Byl jsem úplně šokovaný, když jeden průzkum ukázal, že ani vysokoškoláci nevědí, kdo byl náš první prezident, říká ředitel Národního muzea
íká ředitel lárodníno luzea Velryba určitě zůstane symbolem Národního muzea, „nové“, opravené muzeum však bude moderní, hravé, nebude vystavovat jen předměty, ale vyprávět i příběhy. Michal Lukeš sice teď častěji obléká přilbu a reflexní vestu než oblek, až ale třímiliardová rekonstrukce budovy vévodící Václavskému náměstí za dva roky skončí, ví, jak budou expozice vypadat. „Problém nás Čechů není, že si řešíme historická traumata a problémy, ale absolutní neznalost dějin,“ říká ředitel muzea.
• Začneme tradičně - velrybou. Alespoň já mám Národní muzeum z dětství s velrybou spojené.
Bude zase na svém místě, až se za dva roky otevře opravené muzeum?
• Velryba se stala kultovním předmětem Národního muzea už v době, kdy ji vykupovali bratři Fričové.
Rozhodli se pořídit Praze velrybu, a uspořádali proto sbírku mezi bohatými měšťany. Vybrali tehdy nějaké tisíce zlatých, což byla velká suma. Tu naši velrybu vyvrhlo moře někde na norském ostrově. Fričové ji vezli vozy naporcovanou z Norska a preparovali ji v Praze. Tehdy ji bohužel vypreparovali špatně. Traduje se, že se kosti vyvařovaly v kotlích Ringhofferovy továrny na Smíchově, ale Pražané si stěžovali na nesnesitelný zápach. V Čechách nebyli zrovna specialisté na preparování velrybích koster. Velrybu potom umístili kolem roku 1886 do Náprstkova muzea - Národní muzeum na Václaváku ještě nestálo. Pan Náprstek byl v tu dobu ještě naživu. Na velrybu se nejprve stály fronty, dodnes jsou ale dochované dopisy, ve kterých si později od Náprstků stěžují, že zabírá místo, tak ať si ji konečně odvezou.
• Ke stropu muzea putovala hned v roce 1891, kdy bylo otevřeno?
• Stala se jedním z prvních exponátů této budovy.
Ona ale původně ležela na zemi na železech.
Dokonce existují fotky, jak si udělali zaměstnanci piknik v jejím hrudním koši, když ji sem přivezli. Když se dělala zoologická expozice v 60. letech, pověsili ji ke stropu, jak to už známe. Jenomže jak byla špatně vypreparovaná, začala trouchnivět… Koncové části kostí začaly opadávat, a navíc, jak visela vlastní vahou na hřebících, drolila se. Takže jsme řešili, co dělat dál. Po dlouhých debatách se rozhodlo, že nejšetrnější pro ni bude nechat ji na místě. Očistila se a vyrobila se na ni jakoby ponorka - klimatizovaná konstrukce s dvířky -, aby na ni nemohl prach ze stavby a byla pokud možno v ideální teplotě. Tam čeká, až doběhnou stavební prámusí ce. Pak se rozbalí a dorestauruje se na místě, aby se mohla zachovat v původní podobě.
• Máte ambice, aby další generace měla Národní muzeum spojené s něčím jiným než s velrybou?
• Já si nemyslím, že by Národní muzeum bylo stoprocentně jen ta velryba. Ale naše velká ambice je udělat muzeum moderní, hravé, nevystavovat jen předměty, ale vyprávět i příběhy. Mělo by být dobrým místem pro vzdělávání, kam se budou lidé vracet. Ale určitě ta velryba bude hrát vždy důležitou roli, jelikož nemáme moře. A ona bude vždy trochu cimrmanovsky symbolem toho českého moře.
• Opravené muzeum se má otevřít za dva roky.
Plánujete to pojmout velkolepě?
• My budeme pravděpodobně otevírat na etapy.
Ono to najednou ani nejde. Každopádně muzeum
být otevřeno k 28. 10. 2018, což je výročí sta let republiky, a také budeme slavit dvousté výročí založení Národního muzea. My máme i vládní úkol, abychom k výročí připravili výpravnou výstavu o soužití Čechů a Slováků. Byl bych rád, aby slavnost byla velkolepá. Dokonce jsme si objednali symfonietu.
Následovat budou další etapy: přírodovědeckou část otevřeme v roce 2019, zbytek v roce 2020.
• Často říkáte, že ztrácíme pojem o tom, co je náš národ, že ztrácíme kořeny a pak lehce podlehneme propagandě…
• Ano. Já si myslím, že ztrácíme svoji historii. Byl jsem úplně šokovaný, když nedávno v nějakém průzkumu kladli studentům vysokých škol otázku, kdo byl náš první prezident… Oni nedokázali odpovědět, že to byl Tomáš Garrigue Masaryk. Na to chceme reagovat. Myslím si, že problém nás Čechů není, že si řešíme historická traumata a problémy, ale absolutní neznalost dějin. Málokdo z mladých zná naši historii trochu do hloubky.
• Čím to je?
• Myslím, že je problém ve škole. Učitelé si neumějí poradit s tím, jak především moderní dějiny líčit. To je naprosto diametrální rozdíl od okolních zemí. Teď jsem se vrátil z Lotyšska a Estonska, kde mají jiný stupeň vzdělanosti a vnímání sebe sama. To si myslím, že je náš základní problém.
• Jakože jsme hrdí na národ, jen když vyhrajeme v hokeji?
• Ano. Pak jsou tu ta různá klišé o husitství, Jiráskův pohled na národní obrození a podobně. Vlastně celé 20. století. Asi je to dáno i mnohaletým komunistickým zkreslováním historie. Další problém učitelů je, že učí data, ne příběhy. A muzeum má naprosto geniální možnost to změnit. Samozřejmě nejsme primárně vzdělávací instituce ani škola, ale můžeme udělat expozice tak, aby děti bavily. A samozřejmě i dospělé.
Vzdělávání je celoživotní záležitost. Muzeum umí vizuálně přes předměty vylíčit zábavně a poutavě různé události, navzájem je propojit do souvislostí. Nabudit lidi k zájmu. To se to týká i přírodních věd. Expozice budou mít dvě části. Té první říkám vlastivědná - základní informace o dějinách a fungování přírody. Lidé si mohou připomenout, jak funguje třeba fotosyntéza. Základní proces, díky němuž máme kyslík a žijeme.
Jakým stylem funguje Darwinova teorie, evoluce a podobně. Seznámíme je se základními historickými udání lostmi. Pak teprve přejdou do dalších, již specializovaných expozic a lépe je pochopí. Vznikne také speciální dětské muzeum. Nebude jen hernou. Předškolákům, kteří ještě neumějí číst a psát, ukážeme dějiny a přírodu jinou metodou, aby je to bavilo. Když přijde rodina, každý si bude moci najít to svoje.
• To vám chybělo z vlastní zkušenosti?
• Nejen to. Muzeum musí být přívětivým místem.
V muzeu jsem třeba nechal instalovat přebalovací kouty i na pánské záchody, protože díky své malé dceři jsem zjistil, že nikde na pánských záchodech nejsou. Kde má chlap přebalovat? Na zemi? Tak jsem se nechal inspirovat. No a už jsem zase u Masaryka. Vždyť to byl náš první feminista.
Představte si to - muž v 19. století, navíc vysoce postavený politik, profesor, který si vzal jméno své manželky po svatbě. A hrál si s dětmi. Existují fotky, jak se s nimi válí po zemi. A pomluvy říkají, že myl i nádobí.
Byl to člověk, který předběhl dobu. Měl i dosti odvážné osobní postoje, nebál se jít proti proudu.
Trvat na pravdě. Ostatně právě proto o Tomáši Garriguu Masarykovi připravujeme na příští rok velkou výstavu.
• V Národním muzeu proběhla i výstava s tématem smrt. Koho to napadlo a jaký měla ohlas?
• Expozice měla dobrý ohlas, byla hodně navštěvovaná. Hledáme témata, která představují určitý fenomén. Přemýšleli jsme nad tématy, která by mohla zajímat všechny. Napadla nás dvě. Jedno bylo trochu zprofanované, a to téma sex, ale pojaté obecně v celé živočišné říši. Toho jsme se nakonec lekli, aby to nebylo pokládáno za laciné. A pak nás napadla smrt. Ať chceme nebo nechceme, potká každého z nás a bez
by ani život nemohl existovat. Udělali jsme výstavu o tom, jak se jí lidé bojí, o tom, jak je smrt vnímaná na jiných kontinentech a v jiných kulturách, jak byla vnímaná v minulosti a jak v současnosti včetně různých rituálů a podobně.
• Vymýšlíte něco podobného?
• Teď je v Nové budově výstava s tématem retro, příští rok by měla být výstava o Keltech. Připravujeme výpravnou přírodovědeckou expozici Země a život.
Potom uspořádáme již zmíněnou velikou výstavu ke sto letům od vzniku Československa. Dále bychom se rádi zaměřili na Egypt. Připravujeme 11 nových expozic do historické budovy.
• Mezinárodní architektonická soutěž na hlavního designéra opraveného muzea skončila. Jste spokojen? • Soutěž skončila zatím nepravomocně. Probíhá správní řízení, druhý uchazeč se odvolal, takže čekáme, jak se to dál vyvine. Je to právní bitva. Bohužel naše největší zdržení jsou tendry. Architekti na nás hodně útočili, že neděláme architektonické soutěže. Já nejsem a priori proti, ale všechno má svoje minusy. V konečné fázi to pak dopadne tak, že porota vybere jedničku, zadavateli se návrh líbí, cena je slušná - zhruba 23 milionů korun -, ale dvojka se nesmíří s tím, že je druhá, a začne hledat chyby. Jestli to ta porota udělala dobře. Je to pak celé proti smyslu architektonických soutěží.
Připadá mi to nefér - jde především o čas, aby lidé opět mohli chodit do svého Národního muzea.
• Na Národním muzeu zůstanou zachovány stopy po střelách z roku 1968. Existuje řada verzí, proč tehdy Rusové na muzeum stříleli. Jaká je ta vaše?
• My jsme to vyšetřovali, ale neřeknu vám, jestli je moje teorie opravdu stoprocentní. Máme dokonce i fotku toho těžkého kulometu, jak pálí na fasádu.
Opravdu to vypadá, že verze, že si Sověti spletli muzeum s nějakou jinou budovou, je legenda. Oni ti vojáci nevěděli, co je to za budovu. Viděli velký barák, o kousek dál probíhaly dost ostré boje a konflikty u rozhlasu, tady se přenášely i na začátek Vinohradské třídy.
Traduje se dle svědků, že zhruba v ten moment tady někdo hodil zápalnou lahev na ruský tank, ten začal hořet. Vojáčkovi, který stál za těžkým kulometem, povolily nervy a začal střílet. Ono to trvalo pár desítek sekund. Bezpochyby nepadl žádný rozkaz: Střílejte na muzeum! Byl to zkrat. Traduje se, že můj předchůdce, pan doktor Denkstein, seděl ve své pracovně, zrovna si dával šálek kávy, a jak slyšel výstřel, duchapřítomně zajel pod stůl. Až palba skončila, vylezl a stále držel hrneček. V muzeu byly prostřílené i sochy a obrazy. Na jednom z nich dokonce symbolicky prostřelili nápis liberte - svoboda. Ve sbírkách je uchováno i pár kulek. Také se traduje, že komunisti nechtěli, aby byly střely vidět, a dali na fasádu záplaty. Jenže nepovedlo se. Stále byly stopy střel vidět. My na fasádě střely necháme. Fasáda ale bude jiná, než na jakou jsme zvyklí.
• Prý bude světlá…
• Fasáda jednak vlivem prostředí ztmavla, navíc ve 20. století si řekli, že co je tmavé, to je hezké, a něčím ji napustili. Ale původně bylo muzeum ze světlého pískovce a po dohodě s památkáři ji upravíme do podoby z roku 1891. Ale samozřejmě to nevymýšlím já, vše je na památkářích, budova je národní kulturní památka. Na budovu přibudou dvě desky. Jedna o tom, že muzeum bylo postaveno v roce 1891, a nalevo bude bronzová deska, kde se bude popisovat, co se tady stalo v roce 1968. Bude k nim multimediální kiosek s informacemi v několika jazycích včetně ruštiny. Chceme, aby se nezapomnělo na to, co se zde v roce 1968 událo.
• Jak se cítíte v roli investora rekonstrukce stavby za tři miliardy? • Je to trochu bungee jumping. My jsme se na rekonstrukci připravovali menšími, stamilionovými stavbami, jako jsou třeba památník na Vítkově, Národopisné muzeum, České muzeum hudby, depozitáře v Terezíně, takže nejsme úplně nezkušení investoři. Národní muzeum ovšem není Ředitelství silnic a dálnic, my nejsme investorská nebo stavební firma, já jsem vystudovaný historik a z matematiky jsem měl čtyřku, což není ideální průprava pro stavebníka. Na druhé straně, co jsme chtěli, to máme. My se snažili politikům a veřejnosti vysvětlit, že muzeum je rozbité a potřebuje opravit, což se nám po letech povedlo. Tím, jak je systém nastaven, stali jsme se přímým investorem my, a tak to musíme nějakým způsobem zvládnout. Sestavil jsem profesionální tým a děláme, co je v našich silách. Je to starost, ale též je fajn chodit na stavbu, když se konečně rozjela. Vidět, jak se rodí nové Národní muzeum, je úžasné…
• Kolik vlastně zaměstnává muzeum lidí?
• Asi 500. Máme 40 objektů, z toho asi dvacet otevřených veřejnosti, dále pak depozitáře, laboratoře.
Předmětů máme zhruba 20 milionů. Občas se mne ptají novináři i na kuriózní věci, jako proč je panda černobílá nebo kdy a proč vymřel vakovlk.
Je to někdy až humorné, ale zase mě těší důvěra v mé znalosti.
• Máte oddělení nových médií. Co si pod tím mám představit?
• Především komunikaci. Nejen dokumentujeme nová média, sami je i vytváříme. Pro marketing a pro použití ve výstavách a expozicích, například jako průvodce po výstavách, vzdělávací aplikace. Nové expozice budou protkané zajímavými multimediálními aktivitami.
• Přijde mi, že jste vůči novým technologiím trochu skeptický…
• Já ani nejsem skeptický, jsem pro nové technologie, pro nová média. Jen mám pocit, že už jsou lidé přesyceni velkými obrazovkami, technikou a 3D věcmi. Tablet má každé malé dítě, moderní technologie má každý doma v obýváku. Moderní technika dnes v muzeu neslouží jako atrakce, ale jako nástroj komunikace, rozšiřuje naše možnosti prezentace tak, aby si na své přišel laik i odborník. Snažíme se též dělat řadu doprovodných akcí, které muzeum ukazují jako živý, atraktivní prostor.
• Jak přilákat nového návštěvníka?
• Funguje muzejní noc. Už 15 let. To je bezpochyby typicky masová akce. Můžeme ukázat, že muzeum může být husté, cool… Nebo se nám vyplácí dělat k výstavám doprovodné akce - v muzeu se například tančí swing, probíhají retro módní přehlídky, dobové trhy - to táhne zákazníky. Fungují věci zaměřené na děti. Dětské oslavy v muzeu jsou oblíbené. Proč ne, když se mohou dělat v McDonaldu? Ale třeba i svatby jsou poptávané.
• Viděl jste muzea po celém světě. Viděl jste někde něco, co byste chtěl pro Prahu, a nemůžete to mít?
• Víc velryb. Ale vážně, moje zkušenost je, že se nemáme za co stydět. Spousta světoznámých muzeí je dost zastaralá. Například z některých londýnských muzeí jsem byl dost zklamaný.
Národní muzeum má velké specifikum - jsme přírodovědecko-historické muzeum najednou.
To nám umožňuje vyprávět příběhy přírody a historie v propojení, hledat fenomény. Líbí se mi třeba Muzeum Varšavského povstání. To je krásné muzeum, které popisuje každou událost povstání.
Kombinuje exponáty, lidské příběhy a multimédia.
My po světě sbíráme různé technické nápady, digitalizační, multimediální, designové.
Snažíme se to nejlepší přenést do našich nových expozic.
• Chcete udělat open air muzeum, kde by si děti mohly zahrát třeba na archeology, antropology?
• To je takový můj sen, když se dívám na nevábný park v Čelakovského sadech. Byl by zde krásný prostor v centru města, propojený s Národním muzeem, kde by mohla být pod širým nebem prezentována archeologie, antropologie, vybudovány ukázky ze života historického města, historické architektury, pořádány kulturní akce. Zkusím o archeoantropologickém parku začít debatovat s představiteli města Prahy. •
Soutěž skončila zatím nepravomocně. Probíhá správní řízení, druhý uchazeč se odvolal, takže čekáme, jak se to dál vyvine. Je to právní bitva. Myslím, že je problém ve škole. Učitelé si neumějí poradit s tím, jak především moderní dějiny líčit. To je naprosto diametrální rozdíl od okolních zemí. Teď je v Nové budově výstava s tématem retro, příští rok by měla být výstava o Keltech. Připravujeme výpravnou přírodovědeckou expozici Země a život.
O autorovi| Hana Boříková bořikova@mf.cz
