Theresa Mayová podlehla neodvratnému a oznámila, že 7. června coby britská ministerská předsedkyně skončí. Spustila tím souboj o křeslo šéfa partaje i kabinetu. Na jeho osobě bude záležet, jak, v jakém stavu ajestli vůbec se britský ježek z klece brexitu dostane. Vyhlídky nejsou dobré.
Poziční boj probíhá již nejméně od chvíle, kdy bylo zřejmé, že Mayová nedokáže zemi z Unie vyvést podle plánu, tedy 29. března. Teď již běží souboj naostro.
Pravidla Konzervativní strany stanoví, že nejpozději do 14. června musejí všichni uchazeči o nájem skromného domu v Downing Street 10 svoji kandidaturu oficiálně zaregistrovat.
Pak nastane proces postupné eliminace uchazečů; každé kolo hlasování uvnitř parlamentního klubu eliminuje nejslabšího z nich, dokud nezbydou dva. O konečném vítězi souboje pak rozhodnou členové strany, tedy zhruba sto tisíc nejkovanějších konzervativců, co jich Británie má.
Dvojí tlak
Poslanci budou při výběru mít na srdci dvě věci. Od nového šéfa očekávají, že agonii brexitu tak či onak ukončí. V parlamentním klubu mají zastánci ochodu z Unie mírnou převahu nad přívrženci setrvání v ní; většina z nich však je proti „tvrdému“ brexitu, tedy bez dohody s Bruselem o dalších vztazích (především obchodních).
Naneštěstí právě to je varianta, k níž se nejčastěji kloní řadoví členové strany.
Druhou stránkou věci je boj s konkurenčními stranami v čele s Brexit Party Nigela Farage, jež je podle výsledků eurovoleb momentálně nejsilnější britskou partají (více čtěte v článku na str. 26). Nový boss toryů bude mít za úkol zastavit odliv euroskeptických voličů právě k Farageovi.
Kombinace dvou uvedených požadavků staví do role jasného favorita Borise Johnsona (viz graf). Do vytouženého křesla usedne - on, nebo někdo jiný - zhruba v půli července. Mezitím však Britům ubíhá čas. Posledního října má vypršet lhůta, do které musí Westminster brexit vyřešit. Na stole jsou následující možná řešení, jež budou nástupci Theresy Mayové mít k dispozici:
1) Přesvědčit parlament, aby přijal dohodu, kterou Unie schválila a s níž už Mayová třikrát neuspěla. Není však jasné, jak by toho najednou mohl dosáhnout.
2) Přesvědčit Unii o dalším odkladu data brexitu a doufat v nějaký zázrak - například v podobě zvolení nové Evropské komise a prezidenta Evropské rady, kteří by byli obzvlášť nakloněni vyhovět dalším britským požadavkům. Takových lidí však je v Bruselu poskrovnu.
3) Vystoupit 31. října z Unie bez dohody. Na to by došlo, pokud by v prvním červnovém týdnu neprošel zákon o brexitu (na celkově čtvrtý pokus) a nikdo by do té doby neudělal nic jiného pro změnu statu quo. Poslanci však jsou odhodláni tvrdý brexit nepřipustit: byli by ochotni za pomoci konzervativních „přeběhlíků“ raději novou vládu potopit. Znamenalo by to nové parlamentní volby (a s nimi pravděpodobný odklad data brexitu).
Pokud by takové volby vyhráli příznivci tvrdého brexitu, nic by jim v tom už zřejmě nezabránilo. Také by ovšem mohly zvítězit proevropské síly, které by mohly dohodu v plus minus současné podobě schválit. Dokonce by mohly i vypsat nové referendum o brexitu a doufat, že v něm převáží hlas pro zachování členství v EU (pokud ne, byly by na tom stejně jako Theresa Mayová poslední tři roky). Kdyby uspěly, nový ministerský předseda by se mohl v Bruselu omluvit, článek 50 o odstoupení deaktivovat a poprosit kontinentální politiky, aby na aféru s brexitem prostě zapomněli.
Vtip je v tom, že předčasné volby by téměř jistě vyhnaly konzervativce z vlády - ana tom mají pramalý zájem brexitéři tvrdí i měkčí, stejně jako slábnoucí křídlo proevropské. •
Graf
Kdo povede Británii
ZDROJE: THE GUARDIAN, BBC, THE SPECTATOR
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU