Při současných typických problémech ekonomicky rozvinuté země, tedy chabém ekonomickém růstu a velkém zadlužení, mají tvůrci ekonomické politiky možnost inspirovat se v zemi, která v mnoha ohledech pokročila nejdál. Ne že by to byly oblasti, na které lze být za každých okolností pyšný: relativně nejvyšší státní dluh v rozvinutém světě, nejdelší novodobá zkušenost s jeho monetizací, nejhorší demografický výhled.
To doprovázejí dlouhodobě nízké (téměř nulové) úrokové sazby, hrozba deflace a slabá výkonnost ekonomiky. Ano, pionýrem novodobé hospodářské politiky je Japonsko.
V loňském roce, po zvolení nové reprezentace v čele se Šinzó Abem, se země rozhodla znásobit program nákupů státního dluhu a výrazně oslabit domácí měnu. Ta ztratila proti dolaru v roce 2013 více než 20 procent hodnoty. Cílem je kromě podpory exportu především přimět firmy k investování a spotřebitele k utrácení.
Tato politika vzbuzuje několik palčivých otázek. Podaří-li se (v tom lepším případě) Japoncům inflaci skutečně zvýšit, stoupnou nutně požadované výnosy státních dluhopisů. Bude stát schopen při velikosti svého zadlužení splácet i nadále závazky z toho plynoucí? Nebo postupně skoupí většinu japonského státního dluhu centrální banka? A jakou důvěru pak bude vzbuzovat měna, kterou emituje právě Bank of Japan financující především stát? Jak dlouho budou oslabování jenu nečinně přihlížet konkurenti japonského exportu Korea, Německo, Čína a jiní? Najít uspokojivé odpovědi vyžaduje mimořádnou ekonomickou představivost. A uvěřit, že tento grandiózní experiment dopadne dobře, vyžaduje opravdu velkou dávku optimismu.
Autor je analytikem J&T Banky
