Sedím doma, mám dvě malé děti, jsem bez práce a čekám, až mě někdo zaměstná. Nejlépe na půl úvazku, případně s možností pracovat doma, pro případ, že by děti byly nemocné. Sedím a čekám, až se mě stát zastane, až vysvětlí zaměstnavatelům, že nám, handicapovaným adeptům práce, musí vycházet vstříc.
Při tomto přístupu se mladá žena asi nezaměstná dříve než její děti odmaturují. A stačilo by tak málo - trochu pružnosti do tradičních představ o pracovním zařazení. Není přece nutné uzavírat klasický pracovní poměr, který je s péčí o malé děti skutečne obtížné skloubit. Je třeba zvážit, co umím a co mohu nabídnout, co jsem schopna vyprodukovat ve chvílích, kdy se dětí ujme manžel či babička. Nebo když spí. Což takhle začít tím, že si domů pořídím internet a zažádám si o živnostenský list? Mohu uklízet, malovat, překládat, radit, spravovat prádlo, dávat hodiny, mohu také hlídat děti ženám, které se rozhodly pro kariéru, mohu si udělat kurz na masérku či pedikérku, mohu zjistit, co vyžadují firmy v místě bydliště a přizpůsobit své další zdokonalování jejich požadavkům. Mohu strávit několik příjemných let, kdy se mi podaří nezanedbávat děti, vydělávat potřebnou finanční částku a ještě získat spoustu zkušeností, které se budou hodit později, až děti dorostou a já se budu moci věnovat cele své profesi. Mohu ovšem také jít na nejbližší úřad práce a zažádat o podporu. A blahořečit ministru Škromachovi, který mi sice práci nesežene, ale ani mě nijak zvlášť nenutí ji hledat. Kdyby každý druhý z půlmilionu nezaměstnaných v ČR dokázal uvažovat pružněji, vypadaly by statistiky jinak. Lépe. Počet živnostenských listů by stoupl. Zvýšila by se kvalita života lidí, kteří se zatím marně ucházejí o zaměstnání. Protože málo platné, práce člověka nejen živí, ale i šlechtí. Kdyby se naopak v USA do evidence uchazečů o práci dostával každý, kdo přijde o zaměstnání, vypadaly by jejich statistiky také jinak. Hůře. Ale tam jsou zvyklí se o práci rvát. Protože není snad horší osud než ocitnout se v začarovaném kruhu dynastií na podpoře.
