Po poměrně velké kampani vtrhly na naše obrazovky dva nové projekty. Oba mají stejný podtitul – ptají se, zda máme talent. Odpověď dostaneme za pár měsíců. Budeme to my, anebo Slováci? Myslím, že je to jedno, daleko podstatnější je, v jakém duchu, jakým stylem a s jakým humorem k nám z obrazovky promlouvají.
Autor: Martin Siebert
Od začátku jsem nečekala žádné zázraky, nicméně to, co jsem v neděli měla možnost vidět, mě ubezpečilo, že pokud na něco rozhodně nemáme talent, tak na pořady tohoto formátu. Přepínala jsem z Novy na Primu. Bylo to docela náročné, protože sledovat dva pořady najednou nelze.
Překvapilo mě, kolik šílenců u nás a na Slovensku žije. Jeden, který se řeže nožem do rukou, jiný, jenž se snaží krotit tygry, kteří před tím evidentně dostali prášky na spaní. Celkově to působilo jako levná caruso show s placeným komparzem pubertální mládeže. Chyběla už jen Sabina Laurinová.
Prima byla méně agresivní, i když občasné infantilní projevy Lucie Bílé mi kroutily kosti v těle. Tenhle večer jednoznačně projela Nova. Leoš Mareš opět prokázal, že už by měl jít od válu, protože jeho styl humoru a nepřipravenost, trapné komentáře a nacvičený křečovitý úsměv už opravdu nikoho nebaví. Nezachránilo to ani jeho třídenní strniště. Obávám se, že tohle je vrchol jeho kariéry. A stejně tak jeho „spolumoderátorky“, jejichž hlavním úkolem bylo nahodit americký úsměv, raději mlčet a nechat se od Mareše ztrapňovat. Korunu tomu všemu dala skupina Zapa, která na zámeckém balkónku předvedla pár tanečních kreací, jež měly být zlatým hřebem večera. Neviděli jsme vlastně nic, jen víme, že Adéle Banášové byla zima, že se Zdeněk Troška kdysi pokusil o zpěv, a Alena Šeredová má hodně průměrné IQ.
Hlavním cílem těchto pořadů má být zábava na několik večerů. Problém je ale v tom, že ať se snažím přemáhat sebevíc, nebaví mě. Nově pošlu soustrastnou bonboniéru a chlapcům na Primě držím palce. Zatím to totiž vypadá, že v tomhle duelu sledovanosti hrají prim!
