Velké nemocnice v zemi jako Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Fakultní nemocnice Motol či Ústřední vojenská nemocnice v Praze už bez ohledu na vývoj posledních dní oznámily, že příští rok zvyšovat platy lékařům nehodlají.
Foto: Jakub Stadler
Přitom na jaře se ministerstvo zdravotnictví zaručilo, že platy lékařů porostou. Není možné, aby si z nás vláda dělala legraci, říká Martin Engel, šéf Lékařského odborového klubu, který vedl lékařské protesty Děkujeme, odcházíme.
Zůstáváte i přes vyjádření velkých nemocnic optimistou a věříte, že od ledna lékaři i sestry přidáno dostanou?
Především je to nepříjemná komplikace pro pana ministra, který deklaroval, že zvýšení mezd zdravotníků v přímo řízených institucích zařídí. Jmenovala jste dvě přímo řízené nemocnice, u ostatních jde o dohodu se zřizovateli a je to jiná záležitost. Každopádně toto pokračování celé kampaně Děkujeme, odcházíme je pro mě nepřijatelné.
Očekával jste takové komplikace?
Měl jsem obavy spíš z finálního kroku plánovaného na příští rok, kdy se mají navýšit platy lékařů na 1,5 až trojnásobek průměrné mzdy. Ale o tom, že se zadrhneme po osmi měsících kvůli zvýšení platů o 10 procent, to jsem nepředpokládal.
Kdo by měl teď zasáhnout, pokud nemocnice deklarují, že ony peníze na přidání nemají?
Mě zaráží, že nemocnice takový postoj deklarují ještě před tím, než znají úhradovou vyhlášku. Já v tom vidím „šprajc“. Chápal bych takové reakce, pokud by byla na stole úhradová vyhláška, která má peníze na zvýšení platů přinést. Ale proč to dělají předčasně? Ptám se, co je k tomu vede.
Takže v tom vidíte jiné než čistě finanční důvody?
Speciálně od paní ředitelky Juráskové z Všeobecné fakultní nemocnice nebo pana ředitele Ludvíka z motolské nemocnice to považuji spíše za „šprajc“ než za výsledek známé finanční situace.
Úhradová vyhláška je tím kritickým materiálem, na který se čeká. Mohlo by ministerstvo tímto přitlačit na nemocnice?
Ministerstvo musí přitlačit především na pojišťovny, které mají peníze a musejí nastavit úhradovou vyhlášku tak, aby zvýšení platů bylo možné.
O kolik by podle vás musely stoupnout úhrady, aby to pokrylo požadovaný nárůst platů?
Zvýšení platů není možné bez zvýšení úhrad oproti letošnímu roku. V ideálním případě by bylo potřebné navýšení zhruba o osm procent. V případě nižších částek je nutné mimo tento systém vyřešit dopady zvýšeného DPH na léky a zdravotnický materiál. Ostatně považuji za chybu, že se už během přístupových rozhovorů do EU nepodařilo vyjednat nulovou sazbu DPH pro toto zboží, tak jak to mají některé jiné evropské země. To už teď ale nezměníme, nicméně je pořád možné zařadit toto zboží do snížené sazby DPH.
Bylo by možné najít peníze uvnitř systému zdravotnictví, tedy bez navyšování sumy, která do něj jde?
Ne v plné výši, která je potřebná. Na výrazné rezervy ale upozorňujeme dlouhodobě. Jsou ve větším boji proti korupci, jasnějších výběrových řízeních, u kterých experti stále odhadují, že se tam ztratí až 30 procent hodnoty. Na vině je taky špatné hospodaření některých nemocnic i pojišťoven a špatná léková politika. Tam se sice připravuje nový nástroj, kterým jsou aukce léků, ovšem i to docela trvá.
Vidíte rezervy i na straně pojišťoven?
Pojišťovny, to je stát ve státě. Dělají si, co chtějí. Podívejte se na jejich budovy. Ty jsou zpravidla nejhezčí ve městě. Jsou to paláce, které jsou opravdu v ostrém kontrastu proti tomu, v jakém stavu jsou nemocnice. Pro pojišťovny není problém vozový park ani vybavení, zatímco v nemocnici je problém s investicí do čehokoliv. Přitom provoz pojišťoven je hrazen stále ze stejného balíku peněz na zdravotnictví. Je jich tu devět nebo 10 a poskytují de facto stejné služby. Takže proč neuvažovat o jejich redukci?
Pomohly by najít rezervy i lepší kontroly nemocnic?
Nejprve je potřeba nastavit systém tak, aby se platila opravdu vykonaná práce, pokud ji lékař jako potřebnou obhájí. Rozhodně nejsem zastáncem zbytečně prováděných vyšetření a jejich proplácení, ale také je třeba si uvědomit, že ne všechno je v této oblasti možné brát podle tabulek. Nemocnice není ekonomický podnik. Nelze vždy nechat čekat pacienta na vyšetření CT po operaci až do druhého dne, jak s tím počítají tabulky pojišťoven. Čekání do druhého dne může přinést nevratné poškození pacienta. Pojišťovna to ovšem neuzná a nezaplatí.
Je tedy chování nemocnic pochopitelné?
Jen říkám, že není divu, že nemocnice hledají způsob, jak peníze získat. Podvody a falšování samozřejmě neomlouvám a tvrdě ho odmítám. Ale pokud k němu dochází, je také důsledkem nesprávného nastavení úhrad a celého systému výkonů. Proto je kromě kontrol ze strany pojišťoven klíčové i optimální nastavení jednotlivých výkonů.
Ani všechny tyto změny by samy o sobě nezajistily peníze na vyšší platy?
Úplně bez navýšení by to nešlo. Vždyť už nyní jde do systému málo peněz. Podle statistiky organizace OECD dává do zdravotnictví méně peněz snad jen Mexiko a Korea. U nás jde zhruba o sedm procent HDP, zatímco v evropských zemích je běžné posílat do této oblasti devět procent HDP. Přičemž nesrovnatelný je také poměr vůči HDP naší země a například Rakouska, které fakticky v přepočtu na peníze posílá do zdravotnictví i třikrát víc než my. Naše zdravotnictví je přesto s tím zahraničním srovnatelné. Ale je to právě proto, že platy jsou nesrovnatelné.
Jak budou vypadat protesty, pokud nakonec nedojde k navýšení platů lékařů podle dohod?
To zatím neřeknu. Jsme teprve na začátku. Nenapadlo mě, že by vláda měla tolik drzosti, že se po osmi měsících bude distancovat od svého písemného závazku. Navíc teď už se nejedná jen o lékaře, ale také o zdravotní sestry, které si ty peníze rovněž zaslouží. Nechci vytahovat zbraně a vyhrožovat tím panu ministrovi, každopádně pokud nedojde k dodržení dohod, které vláda dala, čeká nás horký konec roku.
Dá se argumentovat tím, že ekonomická situace byla na jaře jiná než teď?
Takový argument neplatí. Ani to, že se na jaře nevědělo o změně DPH, a že se tedy problematika za ty měsíce posunula. Vždyť tu máme programové prohlášení vlády, které je mnohem starší a platí. Nikoho z politiků různých stran nezajímá, jestli se za tu dobu okolnosti změnily. Stejně tak to nezajímá ani mě. Já jsem svou část závazků splnil. Lékaři se vrátili do práce, mě to stálo místo a není možné, aby si z nás vláda dělala legraci.
Martin Engel (57)
Studium medicíny na lékařské fakultě v Praze dokončil v roce 1980. Ihned poté nastoupil na radiologické oddělení Nemocnice MV, která se později sloučila s Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady. V roce 1995 se stal členem Lékařského odborového klubu (LOK) a připadla mu funkce předsedy místní organizace. O čtyři roky později se stal členem předsednictva LOK, kde měl zpočátku na starosti mezinárodní vztahy. V dubnu 2006 pak stanul v čele této organizace. Na jaře roku 2011 byl vůdčí postavou protestní akce Děkujeme, odcházíme. Svou lékařskou praxi pak ukončil a stal se šéfem LOK z povolání.
Sám pomáháte lékařům na Slovensku, kde se jich do protestů zapojila téměř polovina. Je jejich situace srovnatelná s tou českou?
Tam je klíčovým požadavkem zastavení privatizace všech nemocnic včetně fakultních. Slovensko by se stalo světovou raritou, kde by všechny nemocnice byly akciovými společnostmi a stát by neměl žádnou páteřní síť, ve které může zajistit péči. Pokud by se ji podařilo dokončit, jsem přesvědčen, že během několika měsíců by to někteří zkoušeli i tady. Proto je úspěch tohoto protestu důležitý i pro nás.
A jejich platové požadavky?
Tam jsou požadavky stejné, jako byly ty naše. Tedy aby v roce 2013 měli tamní lékaři 1,5 až trojnásobek průměrného platu. Tak jak je to běžné v Evropě.
Jak moc vás nyní zaměstnává slovenský protest?
Mé zkušenosti využívají slovenští kolegové podle potřeby. Nedá se to jasně kvantifikovat. Převážnou většinu času věnuji práci pro české lékaře v rámci předsednictví v Lékařském odborovém klubu.
Ke své lékařské praxi už se vrátit nechcete?
Počítal jsem s tím, že bych se k práci lékaře vrátil, ale nyní, když se komplikuje jednání o navýšení platů, musím tyto plány ještě odložit. Nechci být neseriózní a přijmout nějakou práci a pak se omlouvat a brát si volno na jednání o navýšení platů. Svou odbornost zanedbat nechci, ale teď cítím, že jsem potřeba jinde.
