Co mají společného majitelé Ostravsko-karvinských dolů, amerického těžebního gigantu BHP Billiton a maďarské skupiny MOL? Všichni zažili zlatou fosilní horečku, ale nyní padají do ztrát. Také dobře vědí, že ceny fosilních paliv z roku 2008 se hned tak nevrátí. A zároveň sní o tom, že jejich byznys bude pokračovat a stane se opět zdrojem zisků.
Americký těžařský gigant BHP Billiton nedávno ohlásil propad zisku i tržeb, snížení nákladů, omezení investic. Způsobil to zejména pokles cen ropy a metalurgického uhlí. Podobně je na tom maďarská ropná skupina MOL. Tuzemský fosilní miliardář Zdeněk Bakala také těžil a prodával metalurgické uhlí ostošest. Když se mu však přestalo dařit, stačilo poslat pár tiskových zpráv, ukázat prázdnou kasu a drama hornické nezaměstnanosti se za miliardy z eráru změnilo v milosrdnější postupné propouštění.
Na druhé straně republiky je již přesvědčivě potvrzeno, že bez uhlí za těžebními limity se tuzemská energetika obejde. Těžaři jsou proto nuceni změnit rétoriku. „Když neprolomíte limity, budeme propouštět a z kraje se stane vaše noční můra,“ nechávají se slyšet severočeští uhlobaroni a ve své hře šikovně manipulují s horníky a odboráři. A činí patrně poslední pokus o zásadní zteč na vládu, aby limity prolomila, a otevřela jim tak cestu k dalším ziskům. Je to však také dost možná jen příprava na závěrečnou fázi neslavného uhelného mejdanu – na propouštění, na němž by se měl podle těžařů stát alespoň finančně podílet, když už ty hloupé limity nedovolil prolomit.
Poslední zteč
Účet zůstane
Podoba těžařského byznysu je známá a zdaleka to neplatí jen pro třetí svět: nízké ekologické standardy těžby, na které zle doplácí životní prostředí, nízká kultura jednání s místními komunitami, ale zato vytříbený styl a vysoká úroveň formulací, když jde o dokumenty zabývající se společenskou a ekologickou odpovědností firem. Drtivá většina zisků odtéká pryč, protože slabé či zkorumpované místní vlády nejsou schopny čelit účetním trikům korporací. Tu a tam se přihodí průšvih a začne handrkování, kolik má a může zaplatit těžař, kolik pojišťovna a kolik zbude na stát.
Příklady z Mexického zálivu, nigerské delty i odjinud ukazují, že nejlepší je vinu hned přiznat, pokorně se omluvit, rychle zaplatit zdánlivě vysokou sumu a rozjet mašinerii posudků a soudních procesů. Celé se to protahuje tak dlouho, až téma zapadne. Co však zůstane, je účet. Ten obvykle zůstane státu a místním obyvatelům.
Když se těžařům daří, státy profitují zpravidla minimálně nebo skrytě doplácejí. Jen na tuzemské škody způsobené starými českými uhelnými elektrárnami doplácí stát a domácnosti ročně 60 miliard, jak spočítali odborníci z Karlovy univerzity. Jde především o škody na lidském zdraví. A nejvíc vždy na těžbě prodělávají místní lidé, kteří měli tu smůlu, že se usadili na černém zlatě nebo se vyučili v oboru kdysi perspektivním.
Nutná změna
Těžba fosilních paliv bude i v příštích letech ztrácet dech. To není nic nového, historie zániky oborů zná. Zájmem státu by měla být minimalizace sociálních dopadů při útlumu těžby, nikoli nalévání veřejných prostředků do neživotaschopných společností. Místo miliardových injekcí a prodlužování fosilní agónie je pro všechny lepší začít se postupně připravovat na nevyhnutelnou změnu.
Česká vláda se zavázala, že přijme zákon o snižování spotřeby fosilních paliv podle úspěšného britského vzoru, který převzala řada dalších evropských zemí. Ministr Richard Brabec by měl zákon co nejdřív připravit a předložit.
Autor je energetickým expertem hnutí Duha
Čtěte také:
Spotřeba pohonných hmot loni vzrostla, i kvůli poklesu cen
Goldman Sachs: Cena ropy klesne až ke 40 dolarům
Energetická unie má zlevnit elektřinu pro firmy i domácnosti