Nejdřív je potřeba mít stranu. To se po parlamentních volbách roku 2002 povedlo. Vyšeptalá Strana zelených zaznamenala nájezd nových členů, kteří stranu protřelým politickým šíbrům doslova vyvlastnili za obrovského potlesku ekologicky smýšlející obce. Nikdo nepomyslel na dějinnou zkušenost, že revoluční praktiky povzbuzené úspěchem rády zakoření.
A tak v jedné straně byli vedle sebe „starozelení“, před nimiž je třeba mít se trochu na pozoru, a „tmavozelení“, nová krev, přivolaná podmanivou Tmavozelenou výzvou. Ta převzala veškerou aktivitu, což urychlilo druhou základní podmínku pro uplatnění matematické demokracie - získat rozhodující vliv. Nejprve neformálně, od brněnského sjezdu v dubnu loňského roku jsou i klíčové orgány převážně tmavozelené. Iniciátor výzvy a konstruktér revolučního převzetí Strany zelených do zelených rukou Jakub Patočka se překvapivě do čela strany nepostavil. Přijal podružnou úlohu vedoucího programové skupiny, ale jako ctěný tmavozelený guru mohl kdykoli na kterémkoli orgánu vystoupit - a hlavně kontrolovat vliv.
S upevněním vlivu ztrácí dělba podle tmavosti zelené barvy smysl. Platí nová kritéria: přednost mají pracovití a loajální lidé s ekologickým světonázorem před politickými diskutéry. Hlavně těmi, kteří by chtěli mluvit do programu, do sestavení kandidátky, zkrátka do věcí, kterými ve většině jiných stran ztrácejí tolik času.
Ale abychom se nemýlili, diskuse je v matematické demokracii svatá. Každý si může říct, co chce a k čemu chce. Hlavně však, aby v rozhodném okamžiku byla připravena na ukončení diskuse ta správná verze. Stačí ji předložit, odhlasovat předem spočítanými jistými hlasy a jít domů. Jestli se ti ostatní spontánně připojí, nebo budou hlasovat proti, je přece jedno.
Je-li výsledek nejistý a kolísavých jedinců příliš mnoho, zásadou matematické demokracie je počkat s hlasováním třeba až do půl desáté večer. Kverulanti se mezitím rozprchnou na pivo, těm z daleka jel poslední vlak. Mladí, pilní, spolehliví a pracovití straníci, s jejichž hlasy se počítá, zůstávají. Pak není problém ani pět desítek podnětů z regionálních a místních organizací bez vysvětlení odmítnout dohromady jedním zvednutím ruky. A na druhé zvednutí schválit připravený politický program strany. To není pouhá teorie matematické demokracie, to je skutečný příběh z mimořádného sjezdu Strany zelených v Táboře.
Společným hlasováním překvapivě prošlo i 28 kandidátů do Evropského parlamentu od pátého místa výš. Kam a proč se poděl zbytek z padesátky nominovaných, se hlasující nezajímají. Je to rychlé a spolehlivé. Škoda že to tak neumějí i voliči, lídrem kandidátky je totiž sám Jakub Patočka.
