Měli bychom si přiznat, že není v našich silách připravit moderní Občanský zákoník
Příprava nového Občanského zákoníku je v každém státě záležitostí celonárodního významu. Vyspělé národy si uvědomují, že Občanský zákoník tvoří základ hospodářského života a vytváří prostředí jistoty a individuální svobody. Dotýká se každého jednotlivce bez ohledu na to, zda si to uvědomuje, či nikoli.
Neznámý jev
V České republice je všechno jinak. I po dvaceti letech od obnovení svobody je pro českého občana právo v podstatě neznámým jevem. Je mu cizí a často dle něho slouží nejpodivnějším lidem k prosazení jejich nepoctivých zájmů. Český občan dosud neměl příležitost si plně uvědomit, že právo musí být jeho ochrannou schránkou, která k němu nevpustí podvodníky a nebezpečné jedince. Neuvědomil si, že právo musí být nad politikou, stabilní a vytvářené s nejvyšší odbornou i morální uvážlivostí a odpovědností. Neuvědomil si to, protože politici mu nic takového nepředkládají. A navíc každodenní zkušenost svědčí o něčem jiném. Jako by právo sloužilo v ČR jen někomu.
V poslední době se objevuje nový jev – návrh Občanského zákoníku se stal předmětem reklamní kampaně. Občanovi jsou ukazovány výhody, jež z něj bude mít – často nepravdivě a vždy zkresleně. Občanovi už však není vyložen skutečný smysl a obsah nové kodifikace, která by konečně měla přinést i do ČR právní bezpečnost a vytvořit pro každého poctivého člověka prostředí neotřesitelné jistoty, že právo ho vždy ochrání a nepoctivci na jeho hradbě ztroskotají. Celkem pochopitelně se mu také nevysvětluje, že návrh tyto ideály nemůže naplnit.
Hlavní problémy
Návrh nového Občanského zákoníku se začal připravovat těsně po roce 1989. Celé odborné veřejnosti a zejména akademické bylo zřejmé, že jej naše země potřebuje. Všechny vlády se záměrem souhlasily. Nebyly však ochotné k žádné velkorysosti – ať už ve formě vynaložených prostředků nebo hlubší spolupráce se zahraničními odborníky. Všeobecné váhání a bezvýchodné diskuse vyústily v pověření dvou autorů přípravou osnovy – vedle hlavního byla druhé autorce vyčleněna problematika rodinného práva. Tito autoři však neměli žádné předchozí zkušenosti z legislativní práce. Toto rozhodnutí mohlo vést k úspěšnému výsledku jen při splnění naprosto mimořádných podmínek a předpokladů. Ty však nenastaly.
Základní problém, který vedl po mnoha letech ke vzniku značně problematické osnovy, spočíval ve zvolení nevhodné a neprofesionální metody přípravy. Přestože návrh čerpá z více zdrojů, značně se v něm odráží i současné právo, což nepovažuji vždy za nedostatek. Zcela zásadním nedostatkem však je, že všechny převzaté texty, ať z našeho nebo jiného práva, jsou nově formulované. Není snad jediné věty, kterou by autoři nechali nedotčenou. Tato zdánlivě formální výtka však má dalekosáhlé negativní důsledky. Nemám přitom na mysli jen bezpočet chybných či dvojznačných obratů, které povedou k dezinterpretaci a právní nejistotě. Hlavní problém tkví v tom, že dosavadní judikatura i literatura vycházejí z odlišných formulací. A v právní řeči je formulace velmi významná. Kdyby návrh vstoupil v účinnost, rázem se veškerá judikatura a literatura stanou z tohoto důvodu nepoužitelnými. Pro potvrzení stačí porovnat obecný Občanský zákoník a jeho návrh z roku 1937. A vidíme, jak naši předci ctili věrnou redakci textu. Na žádné výhrady tohoto druhu, publikované již před mnoha lety, však autoři osnovy nereagovali. Naopak svůj přístup zachovali beze změny až do finální fáze. Autoři osnovy věcné připomínky většinou opomíjeli a jejich předkladatelé byli napadáni a vylučováni z další spolupráce.
Opomíjení vývoje
Ukončení přípravy kodifikace se děje ve zcela jiné historické situaci, než ve které začala. Stali jsme se členy Evropské unie, která mezitím ustavila a nechala pracovat několik komisí, jež připravily návrh takzvaného společného referenčního rámce smluvního práva. Ten by měl sloužit evropské legislativě v oboru smluvního práva. Byla vykonána velká srovnávací práce a z jejích výsledků můžeme zjistit pravidla, která se uplatňují v členských státech, jaká úprava v nich převládá a podobně. Tato práce a rozvoj komunitárního práva chránícího spotřebitele přivedly některé členské státy k zásahům do jejich Občanských zákoníků.
Jak se s tím vyrovnal český návrh? S výjimkou jednoho akademického, který je spíše na okraji prováděných prací, tento vývoj opomíjí. Dokonce se leckdy uchyluje k opačným řešením. Místo abychom zachytili vývoj, kterým zmodernizujeme své občanské právo v souladu s převládajícími evropskými trendy, zůstáváme zakonzervovaní. Jedním z mála moderních prvků je náš současný Obchodní zákoník – snad i proto by jeho podstatná část měla vzít za své. Nelze však zapomenout, že i ten byl schválen před sedmnácti lety. Nic na tom ani nezmění prohlášení, že zvířata nejsou věci. Tedy začleníme-li prvek, který může dobře sloužit reklamě, aniž by měl nějaké vážnější důsledky.
Veřejnosti byl předložen návrh, který obsahuje mnoho nedomyšlených formulací, v několika prvcích snižuje úroveň harmonizace s komunitárním právem i oproti současnému stavu, čímž nám hrozí odsouzení Evropským soudem za nesoulad. Některá řešení jsou věcně nesprávná a nevyzkoušená kreativita na jiných jeho místech vyvolá nutnost oprav a novelizací.
Bezvýchodná situace
Současná situace se v důsledku toho stala bezvýchodnou. Všechny klady osnovy, které mohly vzbuzovat naděje občanů, znehodnocuje základní metodický přístup, jenž spočívá v popření významu právní kontinuity. Bude-li návrh přijat, nastane poměrně dlouhé období naprosté právní nejistoty. Význam textu nebude jasný, mezery nebude čím zaplnit, opora v rozhodovací praxi a doktríně bude mnoho let zcela chybět. Majetnější občané budou vynakládat velké prostředky na odbornou právní pomoc, která však bude jen o trochu méně bezradná než její klienti. Ostatní občané se budou muset potýkat s nejasnou úpravou bez odborné pomoci a někteří na to určitě doplatí. Velký počet chyb povede k novelizacím, které ještě více rozkolísají znejistěné právní prostředí – autoři návrhu opomíjeli i upozornění na nepopiratelné a zřejmé omyly, jichž se jim dostalo v rámci zcela nedostatečné odborné diskuse. Navzdory některým pokrokovým prvkům v návrhu, které by jinak bylo třeba uvítat, nemůže mít jeho přijetí pozitivní efekt. Přinese totiž zásadní přerušení právního vývoje, aniž by nás přiblížil evropskému trendu.
Za tohoto stavu je hledání rozumného řešení obtížné. Především bychom si však měli přiznat, že není v našich silách připravit moderní Občanský zákoník srovnatelný se zahraničními kodifikacemi.
Jediná cesta
Jsme v situaci, kdy vláda a Parlament budou rozhodovat o návrhu, který kvůli svému rozsahu, 2795 paragrafů, 509 stran textu bez důvodové zprávy, nemohou do detailů znát ani odborníci na jednotlivých ministerstvech, tím méně ministři nebo poslanci – ponechám-li stranou, že jej nemohou odborně v celém rozsahu posoudit. Schválí-li jej vláda a následně i Parlament, není cesty nazpět. K řešení neutěšeného stavu Občanského zákoníku z roku 1964 je jen jedna cesta: Připravovat novou kodifikaci po menších částech, které budou před konečným přijetím důkladně prozkoumány, promyšleny, prodiskutovány a obhájeny.
Souvislosti
I po dvaceti letech od obnovení svobody je pro českého občana právo v podstatě neznámým jevem.
Český občan dosud neměl příležitost si plně uvědomit, že právo musí být jeho ochrannou schránkou.
Neuvědomil si, že právo musí být nad politikou, stabilní a vytvářené s nejvyšší odbornou i morální uvážlivostí a odpovědností.
Neuvědomil si to, protože politici mu nic takového nepředkládají.
Situace
Návrh nového Občanského zákoníku se začal připravovat těsně po roce 1989.
Celé odborné veřejnosti a zejména akademické bylo zřejmé, že jej naše země potřebuje. Všechny vlády se záměrem souhlasily, nebyly však ochotné k žádné velkorysosti.
Všeobecné váhání a bezvýchodné diskuse vyústily v pověření dvou autorů přípravou osnovy.
Tito autoři však neměli žádné předchozí zkušenosti z legislativní práce.
Toto rozhodnutí mohlo vést k úspěšnému výsledku jen při splnění naprosto mimořádných podmínek a předpokladů.
Ty však nenastaly.
