Obor nábytku dnes rozhodně nepatří k nejsnazším oblastem podnikání. Západní Evropu postihla recese, a proto nejsou výjimkou producenti nábytku, jejichž tržby poklesly až o 30 procent. Přesto lze manžele Řezníčkovy, kteří v Česku zastupují přední zahraniční výrobce, považovat za úspěšné podnikatele. David Řezníček (36) působí jako ředitel švýcarské společnosti Vitra pro Česko a střední Evropu. Jeho manželka Lucie (35) je ve vedení firmy Konsepti, která zastupuje hlavně italské nábytkářské společnosti.
Začátek se čtyřiceti tisíci.
„Pracoval jsem v nábytkářském oboru a bavilo mě to. Byl jsem unavený z boje o velké projekty, které byly mnohdy předem rozdané. Měl jsem chuť a nápady poznat další firmy a zároveň mít osobní svobodu. Proto jsem se rozhodl založit malou firmu, která si vybere pár výborných značek producentů nábytku a bude se snažit o to, aby byly v Česku dobře zastoupeny,“ popisuje podnikatelské začátky David Řezníček. V roce 1996 založil s manželkou společnost Konsepti. Na sporožirovém účtu tehdy měli 40 tisíc korun. „Jednou z firem, kterou Konsepti zastupovala, byla Vitra, výrobce kancelářského nábytku. Na této značce bylo naše podnikání částečně založeno. Získali jsme výhradní zastoupení pro Českou republiku a zároveň nám majitelé poskytli odloženou splatnost na první nábytek,“ říká Řezníček.
Na nohy firmu postavila spolupráce s firmou TECHO na zakázce Komerční banky. „Bylo to pro nás tak velké sousto, že jsme si mohli dovolit otevřít první show room. Postupně jsme pro Konsepti získávali zastoupení dalších firem. Dnes nabízíme výrobky osmi velkých producentů nábytku,“ tvrdí David Řezníček. Další jeho kroky považovali někteří lidé z okolí za hazard. Dobrovolně odešel ze své firmy, vedení převzala manželka Lucie a nechal se zaměstnat přímo společností Vitra. Dnes působí jako ředitel pro Česko a střední Evropu. „Mnoho lidí mě varovalo, že nábytek Vitry nebudeme prodávat v takovém množství, abychom zaplatili nájmy a měli na chleba,“ říká Řezníček. Jejich obavy byly v roce 1999, kdy byla pobočka Vitry v Česku založena, pochopitelné.
Pátý na trhu.
Léta 1993 až 1997 byly obdobím, kdy banky rozdávaly úvěry. Mnoho firem, které si zařizovaly administrativní prostory, se chovalo velmi velkoryse. „Každý nákupčí, pokud alespoň trochu rozuměl designu, měl chuť koupit zajímavé věci. Prodávat v těchto letech exkluzivní nábytek bylo několikanásobně jednodušší než v letech následujících,“ vysvětluje Řezníček. Trh se dostal do standardního stavu. Lidé si začali více vybírat. Proč se tedy pustil do takového hazardu? „Myslím si, že pokud máte věc, která není jen drahá, ale hlavně dobrá, tak ji prodáte. Samozřejmě nebudete mít největší podíl na trhu, nebudete nejbohatší, ale máte dobrý pocit z práce a víte, že klient je spokojen,“ tvrdí David Řezníček. Další vývoj mu dal za pravdu. Vitra se podílela na velkých projektech. Dodávala stovky kusů nábytku do bank. Zřejmě největší zakázkou bylo 1500 židlí pro Českou národní banku. Obavy, že takto výjimečná firma nebude v Česku schopná života, se ukázaly jako liché. Dnes je pátým hráčem na trhu s kancelářským nábytkem.
Zákazníky Řezníček získává z velké části přes architekty. „Design v nábytku musí někdo lidem tlumočit. V Česku chybí znalost vývoje za posledních čtyřicet let. Dobrý architekt s klientem mluví, vysvětluje mu. Stráví hodně času, aby ho přivedl na správnou cestu. A situace se zlepšuje. Dnes lidé hodně cestují, začínají chápat,“ tvrdí Řezníček. Dodává, že problémy existují ve všech zemích. I v Německu lze najít nábytek, nad kterým zůstává rozum stát. Neexistuje dělící čára mezi Čechy a ostatními národy. „Nám bylo v bývalém režimu zakázáno vědět a porovnávat. Potřebujeme určitou dobu, aby se to zlepšilo. A samozřejmě je nutná i fungující ekonomika. Stále máme pětkrát menší plat než je průměr Evropské unie. Ale ta tyto věci zaplatíte stejně jako v Evropské unii,“ říká David Řezníček. I z tohoto pohledu je působení Vitry v Česku úspěchem. Prodá se zde totiž pouze dvakrát méně než například v Rakousku.
Obchodní partneři.
I když David Řezníček opustil firmu Konsepti již před více než třemi lety, zůstává tato společnost důležitým zákazníkem. Manželé Řezníčkovi jsou tedy navzájem i obchodními partnery. „Konsepti prodává výrobky Vitry a mi zase nakupujeme věci, které Švýcaři nevyrábí,“ vysvětluje David Řezníček. Konsepti dnes zastupuje hlavně italské producenty nábytku – Alias, Flos, Moroso, Serralunga a další. „Spolupráce je na vysoké úrovni, protože razíme od začátku heslo, že nechceme zastupovat příliš velké množství firem. Dodavatelů nemáme tolik a byli jsme schopni si s nimi vybudovat opravdu osobní vztahy, což samozřejmě pomáhá při řešení konfliktů. Většina italských firem jsou dodnes rodinné firmy. Když k nim přijedeme, můžeme se bavit třeba i o dětech a všichni jsme na jedné lodi. Oni potřebují nás a my potřebujeme je. To nefunguje v každém byznysu,“ říká Lucie Řezníčková.
Polovinu sortimentu Konsepti tvoří luxusní bytový nábytek. Zároveň je tato firma jedním z předních dodavatelů zařízení do kaváren a hotelů. „K těmto zakázkám jsme se dostali díky spolupráci s architekty, především se studiem MIMOLIMIT, ADR, CMC a D3A. V několika případech nás vyhledali přímo klienti. Když byla zařízena první kavárna v obchodním domě Carrefour, každý si všiml nábytku a začali za námi chodit přímo kavárníci s tím, že by chtěli něco takového. My jsme jim potom naopak doporučovali architekty,“ říká Lucie Řezníčková.
Kromě kaváren Konsepti zařizuje také byty. „Jsme schopni provést zakázku na klíč. Musím ale říct, že těchto komplexních dodávek není mnoho. Někteří klienti preferují nakoupit si jednotlivé předměty samostatně, jiní si chtějí vybrat ve studiu nábytek a mít několik subdodavatelů,“ tvrdí Řezníčková. „Nabízíme produkty určitého typu a úrovně. Tento segment trhu je poměrně úzký. O našich výrobcích se lidé dozvídají buď přes architekta nebo přes osobní kontakt s někým, kdo má od nás zajímavý nadstandardní interiér. Pokud se taková zakázka povede, je to reference, která přivede další zákazníky. Na tohle se nemusí dělat ani velká reklama. Kompletních zakázek na zařízení celého bytu je ale opravdu pár do roka. Na druhou stranu, v některých případech jde skutečně o finančně zajímavé projekty, protože některé pražské vily pojmou hodně nábytku,“ dodává Lucie Řezníčková.
Jaký typ zákazníků má o luxusní nábytek zájem? Někteří prý přicházejí jako do normálního obchodu pro sedací soupravu nebo židle do jídelny. Jsou ale i klienti, kteří jezdí s Řezníčkovými vybírat nábytek přímo do Milána nebo do Německa. „Pokud mají dostatek peněz na exkluzivní sedačku nebo postel, investují i do letenky. Obejdou si naše dodavatele přímo v Miláně a nábytek si vyzkouší,“ tvrdí Řezníček.
Příliš malý trh.
Na dobu, kdy bychom si mohli koupit český nábytek z dílny českého designéra, si budeme muset zřejmě ještě počkat. „Hlavní problém je velikost trhu. Český trh je malý na to, aby se zde jakýkoliv produkt vyvíjel, pokud nemá dostatečnou možnost odbytu. Česká firma, která by chtěla vyrábět nábytek s českým designérem, bude mít těžké postavení. Objem, který prodá, je tak malý, že nezaplatí vývoj nábytku, formy a technologie. Potřebujeme počkat na to, až tu budou dobří silní výrobci, kteří začnou důvěřovat českým designérům,“ říká Řezníček. Snazší je prý situace u skla a porcelánu. Vysvětlení je jednoduché. Jsou tu technologie a prototyp není tak drahý. Dnes se už opět prodávají české vázy typického designu a servisy v zahraničí. Objevily se ale i západní firmy, které zadaly design výrobků Čechům. Pro německou firmu pracuje například ateliér Olgoj Chorchoj. „Český výrobce na to zatím moc nemá, je to drahé. Máme ale dobré designéry a dlouholetá tradice je v Česku také. V Polsku nebo Maďarsku je situace podstatně horší,“ tvrdí David Řezníček. Oceňuje práci Bořka Šípka, Jiřího Pelcla, členů skupiny Olgoj Chorchoj nebo Báry Škorpilové, kteří působí na vysokých školách a učí studenty o designu přemýšlet. Proto se situace zlepšuje.
Dodává, že navrhnout novou židli pro Vitru trvá třeba také dva roky. „Majitel společnosti Rolf Fehlbaum, říká, že je to jako manželství. Většina designérů, kteří přijdou s nápadem, jsou pochopitelně zaměřeni na design než na technické detaily. V momentě, kdy jejich návrh přijde do vývojové dílny, nic z něho nezbude. Teprve asi po dvou letech konfrontace mezi výtvarníkem a technikem vznikne židle, která funguje, dá se vyrábět i v sériích, má přijatelnou cenu, není těžká, nerozlomí se, dá se certifikovat. To v Česku zatím dělat nemůžeme,“ říká.
Pokrok v chápání designu v posledních třinácti letech je ale podstatný. Souvisí i s vývojem architektury. „Jsou zde nové stavební technologie, které tu dříve nebyly. Architekti najednou dostali ohromné možnosti. Někteří je dokáží využít, někteří jsou stále v roce 1989, a tam i zůstanou. Důležité jsou nové materiály, dostupná technologie, informace, ale i cestování. Když vezmete mladou generaci, je velmi pozitivní, kreativní, sebevědomá a také velmi samostatná, což se projevuje v množství zajímavých akcí, které tito mladí lidé dovedou zorganizovat,“ vysvětluje David Řezníček.
