Kapitola 131
Nebude to hezké * Stará dobrá ODS * Chvála rozumu * Hrot kopí v politice * Jacques v BMW
Nebude to hezké
Vlastimil Nesmiřitelný Tlustý musí mít pocit velmi svobodného člověka. Takový dělá i dojem. Říká, co chce, dělá, co chce, nemůže být vydírán, nechce být podplacen. Proto to vypadá, že svůj postoj jen tak nezmění. Podobně jsou na tom i jeho další takzvaní rebelující souputníci Jan Schwippel a Juraj Raninec. Mirek Topolánek po dlouhé době může mít oprávněný pocit, že nyní už není příčinou, ale začíná být důsledkem. Nepříjemná pozice. Otázkou je, v kolika procentech je příčinou a v kolika už efektem. Za co ještě může on a jeho spojenci a za co už někdo jiný. Tomu se v teorii řízení říká míra odpovědnosti, a proto Topolánkově vládě při dosahování cílů ubývá energie.
„Premiér vyhlásil válku a já ji přijal,“ prohlásil Tlustý, který je mnohem slabší než Topolánek. Ale zápas, v němž jsou proti sobě slabý a silný, nikdy nemůže být hezký.
Stará dobrá ODS
Ministr Tomáš Julínek se snaží zvýšit efektivitu a snížit plýtvání ve zdravotnictví kontroverzními regulačními poplatky. V ODS však byli kdysi lékaři, kteří stejný problém navrhovali řešit systémem nemocničních pokladen, doplněných aktivní kontrolní rolí pacientů.
V praxi by pacient neplatil regulační poplatek, ale celé vyšetření. Lékař by mu vystavil účet na provedené úkony. Pacientova kontrola na místě, byť laická, zdá se vylučovat větší podvod. I laik pozná, dostal-li injekci či štípanec. A fiktivní položky by prostě nezaplatil stejně jako v obchodě. V nemocniční pokladně by mu účet proplatili - a zde jsme u druhé pointy. V plné výši by dostal uhrazeny za určité období například tři návštěvy u lékaře, další tři třeba jen z 90 procent, další tři z 80 a tak dále. Systém by tím neodrazoval od první návštěvy u lékaře (včasné léčení je kratší a levnější), ale postihoval by až jejich nadprůměrný počet.
Vhodným doplňkem systému by měla být praxe, kdy zaměstnanec může ze zdravotních důvodů zůstat doma třeba pět pracovních dní v roce, pouze po telefonickém oznámení zaměstnavateli. To zhruba pokryje „chřipkové potřeby“, neboť při prvních příznacích člověk zajede pod peřinu a neplouží se autobusy a neheká po čekárnách, aby si vyměnil s ostatními lidmi bacily.
Tento názor se v ODS neprosadil, protože panovala obava, jak by voliči přijali svoji primární kontrolní úlohu ve zdravotním systému, což by se mohlo odrazit ve volebním výsledku. S demokracií je to však stejné jako se svobodou. Je to námaha a starost o věci veřejné. Demokraté ale vědí, že je to ve skutečnosti velký dar moci se o tyto věci konečně sám starat! V jakémkoli systému, který počítá s veřejnou kontrolou, je však nebezpečné, když se někdo snaží tuto kontrolní roli občanů „ulehčit“. To zavání podfukem. Ve zdravotnictví i v demokracii.
Chvála rozumu
Okresní soud ve Frýdku-Místku osvobodil policistu Miroslava Kociána, žalovaného kvůli střelbě na stíhané vozidlo, jejímž následkem skončila spolujezdkyně na invalidním vozíku. Řidič tohoto vozidla odjel po natankování plné nádrže od benzinky bez placení a obsluha ho nahlásila policii. Policejní hlídce se však podařilo vůz zastavit až použitím střelné zbraně po čtyřicetikilometrové honičce, při níž prchající řidič ohrozil životy mnoha chodců.
Soudce Karel Šigut vyhodnotil použití zbraně policistou jako oprávněné. Státní zástupce Alois Dlouhý se však proti rozsudku odvolal, přestože i podle něho byly zákonem dané podmínky pro použití střelné zbraně splněny. Policista však podle něho stejně střílet neměl „vzhledem k velké rychlosti obou vozidel“, protože na „takové náročné zákroky nebyl proškolen“. Tím se však státní zástupce pokusil omezit použití střelné zbraně dalšími podmínkami, které zákon nezná. Proto se policista trestného činu prostě dopustit nemohl.
Pro stíhaného policistu je odvolání státního zástupce ke krajskému soudu sice prodlouženým martyriem, ale bude dobře, když vydrží. Nám nezbývá než doufat, že krajský soud procesně vyvrátí všemožné i nemožné námitky a potvrdí rozsudek soudu okresního. Jinak by totiž nastala situace, že by lumpové dostali judikaturou potvrzený návod, že takto je možné uniknout policii. Čím rychleji, tím jistěji (bez ohledu na extrémní míru obecného ohrožení), protože pravděpodobnost použití zbraně policistou by byla nepřímo úměrná rychlosti prchajícího.
A proto by si mohli policisté své zbraně vetknout za klobouk téměř definitivně. A stabilita policejního sboru a právní jistoty policistů před zákonem by utrpěly těžko zhojitelné šrámy.
Hrot kopí v politice
V Bibli se píše: „Vyvarujte se falešných proroků!“ Otázka je, jak je včas prokouknout. Kdo je bystrý, vzdělaný a inteligentní, hned pozná, komu jde o věc a o principy a komu jen o peníze a o moc. Kdo není, musí počkat, až falešného proroka někdo odhalí, což je nesmírně těžké. Nebo se dočkat, až se odhalí sám.
A tak se stalo, že se veřejnost konečně dozvěděla, o co ve skutečnosti dvěma nejvýraznějším protagonistům nové budovy Národní knihovny - tedy blobu -, architektovi Janu Kaplickému a řediteli Vlastimilu Ježkovi, jde. A kolik lidí jim věřilo! Postavila se za ně skoro celá česká umělecká a intelektuální fronta!
Kaplický se stal novým poradcem předsedy ČSSD Jiřího Paroubka pro kulturu. Ježek jde také do politiky. Dohodl se s lidovci, že za ně bude kandidovat do Senátu. Za knihovnu se postavil i předseda lidovců Jiří Čunek. Petra Paroubková chystá národní sbírku na Kaplického chobotnici. A Ježek ji za to pochválil: „Bez podpory inteligentních a vzdělaných lidí pravděpodobně Národní knihovnu mít nebudeme.“
„Jsem hrotem kopí. Prorážejte se mnou díru do skály, když je třeba, ale do hovna mě nenamáčejte!“ To řekl jeden počestný pán, když ho vnutili do politické role. Po jeho dalším osudu nemá smysl pátrat…
Jacques v BMW
V samoodhalování falešných proroků minulý týden pokračoval předseda Strany zelených Martin Bursík. Stalo se to v souvislosti s návrhem ODS vytvořit funkci šestého místopředsedy Poslanecké sněmovny. Bursík návrh hájí. Předpokládá se, že post získá jemu milá Kateřina Jacques.
Lžiprorok Martin se dle deníku Právo po volbách v roce 2006 hrdlil následovně: „Tady se nyní vede debata o místopředsedech sněmovny. Všichni automaticky očekávali, že my budeme chtít místopředsedu sněmovny. A nikdo nám nechtěl uvěřit, když jsme prohlásili, že místopředsedu sněmovny opravdu nechceme! My chceme dělat věcnou politiku. Víte, co to je místopředseda? Místopředseda sedí nahoře a řídí schůzi. Má BMW. Tak sem by přijelo BMW, které má spotřebu dvacet litrů… Já vím, že ta funkce je pro mnoho lidí lákavá. Ale nás to nezajímá. Taková funkce by nás vyreklamovala z konkrétní práce ve sněmovním výboru. My jsme sem nešli proto, abychom se vozili v bavoráku a řídili shora jednání. To může dělat stroj.“
