Smyslem mediace není pouze ušetřit finanční prostředky, ale zejména dospět rychleji k vyvážené dohodě obou stran
Dne 24. září 2012 vyšel v týdeníku Euro článek zpochybňující nový zákon o mediaci ve smyslu, zda mediace opravdu bude v praxi účinná a výhodná. Dovolíme si s oněmi pochybnostmi polemizovat, a to zejména proto, že jsme se za Českou advokátní komoru od počátku intenzivně zúčastnili prací na novém zákoně o mediaci, a s některými argumenty proto rozhodně nemůžeme souhlasit pro nepřesnost či neúplnost. Autorky Jiřina Mečkovská a Markéta Vaňasová z advokátní kanceláře Garris již v úvodu článku zcela mylně popisují situaci v mediaci v netrestních věcech v období před přijetím nového zákona o mediaci tak, že, citujeme: „Mediace byla až do přijetí tohoto (rozuměj nového) zákona o mediaci možná pouze v trestních věcech…“ To není pravda. Mediaci v netrestních věcech bylo možno do účinnosti nového zákona vykonávat, a to na základě živnostenského oprávnění v podobě volné živnosti.
V podstatě tak mohl být mediátorem kdokoli, kdo si takovou živnost zaregistroval. Tedy nejen právník či psycholog, ale prakticky i osoba bez jakéhokoli vzdělání. Mediátoři nemuseli podstoupit žádné speciální školení, stát také jejich vzdělání nijak negarantoval. Mediace také nebyla nikde definována ani nebyly popsány stěžejní principy a postupy. Soudy tak v činnost mediátorů neměly příliš velkou důvěru a i obecně se o mediaci v oblasti mimosoudní příliš nevědělo, nicméně mediace existovala, a to zejména v oblasti rodinné.
V poslední době se však k mediaci uchylují strany stále častěji i v občanských a obchodních sporech. Mohou si vybrat v roli mediátora jakoukoli osobu, která dle jejich názoru bude schopná smírně vyřešit jejich spor. Výslednou dohodu (pokud k ní strany dospějí) si strany mohou nechat schválit soudem jako soudní smír nebo sepsat před notářem (exekutorem) zápis se svolením k vykonatelnosti, čímž získají smluvní exekuční titul zaměřený na splnění pohledávky, která je obsažena v mediační dohodě. Promlčecí doba se nestaví (tzn. plyne dál a stranám hrozí, že v případě, že nárok neuplatní včas žalobou u soudu, právo se promlčí).
Nový zákon však zcela zásadně mění situaci – zavádí totiž tzv. kategorii „zapsaného mediátora“, tj. mediátora podnikajícího na základě tohoto zákona (nikoli tedy živnosti), který splňuje řadu požadavků a garantuje nastavené požadavky; na druhé straně nabízí stranám „benefity“, např. v podobě stavení promlčecích a prekluzivních lhůt, které jsou obsaženy v novelizovaných ustanoveních občanského (§ 112 a § 583) a obchodního (§ 404 a § 408) zákoníku včetně úpravy vrácení části (viz níže).
Dalším projevem neznalosti průběhu mediace v obchodních sporech, a to zejména u nadnárodních společností, je názor, že v případě absence právního zástupce u takových sporů hrozí nesoulad závěrečné dohody o mediaci s právem. To také neodpovídá skutečnosti.
Speciálně u obchodních sporů obecně a u obchodních sporů nadnárodních společností zejména je téměř nemyslitelné, že by se jich nezúčastňovali právní zástupci obou znesvářených stran. Jediným smyslem mediace není pouze ušetřit finanční prostředky, ale zejména dospět k oboustranně vyvážené dohodě cestou rychlejší a pro obě strany přijatelnější, která reflektuje budoucí spolupráci obou stran, což se u soudních rozsudků či arbitrážních nálezů obvykle nestává a ani neočekává (jde o zásadní princip mediace win-win).
Rozhodne soud Se shora uvedeným souvisí další námi polemizovaný oddíl, kde autorky zdůrazňují, že „za obsah mediační dohody jsou odpovědné pouze strany konfliktu, nikoli mediátor“. Zde nezbývá než odkázat současně na § 30 bod 1 odst. 2 zákona, kde se praví, že „soud rozhodne o tom, zda schvaluje mediační dohodu uzavřenou podle zákona o mediaci, nejdéle do 30 dnů od zahájení smírčího řízení“, tj. zcela zřetelně se zde podtrhuje, že pokud dohoda nebude po všech stránkách perfektní (mj. nebude-li v souladu se zákonem!), soud ji jednoduše neschválí. U advokátů – mediátorů bude například na zákonnost uzavíraných dohod dohlížet Česká advokátní komora, neboť jde o tzv. jinou činnost advokáta ve smyslu zákona o advokacii, ale stále jde o činnost advokáta, odborníka na znalost práva. Je pravda, že Česká advokátní komora od počátku intenzivně prosazovala postoj, že mediační dohoda sepsaná advokátem má být zároveň exekučním titulem, nicméně požadavek politicky neprošel Parlamentem ČR.
V článku také zcela postrádáme zmínění jednoho z motivačních prvků zákona o mediaci (kromě stavení promlčecích a prekluzivních lhůt), a to je vazba na novelizovaný zákon o soudních poplatcích, který ve svém § 10 jasně stanoví pravidla pro vrácení až 80 procent soudního poplatku v případě schválení smíru mezi účastníky předtím, než je ve věci samé rozhodnuto (či bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním).
Nevidíme tedy budoucnost uplatnění zákona o mediaci „v otaznících“, jak se vyjadřují obě autorky. Navíc Česká advokátní komora intenzivně vzdělává ve spolupráci s renomovanými zahraničními advokáty – mediátory (Belgie, Francie) české advokáty právě proto, aby byli špičkovými odborníky v mediacích, zejména občanských a obchodních.
O autorovi| Antonín Mokrý Martina Doležalová, místopředseda ČAK vedoucí sekce alternativního řešení sporů ČAK
