,3
2001 624 3,3
2002 514 2,5 2)
2003 539
Pozn.:
1) údaj s omezenou možností komparace
2) odhad PRAMEN: ČSÚ
