Pokud reformu nedotáhneme do konce, státní systém nebude schopen penze ufinancovat
Nedávno vydal Český statistický úřad (ČSÚ) aktuální čísla týkající se věkového složení obyvatelstva České republiky za rok 2011. Nic překvapivého. Česká populace stárne a zároveň se prodlužuje střední délka života. V roce 2011 se počet narozených dětí snížil na necelých 109 tisíc. Jednoznačně tak postupně odeznívá vlna porodů matek pocházejících ze silných populačních ročníků ze sedmdesátých let. Relativní nárůst porodnosti během posledních asi deseti let není totiž žádným „baby boomem“, když uvážíme, že v sedmdesátých letech se v ČR rodilo skoro 200 tisíc dětí ročně.
Podle údajů ČSÚ stoupl za posledních dvacet let počet obyvatel v důchodovém věku o více než čtvrtinu. To s sebou samozřejmě přináší vyšší nároky na penzijní systém a aktuální diskuse o reformě důchodového systému a první kroky, které už byly podniknuty, v zásadě správně reagují na nastalou situaci. Na problém lze ale pohlédnout z více úhlů.
Neúprosná procenta Když se na situaci člověk podívá z hlediska statistiky, čísla hovoří jasně. V roce 1991 tvořili důchodci 12,8 procenta populace, na konci roku 2011 to bylo už 16,2 procenta. Vloni u nás žilo 614 stoletých a starších obyvatel, zatímco před dvaceti lety to bylo pouze okolo stovky. Z obyvatel ve věku 100 let a vyšším je 487 žen a 127 mužů. To odpovídá tomu, že ženy v průměru žijí déle a ve vyšších věkových skupinách výrazně převažují nad muži. Zároveň se snižuje úmrtnost a prodlužuje střední délka života. Za dvacet let se prodloužila doba života o 6,4 roku u mužů a o pět let u žen.
Český statistický úřad a odborníci z katedry demografie z Přírodovědecké fakulty UK mají na svém webu zveřejněné konkrétní prognózy vývoje počtu obyvatel a věkové struktury na následujících 50 let. Pakliže se tyto prognózy naplní (o čemž není třeba příliš pochybovat), bude se zvyšovat počet důchodců a zároveň se bude snižovat počet nově narozených, současní třicetiletí už dnes musejí nutně přemýšlet o investicích do penzijního připojištění nebo o jiných formách spoření. Předpoklad, že v důchodovém věku od státu něco významného dostanou, je lichý.
Dnešní důchodci si stěžují, že po letech poctivé práce se jim stát odvděčí málo penězi. To se dá pochopit, ale pokud si čísla dobře propočítáte, zjistíte, že dnešní třicetiletí dostanou od státu v důchodu mnohem méně, než jejich rodiče a prarodiče inkasují nyní. Současní důchodci, kteří na svoje zajištění posledních dvacet let nemysleli, protože jim nikdo neřekl, že to mají dělat, stojí v opozici proti současným mladým, kteří jsou ze všech stran masírováni, aby se na důchod zajistili sami. Zároveň však současné důchodce podporují ze svých daní. Někde se stala chyba, že?
Pojišťovny a penzijní fondy berou tento trend dlouhodobě v úvahu a v praxi uvádějí na trh produkty, které tento vývoj reflektují. Protože jde o velmi závažnou a komplexní problematiku, vyžaduje správná reakce rozsáhlé znalosti oboru, odborné analýzy a využití sofistikovaných matematických modelů. Jenže jedna věc je uspokojit zájem lidí o penzijní spoření v soukromých fondech, protože se chtějí sami preventivně připravit na situaci, kdy ve vyšším věku nebudou případně schopni nalézt práci. Druhou věcí je pak reforma současného stavu. A za třetí je potřeba myslet na další nutná opatření. Tak například s každým prodloužením odchodu do důchodu je potřeba rozvíjet trh pracovních příležitostí, který umožní zaměstnání lidí ve věku nad 60 let. A to je nelehkou úlohou státu.
Nejlepší kompromis Proces zvyšování věku odchodu do důchodu začal v Česku již v roce 1995. Když se dobře naplánuje a nejde o jednorázový skok, z pohledu lidí i trhu práce jde o přijatelnou změnu, která výrazně přispívá k finanční stabilitě penzijního systému. Tento proces probíhá také v jiných zemích, takže máme s čím porovnávat.
Prodlužování odchodu do důchodu je podmínkou nutnou, nikoli však dostačující, protože nezabezpečí dostatečný příjem ve stáří.
A jelikož je demografický vývoj v našem regionu ve smyslu stárnutí populace nepříznivý, je třeba hledat jiné zdroje financování příjmů v důchodovém věku mimo státní průběžný systém. Proto jsou důležité druhé a třetí pilíře a vytvoření prostředí motivujícího občany se o sebe postarat, například formou daňových úlev či příspěvků státu.
A tím se dostáváme k samé podstatě problému – tedy k reformě současného stavu. Jakkoli je totiž současná reforma důchodového systému mnohdy vnímána kontroverzně, je třeba si připomenout, že vláda z roku 2010 je po letech prvním kabinetem, který byl ochoten připustit, že penzijní systém musí projít hlubokými změnami. A byl jej ochoten řešit komplexně, to znamená nesoustředit se výhradně na parametrickou úpravu prvního pilíře, ale řešit i pilíř druhý a třetí. Stávající penzijní systém rozhodně není mezigeneračně spravedlivý. Nejenže pojem „spravedlnost“ může mít v ekonomické oblasti značně rozdílné interpretace, ale pokud neuděláme zásadní reformu důchodového systému, dopadne na generaci dnešních třicátníků a mladších ročníků neudržitelná mezigenerační zátěž, jež způsobí podstatné snížení reálné výše důchodů. To si vláda z roku 2010 uvědomila, a vzhledem k časové tísni tak vyprodukovala zřejmě nejlepší dosažitelný kompromis.
Automatická diverzifikace se nekoná Vláda bohužel nenašla odvahu k zavedení povinného spoření na důchod. Nejvíce diskusí však zůstává nad druhým a třetím pilířem reformy. Třetí pilíř v důchodovém systému existuje již od roku 1994, to jen pro úplnost. Nový bude od roku 2013 pilíř druhý s tím, že i třetí pilíř projde určitými změnami. V článcích a diskusích nad druhým pilířem se často operuje pouze úhlem pohledu „komu se vyplatí“. To je zásadně špatně. Při investicích se přece také nezabýváme pouze jejich výnosností, ale posuzujeme míru rizika (a případně likviditu). Stejná paralela by měla platit u důchodové reformy. Jsem přesvědčen o tom, že i průměrně vydělávající lidé by měli zvážit všechna pro a proti zapojení se do druhého pilíře. Pokud tak neučiní, bude veškeré jejich zabezpečení na stáří záviset plně na státu, čímž podle mne podstupují nemalé riziko. Kdyby bylo spoření na důchod povinné, jak doporučovala Národní ekonomická rada vlády, byla by tato diverzifikace zabezpečena automaticky.
Otázkou je, co se stane, když reformu nedotáhneme do konce. Hrozí přitom několik rizik. Ukáže se, že penzijní systémy nebudou finančně stabilní, budou mít skryté deficity. Nebude rovněž zajištěna finanční diverzifikace příjmů budoucích důchodců – jinými slovy, když reformy nebudou dotaženy nebo budou snižovány příspěvky do druhého pilíře, tak si lidé nevytvoří dostatečné vlastní zdroje a jejich příjem ve stáří bude stále záviset na státu. A to, jak víme už dnes, bude znamenat nižší podporu než v současnosti. Nakonec se dostaneme do obdoby dnešního stavu, kdy přes 95 procent příjmů penzistů pochází ze státního průběžného systému (případně sociálních dávek státního rozpočtu), který to v dlouhodobém výhledu nebude schopen navzdory úpravám věku odchodu do důchodu ufinancovat.
O autorovi| Jan Kořístka • pojistný matematik, Generali PPF Holding
