Mediální revue

12. 1. 2010

Třetí pokračování

(hlavní článek, nadtitul a titul větší, článek oddělen od ostatních)

The Atlantic

Nechval Čínu před USA Dnes rozšířená teze, dle níž jsou USA na cestě „do pekel“ a Čína směřuje na post světového hegemona, není možná zcela opodstatněná. Lépe řečeno, je to s ní o trochu složitější. Pocit blížící se zkázy není dle amerického měsíčníku v dějinách USA nijak mimořádný. „Pokud si vyberete jakékoli desetiletí v americké historii, zaručeně v něm najdete stejné obavy, jako jsou ty dnešní. Týkají se obchodních kapacit, vzdělávacího systému, škodlivosti imigrace, že se imigranti neučí anglicky, nebo toho, co se děje se ,skutečnými‘ hodnotami, na nichž byla země vybudována,“ vysvětluje bývalý šéfredaktor časopisu The Atlantic Cullen Murphy, jenž se tématem dlouhodobě zabývá. Nářky se však podstatně změnily po druhé světové válce.
Před ní se americkým „úpadkem“ myslelo nenaplnění božích představ, popřípadě otců-zakladatelů. Poté začal být ztotožňován s možnou ztrátou pozice USA na úkor Sovětského svazu. Pokud jde o současný problém s Čínou, tak vzhledem k její velikosti se nelze vyhnout tomu, že někdy v budoucnu hospodářsky předstihne USA. O jednu generaci dříve vyprodukovali Číňané šestnáctinu toho, co Američané. Dnes už je to jen šestina. Až se Čína dostane na čtvrtinu americké produkce na obyvatele, bude největší ekonomikou na světě. Nějakou dobu to však potrvá a pozice USA není natolik beznadějná, jak by se mohlo zdát.
Kolik lidí má dnes například zájem o čínské občanství? Mnoho jich není. Naopak USA se stále daří lákat do země skvělé mozky ze zahraničí včetně vědců. Čínské univerzity sice každoročně vyprodukují armádu inženýrů, ale mezi stovkou nejlepších univerzit na světě není ani jedna z Číny. Zato v první dvacítce je sedmnáct amerických. USA stále mají kapacitu vyřešit své potíže – ať už jde o využívání energií, náklady na zdravotnictví nebo vzdělanostní a zaměstnanecký potenciál na obnovu střední třídy. Největším americkým strašákem je dnes vládní systém. Americká společnost je v dobré kondici, nápravu potřebuje zastaralý politický systém. Osvícený převrat ani elementární změny demokratického systému však nepřicházejí v úvahu. USA byly vždy silné, protože navzdory chybnému politickému uspořádání Američané neustále pracovali a vzhlíželi k budoucnosti. To je prý to nejstatečnější a nejlepší řešení.

Newsweek

Rasy bez hranic Okolo roku 2050 se běloši v USA pravděpodobně stanou menšinou. Černoši, hispánci a lidé asijského původu budou naopak tvořit v americké společnosti většinu. S těmito odhady Statistického úřadu USA americký týdeník polemizuje. Tyto predikce totiž ani tolik nevypovídají o budoucnosti, spíše se v nich odrážejí současné rasové představy. Z historie totiž vyplývá, že „rasa“ je pojem nestálý a ohebný.
První zákon o udělování občanství v USA stanovoval bílou barvu pleti jako jednu z podmínek, kterou musel žadatel splnit. Záhy se objevila snaha si s pravidlem nějak „poradit“. Ve dvacátých letech 20. století se na americkou justici obrátil jeden Japonec s tím, že většina jeho krajanů je bělošského původu. S tímto tvrzením však neuspěl stejně jako brzy poté jeden urozený Hind. Ani běloši však v té době nebyli jednolití – Italové, Východoevropané a Židé byli dlouho považováni za horší „rasy“. Pravidla, jež se nyní jeví jako směšná, dlouhou dobu spoluurčovala znění amerických imigračních zákonů.
V článku se dále tvrdí, že se z amerických bělochů v budoucnu menšina nestane. Naopak se do této kategorie začlení některé dnešní menšiny – podobně jako se to v minulosti stalo v případě Židů či Italů. Při posledním sčítání Američanů v roce 2000 dali statistici respondentům na výběr z šesti rasových kategorií namísto dřívějších pěti. A hlavně, ať už lidé zaškrtnou cokoli, mezi rasu a osud dotyčného nebude napříště možné položit rovnítko. Barva pleti prostě přestane být takovým problémem.

Foreign Policy

Byrokracií k světlým zítřkům Lisabonská smlouva, kterou nedávno posvětila Evropská unie, s sebou přinese mnoho další byrokracie. To však může být pro evropskou politiku přínosné, protože se možná díky ní stane výkonnější a lepší. Pokud předchozí dvě věty nedávají smysl, není to prý důsledkem nedůvtipnosti čtenáře, tvrdí americký měsíčník. Celou věc lze údajně demonstrovat na evropské zahraniční politice. Britka Catherine Ashtonová, nová unijní „ministryně zahraničí“, totiž momentálně buduje svůj diplomatický sbor, jenž vznikne vedle existujících národních diplomacií. Hranice jejich kompetencí je, kulantně řečeno, nejasná. Jak to může zdokonalit politiku EU? V duchu staré zásady, dle níž „nejlepší impéria uspějí díky tomu, že disponují velkým a neefektivním sborem úředníků, s jehož pomocí se politické boje dostanou na administrativní úroveň“.
Lady Ashtonová se tedy bude pohybovat na pomezí národních ministerstev zahraničí, sekretariátu Rady EU a Evropské komise. Všechny tři instituce usilují o dominantní vliv, zároveň však vědí, že žádná jejich politika neuspěje, pokud s ní zbylé dvě nebudou souhlasit. Nová „rozhodčí“ by mohla přispět k tomu, aby zájmy malých států nebyly napříště v každé otázce proti těm velkým, jako jsou Francie, Německo a Velká Británie. Mnohovrstevnatá a překrývající se byrokracie se může jevit jako chaotická. Jejím výsledkem však může být nový pořádek a řízení zahraniční politiky EU.

Die Zeit

Svědomití občané V Německu se sice koaliční vláda CDU/CSU a FDP o daňové reformě dosud dohaduje, ale národ už má jasno. Žádné daňové úlevy nechce, uvádí německý týdeník.
Překvapivý výsledek studie společnosti Infratest dimap zveřejnila veřejnoprávní televize ARD. Dle ní 58 procent dotázaných nesouhlasí s úmyslem spolkové vlády snížit v příštím roce daně. Proti plánu jsou dokonce i voliči FDP. Přitom daňová reforma patřila k nejdůležitějším bodům předvolebního programu liberálů. Nejvíce plán odmítali Němci s nadprůměrným měsíčním příjmem přes tři tisíce eur. Kritika však přichází i od expertů. Vzhledem ke klesajícím státním příjmům nevidí prostor k uskutečnění vládních záměrů ani německý Institut pro hospodářský výzkum.

Rzeczpospolita

Střet o paměť národa Polský deník napsal, že Sejm (obdoba české Poslanecké sněmovny) začal projednávat změnu zákona o Ústavu paměti národa (IPN; v Česku Ústav pro studium totalitních režimů). Vládní strana Občanská platforma (PO) v návrhu zákona kromě jiného uvádí změnu volby vedení IPN, aby se „odpolitizovalo“.
Když v prosinci 2009 poslanecký klub PO předkládal návrh, politici z této strany říkali, že „je třeba napravit chyby, jichž se ve vedení IPN dopustil jeho předseda Janusz Kurtyka“. Dle nich od chvíle, kdy se stal předsedou, začal IPN hovořit podobným jazykem jako opoziční strana Právo a spravedlnost (PiS) i mít „podobnou představu o historii“. Současně však tvrdí, že ho nechtějí odvolat před koncem funkčního období v roce 2010. Změna by měla začít platit před červnem 2010, aby se volba nového předsedy IPN uskutečnila dle nových pravidel. PiS oponuje, že návrh slouží PO k převzetí kontroly nad historickou politikou IPN i nad vydáváním publikací ústavu.
Polská postkomunistická levice chce IPN zrušit. Současná vládní koalice – PO a polští lidovci – i opoziční PiS však tvrdí, že tento její návrh nepodpoří. Dle této levice je dobré „každé opatření, které přispěje k likvidaci IPN“. Polští lidovci se zase domnívají, že návrh sníží význam politiky v IPN.

Metro

Britské důchodce hřejí knihy Ve Velké Británii udeřily mrazy. Jde o jednu z nejstudenějších zim za dlouhou dobu – na Skotské vysočině klesla teplota na minus třináct stupňů Celsia, v Londýně bylo minus šest, v Birminghamu minus pět a v Manchesteru minus sedm.
Britský deník přinesl zprávu, dle níž někteří důchodci za současného, na tuto zemi nezvykle studeného počasí nakupují v antikvariátech knihy v pevných vazbách, například encyklopedie. A používají je jako palivo do krbů a kamen, protože jsou levnější než uhlí. Jeden z antikvářů prohlásil: „Pálení knih je sice zavrženíhodné, ale my se tím aspoň za několik pencí zbavíme neprodejných knih. Někteří důchodci říkají, že knihy jsou ideálním, pomalu hořícím palivem do jejich krbů a kamen. Někteří z nich nakupují objemné knihy v pevných vazbách, protože vydrží hořet celou noc.“ Půlkilogramová kniha se prodává za pět pencí (asi 1,48 koruny), přičemž dvacet kilo uhlí přijde na pět liber (zhruba 148 korun).

***

Text do rámečku:
Letos byl již potřicáté zveřejněn Index kvality života, v němž bylo na základě devíti kritérií – životní náklady, kultura a volný čas, ekonomika, životní prostředí, svoboda, zdravotnictví, infrastruktura, bezpečnost a počasí – hodnoceno 194 zemí. Popáté za sebou se na prvním místě umístila Francie.
Pořadí prvních 25 zemí s la dolce vita a posledních pěti:

1. Francie 2. Austrálie 3. Švýcarsko 4. Německo 5. Nový Zéland 6. Lucembursko 7. USA 8. Belgie 9. Kanada 10. Itálie 11. Nizozemsko 12. Norsko 13. Rakousko 14. Lichtenštejnsko 15. Malta 16. Dánsko 17. Španělsko 18. Finsko 19. Uruguay 20. Maďarsko 21. Portugalsko 22. Litva 23 Andorra 24. Česká republika 25. Velká Británie