Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. O sedlčanské rodině Macíků, jejichž osudem se stala Rallye Dakar, to platí doslova. Martin starší jel slavný pouštní závod sedmkrát, a když ukončil kariéru a začal šéfovat týmu KM Racing, trvalo jen pět let a volantu v kamionu Liaz se chopil jeho syn.
Na první pokus sice pětadvacetiletý Martin Macík mladší nejnáročnější motoristickou soutěž kvůli technické závadě nedokončil, ale do historie soutěže se zapsal jako nejmladší pilot na startu. „Nejsem žádný cíťa, ale přiznám, že mi ukápla nejedna slza. Při dalších účastech na Rallye Dakar si z toho alespoň vezmu ponaučení.“
Naslouchal jste názorům otce, který v roce 2010 dokončil Dakar na čtvrtém místě?
Když jsem loni na jaře poprvé testoval auto v Tunisku, táta mi vysvětloval, jak reagovat na různé situace a v čem dělám chyby. Teď, když mám první Dakar za sebou, si teprve uvědomuji, jak byly jeho připomínky a postřehy důležité.
Tušil jste před dakarským startem, do čeho jdete a na jaké pozice to bude stačit?
Moc ne, ale v každé etapě jsem byl o něco rychlejší a za volantem se cítil jistější, i když rychlosti, ve kterých se měřené úseky odehrávají, jsou neuvěřitelné.
Někteří lidé tvrdili, že kvůli svému temperamentu skončíte už v první etapě. Musel jste se nějak krotit?
Jedu tak, abych auto za každých okolností ovládal. To je moje zásada. Dopředu jsem měl jasno, že musím závodit v pohodě a nesmím přestřelit.
Jaký byl rozdíl proti předchozím dvěma ročníkům Dakaru, kdy jste navigoval?
Obrovský, protože tyto pozice se dají těžko porovnávat. Na roli pilota jsem se těšil a věděl jsem proč. Řídit kamion na Rallye Dakar je nepopsatelný zážitek.
Bylo těžké získat si respekt mezi ostřílenými dakarskými vlčáky?
Po pravdě jsem se o to ani moc nepokoušel. Chtěl jsem něco dokázat sám sobě a určitě jsem Dakar nejel proto, abych se mediálně zviditelnil, upoutal zkušené soupeře nebo ohromil fanynky. Moc jsem se tím, že jsem bažant, nezabýval. Samozřejmě mi chyběly zkušenosti, ale doháněl jsem je fyzičkou, na které celoročně makám. Věděl jsem, že mám na to, abych občas zasahoval do top desítky, a s tím jsem jel.
Dával vám někdo ze soupeřů najevo, že jste v kamionovém pelotonu v pětadvaceti nejmladším pilotem?
Koukal jsem, když se mi o tom zmínil pozdější vítěz Ajrat Mardějev. Ale bylo to příjemné. Zajímavé bylo i setkání s Japoncem Sugawarou, který byl ve čtyřiasedmdesáti naopak nejstarším kamionistou. Přišel jsem za ním, že se spolu vyfotíme. Byl z toho, že je mi pětadvacet, docela překvapený.
Měřené úseky se letos na Rallye Dakar zkrátily a z legendární vytrvalostní soutěže se stal spíše maratonský sprint. Vyhovuje vám to?
Dřív se jezdily i šestisetkilometrové úseky, což jsem jako řidič nezažil. Teď se to zkrátilo povětšinou na dvě stě kilometrů, a když jsem je ujel, nebyl jsem vyčerpaný, ale měl chuť do dalších kilometrů. Proto myslím, že bych s delšími etapami neměl problémy. Dá se v nich hodně získat. Takhle se soutěž jede v obrovském tempu, a když chci stíhat, musím mít nejen skvělou techniku a dobrou fyzičku, ale taky kopec štěstí. To jsme bohužel neměli, ale takový je Dakar.
Rád vozím lidi při promo akcích nebo soustředěních. Chci jim ukázat, jak je to v náklaďáku nádherný
Dá se odhadnout, čeho by za ideálních okolností mohla vaše liazka dosáhnout?
Před závodem jsem s trochou nadsázky prohlásil, že táta dobře staví auta a já mu je ničím. Jenže pilot musí být tak dobrý, aby autu moc neublížil a zároveň letěl jako střela. Hodně pak ale záleží i na malých chybičkách. Na první pětku to na Dakaru asi není, ale kdyby všechno klaplo, myslím, že by bylo možné dojet na konci první desítky.
Srovnejte vítězné kamazy se svým kamionem.
Hodně se mluví o tom, jaké mají Rusové ve svém týmu zázemí. Určitě skvělé, ale to jejich převahu nezpůsobuje. Důležité je, že mají na trati čtyři závodní auta. A jejich kamiony jsou proti mému, ale i proti dalším krok napřed. Máme sice konkurenceschopné auto, ale jejich vývoj je někde jinde. Stojí za nimi fabrika a mohou vozy testovat trochu jinak než my. V tom bych se k nim chtěl přiblížit.
Můžete od nich něco jezdecky opsat?
Možné to je, ale nechci nějak kopírovat jejich styl. Určitě budu jiný už proto, že nemáme stejné auto.
Ruská výhoda spočívá i v tom, že mají možnost trénovat nebo závodit tři sta dní v roce. Dá se jim v tom nějak konkurovat?
Minulý rok jsem se dostal asi ke stovce dní za volantem. To je docela hodně, ale s jejich jezdeckou praxí se to nedá porovnávat. Problém je v tom, že v Evropě není kde testovat, v Rusku je to možné, ale dost komplikované. Jezdíme proto na kempy do Tuniska, což je nejbližší místo, kde je poušť s dunami. A kdykoli to jde, trénuji doma v Sedlčanech v motokrosovém areálu Kotlina. Chce to hlavně jezdit a jezdit.
Jak jste jako dítě vnímal otcovo závodění?
Všechno pro mne začalo v lednu 2003, kdy jsem přicestoval do cílového Šarm aš-Šajchu, kam táta s liazem při své dakarské premiéře dojel dvanáctý. Bylo mi teprve třináct, a tak jsem fenomén vytrvalostního maratonu moc nevnímal. Otec mě už ale od osmi brával na offroadové závody, jezdil jsem na motorce, takže ke všemu, co vrčí, jsem měl hodně blízko. Časem se pak dostavila i touha tátu v ježdění napodobit.
Kdy jste se připojil k týmu?
Auta mě obecně zajímají, hlavně jejich řízení, a proto mě jakákoli možnost účastnit se akcí KM Racingu lákala. Víc jsem se začal v týmu angažovat po pobytu v Austrálii. A když mě táta poprvé posadil do kabiny liazky a řekl, abych navigoval, že v tom budu dobrý, už jsem myslel na to, že jednou budu chtít kamion řídit. Muselo to ale jít postupně. Proto jsem jel nejdřív dva Dakary jako navigátor.
Nevadí vám, že jste si vybral sport a disciplínu, o níž se píše pár týdnů v roce?
U nás se lidé zajímají hlavně o fotbal, hokej a tenis. Přitom motosport přináší tolik věcí, jaké při kopání do meruny nikdy nezažijete. Proto rád vozím lidi při promo akcích nebo soustředěních. Chci jim ukázat, jak je to v náklaďáku nádherný. Motoristická veřejnost už několik let sleduje ruskou Silk Way Rally, která je vzhledem k týdenní délce považována za poloviční Dakar a kde KM Racing už několikrát startoval. Její budoucnost je sice vzhledem k tamní situaci nejistá, ale ve výhledu je návrat k dálkové soutěži Paříž–Peking. Během sezony se jezdí Světový pohár cross country, loni jsme startovali ve Španělsku a Maďarsku, kde jsem vyhrál. Lidé tyto víkendové soutěže začínají víc sledovat, takže se v naší disciplíně něco děje skoro celý rok. Prostě motoristické maratony už nejsou jen Rallye Dakar.
Nechtěl byste vyzkoušet i jiné závodní auto?
Teď mám nastavený tříletý plán na Rallye Dakar, ale to se s tím, jestli se při nějaké příležitosti neposadím třeba do buginy, nevylučuje. To se ale může stát, jen když tam nebude možné jet s kamionem.
Plánujete po prvním dakarském dobrodružství nějaký odpočinek?
Ani ne. Ten týden v soutěži mě nijak nevyčerpal, už jsem začal znovu trénovat. Možná se to nezdá, ale ježdění v náklaďáku je skutečně vrcholový sport. Aby mohl člověk jezdit s elitou, musí celý rok šlapat, což denně obnáší buď běhání, posilovnu, nebo speciální cviky hlavně na záda, která v kabině kamionu dost trpí.
Čeho byste chtěl v motoristických maratonech dosáhnout?
Jednou bych rád překonal tátovo čtvrté místo. Určitě to nebude snadné a také je mi jasné, že než mohu začít vyhrávat, bude to ještě nějaký čas trvat.
| Martin Macík jr. (25) |
|---|
| Vystudoval gymnázium, střední odbornou školu ekonomickou a poté získal bakalářský titul na Unicorn College v oboru ekonomie a management. Od osmi let začal jezdit na motorce, po gymnáziu se naučil řídit kamion a vyjel na první závody. Rodák z Benešova absolvoval dvakrát nejslavnější motoristický maraton Rallye Dakar jako navigátor, letos měl premiéru jako pilot. |
Čtěte také:
Martin Kozák zpovídá Petra Luska o focení rallye Paříž-Dakar
ČLÁNKY DO MAILU