Masky na Balkáně

Proč trvalo dopadení Radovana Karadžiče tak dlouho?

perex
Týdeník EURO přetiskuje článek Kálmána Kocsise, který vyšel ve víkendovém magazínu listu Magyar Nemzet 26. července, tedy osm dní poté, co byl Radovan Karadžić zadržen. Autor textu byl dlouhá léta šéfem maďarských tajných služeb; při svém sedmiletém působení v Bosně působil v Sarajevu nejprve jako diplomat a poté měl od června 2004 rok a půl na starost - na žádost mezinárodního společenství - reorganizaci tajných služeb v Bosně a Hercegovině. text
Nevím, jestli Pale někdy toužilo po velkoměstském statutu. Patrně ne. Nejvýznamnější událostí městečka - či spíše větší vesnice nad Sarajevem - byl donedávna fakt, že tudy vedla v roce 1984, v době konání zimních olympijských her, cesta do Jahoriny, jednoho z míst, kde se konaly soutěže. Nic, co by projíždějícím utkvělo v paměti, tu však asi nenajdete: pouze větší či menší domy, pár vil, pár restaurací. Hodně Sarajevanů zde mělo chalupu, nahoře, kde jsou všude kolem lesy, je přece jenom jiný vzduch než v přelidněném velkoměstě. I Karadžićovi si tady postavili docela velký dům, tehdy však asi netušili, že díky jeho existenci se Pale zapíše do dějin. To se psal rok 1992.
Pale se však stalo řídícím centrem poslední evropské války 20. století označované za „krvavou balkánskou svatbu“. Radovan Karadžić tu nejenom bydlel a udělal si z něho svoje vojenské řídící středisko – neboť odsud bylo opravdu snadné po 43 měsíců ostřelovat až příliš zranitelné nechráněné hlavní město-, ale Pale učinil i hlavním městem bosenské Republiky srbské, kterou vyhlásil. Vláda sice fungovala v dřevěných barácích, Karadžić však byl po čtyři roky jejím předsedou a zároveň hlavním vojenským velitelem a nezpochybnitelným vůdcem tohoto „státního útvaru“. Výsledkem jeho aktivit pak bylo více než sto tisíc obětí z řad civilního obyvatelstva a téměř dva miliony lidí vyhnaných ze svých domovů. A Republika srbská, jež od té doby vede zoufalý boj za udržení své kvaziautonomie a pořád doufá, že přijdou „lepší“ časy.

PAX AMERICANA

Potom se v Daytonu zrodil „pax americana“, z velké části díky historickému komplexu a politické impotenci Evropanů. Vypuknul mír, jehož obsahem není nic jiného než pokračování války mezi etnickými skupinami mírovými prostředky. Ještě koncem roku 2005 jsem si však nebyl jistý, zda to, odkud odjíždím, je fungování a vlastní existence schopný stát, nebo pouhá iluze.
Daytonská dohoda a po ní následující pařížská mírová smlouva pochopitelně Karadžičovu kariéru zhatila. Od tohoto okamžiku má příběh – aspoň tedy jak se mezi lidmi povídá – dvě verze. Podle první se začal schovávat, podle druhé, podezřele často dementované verze, uzavřel dohodu s „otcem“ daytonského míru Richardem Holbrookem. Podle ní „předseda“ zmizí z veřejného života, předá řízení strany někomu jinému, nebude vykonávat žádnou politickou činnost a nebude se vyjadřovat na veřejnosti a na oplátku za to se vyhne tomu, aby musel předstoupit v Haagu před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Holbrooke existenci dohody tvrdě popíral a dodnes popírá, bosensko-srbští politici však „velmi důvěrně“ mnohým, mimo jiné i pisateli těchto řádků, pošeptali do ouška, že taková dohoda opravdu existovala. Dva vysoce postavení politici, od nichž jsem se to dozvěděl já, mi navíc tvrdili, že oba byli zrodu dohody přítomni. Faktem je, že do Bosny a Hercegoviny na konci roku 1995 a na jaře 1996 napochodovalo 63 tisíc po zuby ozbrojených vojáků NATO pod velením čtyřhvězdičkového amerického generála. Jejich počáteční mandát se omezoval na udržení míru, brzy se však objevily dva další „doplňující“ požadavky: mají pomoci návratu uprchlíků a zúčastnit se stíhání podezřelých z válečných zločinů, zejména Karadžiće a jeho vojenského generála Ratka Mladiće.
S jakým nadšením k těmto úkolům jednotky IFOR a později SFOR přistupovaly, můžeme nejlépe posoudit z toho, že místní i mezinárodní představitelé je nepřetržitě za plnění jejich úkolů volali k odpovědnosti. I můj osobní pocit byl takový, jako by neexistovala skutečná politická vůle Karadžiće a jemu podobné zadržet. Kolovaly samozřejmě „tutové“ zprávy z nejistých zdrojů: tu či onde viděli Karadžiće nebo Mladiće, většinou ve francouzské vojenské zóně. Tyto zprávy vnukaly myšlenku, že uprchlík se tady cítil díky historickému srbsko-francouzskému přátelství v bezpečí a odtud se také vydával do Černé Hory, kde se narodil. Dlouhou dobu panovala domněnka, že se ukrývá v černohorských horských klášterech.
Stabilizační síly však „konaly svou práci“. Stále znovu a znovu prohledávaly Karadžićův dům v Pale, někdy třeba uprostřed noci, ale nevynechaly ani místnosti rozhlasové stanice ve vlastnictví Karadžićovy dcery. Žádný cenný údaj však nezískaly. Do vazby sice vzaly mnoho jiných válečných zločinců, ale ti dva nejhorší spravedlnosti unikali.

ODVÁŽNÝ POP

Když se blížily v roce 2004 americké prezidentské volby, činnost mezinárodních vojenských sil v tomto směru oživla. Jeden nenadálý útok střídal druhý, jenže hledaní zločinci tam nebyli. Jeden místní expert spočítal, že jednotky SFOR sedmnáctkrát udeřily naprázdno.
Z těchto případů je obzvláště nezapomenutelný ten následující: v dubnu 2004 dostalo velitelství SFOR od svých zpravodajských služeb informaci, že Karadžić je v Pale, přesněji řečeno se skrývá v místním ortodoxním kostele. Na místo se vypravily jednotky v plné síle, ovšem místní pop jim přes zavřené dveře sdělil, že do jeho kostela žádný voják nevkročí. Co na to vojáci? Příslušníci SFOR násilím rozrazili dveře a zranili popa. Pronásledovaného v kostele nenašli, zato způsobili pořádný skandál. Pop byl v kritickému stavu převezen do Tuzly a u jeho lůžka stáli ve frontě bosensko-srbští politici, aby mu před televizními kamerami vyjádřili svoji účast. Vedení SFOR se ospravedlňovalo, mezinárodní společenství bylo v rozpacích, Karadžić však nadále na svobodě. Popovi zřejmě pomohl k uzdravení samotný Bůh.

NÁRODNÍ SYMPATIE

Neúspěch mezinárodního společenství má mnoho možných vysvětlení. Možná, že dohoda uzavřená s Holbrookem je prostě součástí politického folklóru. Je však skutečností, že stabilizační síly vznikly díky mezinárodním vojenským kontingentům a takové politicky velmi choulostivé akce se mohly zúčastnit jenom na pokyn z domova. Národní sympatie se projevují nejenom na státní úrovni, ale nesou je v sobě i vyslanci daného státu. Častokrát zaznělo, že jak Karadžiće, tak Mladiće hlídá dobře vycvičená tělesná stráž, takže by jejich dopadení bylo spojeno s početnými oběťmi na životech. Objevily se i takové zprávy, že se přepravují v koloně. Avšak i laik, poučený z televizních seriálů, dobře ví, že pomocí satelitu lze osobní vůz snadno identifikovat, natož pak celou karavanu automobilů. Mezi jeho ochránci byla zmiňována i bosensko-srbská armáda, policie, tajné služby, místní mafie i Srbsko a Černá Hora. Taková mohutná ochrana musí být navíc i drahá, a tak upadli v podezření z jejího financování také byznysmeni.
Co mohu já – i jako odborník – označit za příčinu, je chabé pátrání a jeho špatná organizace. Všechny mezinárodní vojenské kontingenty si s sebou berou zpravodajské služby. Vždy tak na půl roku, na rok. Za tu dobu ti schopnější zjistí, jaká je situace, jaký mají úkol, za jakých podmínek musí pracovat. Získání agentů, obzvlášť takových, kteří mají blízko k pronásledovanému, je však za takovou dobu skoro nemožné. Jednou jsem se zeptal příslušného velitele (ti se také každý rok měnili), zda má pro dopadení válečných zločinců k okamžité dispozici jednotku rychlého nasazení. Jeho záporná odpověď mne překvapila, ale pak už jsem se ničemu nedivil.
Mezinárodní společenství málokdy přizná svůj neúspěch. Tak tomu bylo i v případě těchto dvou zločinců. Kdo tedy udělal chybu? Odpověď byla nasnadě: místní. Tlačili na ně pořádně, uvalili na ně sankce od zákazu cestování do některých evropských zemí přes zmrazení bankovních účtů, až po změny ve funkcích. Není sporu, že mohli dělat i víc. Nebo nemohli?

PŘEČÍST A ZNIČIT

Sedím v pracovně ministerského předsedy bosenské Republiky srbské. Jsme sami, známe se dost dlouho, naše rozhovory už dávno překročily oficiální rámec. Riskuju otázku: Proč nejste aktivnější v dopadení Karadžiće? Jeho odpověď je upřímná: „Kdybych měl spolehlivé informace, kde ho najdeme, tak si můžeš být jistý, že bych vydal pokyn k jeho zatčení. Nejsem si ale jistý tím, že by moje vlastní policie ten příkaz uposlechla.“
Jiná místnost, jiný rozhovor: tentokrát tu nejsem jako velvyslanec, ale jako vedoucí reformy bosenské státní tajné služby. Mým partnerem je kolega z oboru, bosensko-srbský příslušník tajných služeb. Přiznává, že se jim občas do rukou dostaly údaje, jež mohly případně vést k hledaným osobám. Ptám se, co s nimi dělali. I jeho odpověď je upřímná: přečetli jsme si je a pak zničili. Ani se nemusím ptát dál, pokračuje sám - báli jsme se a měli jsme strach o naše rodiny.
Nabízí se i další odpověď, proč ta hra na schovávanou trvala tak dlouho. V očích bosenských – a nejenom jich – Srbů byl Karadžić národním hrdinou a nikdo mu nezazlíval takové „malichernosti“ jako je genocida či masové vraždy, což jsou spolu s mnoha dalšími zločiny hlavní body obžaloby v Haagu. V jejich očích Karadžić vytvořil etnicky čistou srbskou entitu, která – alespoň nějaký čas – již existovala i skoro jako stát, s vlastní armádou, policií, daněmi i financemi. Mezinárodní společenství za cenu tvrdých bojů hezkých pár kompetencí přesunulo na úroveň státu, ale zůstalo jich tam dost na to, aby živily v místních obyvatelích představu etnické nezávislosti.

LEGENDÁRNÍ POSTAVA

Karadžić však přesáhl i postavu národního hrdiny. Stal se legendou, z velké části proto, že byl schopen víc než deset let obehrávat mezinárodní pandury. Přirovnání poněkud pokulhává, ale i různí zbojníci se stali legendárními postavami, protože si dokázali dělat ze svých pronásledovatelů blázny. Na oslavu Karadžiče se přepisovaly národní písně a balady, po pár panácích už v srbských hospodách zněly nahlas. Jednou se nejvyššímu správci Bosny a Hercegoviny Paddymu Ashdownovi, který rád chodil mezi lid, podařilo mluvit s místními, přičemž mu nad hlavou visel Karadžičův portrét. Fotka pak proběhla místním muslimským tiskem, jenž neopomněl připomenout, že Ashdown jako britský politik již za války vedl s Karadžićem rozhovory.
Karadžić byl symbolem nejenom pro Srby, ale i pro muslimy. Srbové věřili, že se jednou vrátí a dokončí to, co začal, totiž znovusjednocení bosenských Srbů s mateřskou zemí. Přesně toho se báli bosenští muslimové, kteří nezapomněli –jak by také mohli, když pohřbívání jejich mrtvých po exhumaci z hromadných hrobů ještě ani neskončilo – kolik je stál miloševićovsko-karadžićovský sen.
To, že Karadžić a Mladić byli stále na svobodě, tedy znamenalo i myšlenkové ustrnutí v hlavách Srbů. Dokud se neocitnou v rukách spravedlnosti, v hlavách lidí válka nemůže skončit a nemůže začít skutečné usmíření mezi etnickými skupinami.

CARLA SE NEDOČKALA

Nadešel tedy okamžik pravdy, hra na schovávanou skončila (alespoň co se týká Karadžiće). Po pár očekávaných právních průtazích s ním přistálo letadlo v Haagu. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii s ním začal projednávat jeho kauzu. Pikantní je, že bývalá hlavní žalobkyně tohoto tribunálu Carla del Ponteová, která obětovala deset let svého života, aby Karadžiće a Mladiće dostala tam, kam patří, před půl rokem úřad opustila. Svůj úkol brala smrtelně vážně; není přehnané tvrdit, že v mezinárodních i místních politických představitelích vždycky hrklo, když dostali zprávu, že Del Ponteová přijede do Sarajeva či Bělehradu. Významná část důkazů je k dispozici, ale i tak mohou uplynout do vynesení právoplatného rozsudku celá léta. Je otázkou, jak bude třiašedesátiletý Karadžić - po třinácti letech skrývání a s ním spojeným psychickým vypětím – snášet patrně dlouhý pobyt ve vyšetřovací vazbě a posléze samotu vězeňské cely. Protože nemějme žádné iluze: zločiny mu budou dokázány a trest bude odpovídat jeho přezdívce „bosenský kat“. Svobody si užíval déle, než mu náleželo, a s tím už ve zbytku života těžko může počítat. Současně se nelze vyhnout otázce, jaký vliv bude mít jeho zadržení na druhé. Není mým cílem pitvat hluboké politické vazby a důsledky, toho je světový tisk plný. Je však jisté, že Srbsko si u EU vysloužilo červený puntík a zřejmě se pokusí posílit svoji mezinárodní pozici v záležitosti Kosova. Bosňané už vlastní oprávněnou radost beztak v ulicích Sarajeva vyjádřili a nyní požadují zatčení Mladiće ještě hlasitěji. Z úspěchu budou svůj díl žádat i mezinárodní politici, ohledně jejichž role se v minulosti objevily pochybnosti.
Třeba Ashdown, který byl po čtyři roky nejvyšším správcem Bosny a Hercegoviny (a často mu přezdívali maharádža nebo místokrál), se nedávno vyjádřil pro jedny britské noviny v takovém duchu, jako by přes svoji vysokou funkci osobně pronásledoval Karadžiće přes hory a doly. Jisté zpravodajské služby, jež zatím zůstávají v anonymitě, rovněž začaly vysílat signály, že to byly jejich informace, které vedly k jeho dopadení.

KREV ASI NEPOTEČE

Skutečným otazníkem je pak reakce bosenských Srbů v situaci, kdy to jejich legendární „hrdina“ chytil za ten špatný konec. Za sedm let, které jsem v Bosně strávil, jsem byl svědkem, že i v jejich řadách započal proces vystřízlivění. A to se neprojevovalo pouze v tom, že většina touží po míru a po možnostech, jež život v míru skýtá. Karadžić se nad tímto etnikem vznášel jako temný mrak, mohli bychom ho dokonce označit za cejch hanby, který lidé nosili na čele. Kvůli tomu, že Karadžić a Mladić jsou na svobodě, je dusilo velké množství mezinárodních sankcí. Teď si zřejmě oddychnou.
S nimi si může oddychnout i část místních politiků, kteří by byli „hrdinu“ do Haagu už dávno s radostí vyexpedovali, avšak neměli k tomu dostatek odvahy. „Horký brambor“ už nedrží v rukou oni, a tak si teď mohou umýt ruce. První signály ukazují, že to také dělají. Ministerský předseda Republiky srbské Milorad Dodik již nabídl do těžkých let Karadžićově rodině materiální pomoc, za níž Karadžićova dcera Sonja vřelými slovy poděkovala.
I mezi bosenskými Srby se našli a najdou lidé, pro něž bylo Karadžićovo uvěznění jako rána pěstí a také na ně podobnou formou reagují. Lze počítat s pouličními demonstracemi, veřejnými mítinky, může dojít k pár incidentům, ale krev asi nepoteče. Místní policie je docela silná a její příslušníci si asi těžko troufnout riskovat, že kvůli neuposlechnutí rozkazu přijdou o místo nebo se dokonce dostanou do vězení. Byla by však chyba zapomenout, že v zemi jsou ještě stále přítomny mezinárodní vojenské jednotky EUFOR o síle několika tisíc mužů.
Drama ještě není u konce, opona ještě nespadla. Generál Mladič je stále na svobodě. Jeho osud je výhradně v rukou srbských orgánů. Pokud usoudí, že dozrál čas nebo dostanou odpovídající „protihodnotu“, budou schopné ho během pár dní předat ICTY v Haagu.

PŘEKLAD: István Lékó