Mnoho českých politiků sice školení absolvovalo, ale jejich vystupování to neovlivnilo
Poslanec ODS Miloš Patera 17. února v televizní debatě s Václavem Moravcem prohlásil, že není třeba měnit zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu. Navzdory tomu, že jeho změnu navrhuje ODS jako jeden z klíčových bodů boje proti korupci. Projevil tím fatální neznalost programu vlastní strany. Dle Patery není třeba proti korupci systémově bojovat, neboť se „ve stavebním zákoně a obecně ve stavebním právu nikdy nesetkal s nějakým korupčním prostředím nebo těmito věcmi. Nesetkal.“ Následně popřel i potřebu změny zákona o veřejných zakázkách i jakoukoli politickou odpovědnost v kauze „losovačka“.
Zatloukat, zatloukat, zatloukat
Dalo by se říct, že vztahy politiků a podnikatelů jsou dle Patery až na „konkrétní provinění konkrétních osob“ křišťálově čisté. Vystačil si s jedinou rétorickou figurou: zatloukat, zatloukat, zatloukat. I pokud měl říkat pravý opak. Publikum odměnilo Pateru bučením a ironickým smíchem. Většina médií pak bezelstně opakovala, že Paterovo vystoupení bylo pouhou chybou v komunikaci. A nepřipraveností, kterou lze napravit tím, že si přečte program vlastní strany a absolvuje mediální školení, které dosud údajně odmítal.
Političtí marketéři začali rychle obvolávat moderátory, mluvčí, „píáristy“ a další odborníky na komunikaci, kteří taková školení vedou, nebo se jimi živí. Termín jako z posilovny – mediální trénink – se stal hitem. V České republice se nejčastěji projevuje jako nácvik debaty před kamerou, odrážení útoků štěkajících reportérů a formulování vyprázdněných, do pozitivní budoucnosti směřovaných hesel – soundbitů.
Byznys jede dál
Mnoho českých politiků již sice podobná školení absolvovalo, ale do jejich politických vystoupení nevnesla víc transparentnosti a přesvědčivě formulovaných cílů. Naopak! Politická komunikace se ještě více zbavila obsahu. Přesně dle strategie „být co nejvíc na obrazovce, ale přiznat co nejméně odpovědnosti“. Její ostřílení reprezentanti, jímž Patera po osmi letech v Parlamentu bezpochyby je, se ani v každodenní politice nenaučili lépe argumentovat a komunikovat s veřejností, pouze bezostyšněji lhát. V Česku totiž platí, že i lhaní v přímém přenosu má jen málokdy důsledky v reálném životě.
Novináři totiž začali lži považovat za protiargumenty, které je nutné v rámci objektivity vždy uvádět jako názor protistrany. A z mediální logiky vyplývá, že vysloví-li lež představitel moci ve společnosti, tedy politik, je jí přisuzována i určitá váha. Pokud se výjimečně objeví lež natolik velká, že ji ani mediálně nelze „ustát“ – jako v případě „křišťálově čistého původu peněz“ bývalého premiéra Stanislava Grosse – ztratí politik maximálně zastupitelský post. Byznys však jede dál.
Znechucení veřejnosti
Je proto logické, že politici považují za důležitější to, co si řeknou v hospodě, než komunikaci s veřejností. Ta jejich posty ani byznys neovládá. Důkazem, že se v politice mluví o něčem úplně jiném než o ní, je Moravcovo „zkoušení“ ve zmíněné debatě. Odhaluje neznalost obecných politických pravidel, neřkuli vlastní strany. Biflování se programu jako před maturitou, nápadné změny šatníku či průhledné řečnické obraty nemohou tuto základní diskrepanci nahradit ani zakrýt. Základní problém mediálního obrazu českých politiků tkví v tom, že jen málokterý z nich je schopen voliče přesvědčit, že jedná v jejich zájmu dle pevných pravidel a morálních zásad.
V západním pojetí znamená mediální trénink spíše to, jak voličům své hodnoty a postoje co nejlépe zprostředkovat, aby jim cílová skupina rozuměla, reagovala na ně a vznikl oboustranný dialog. V českém prostředí je však dosud mediální trénink spíše synonymem pro to, jak se naučit lépe lhát. Přitom z hlediska komunikace je účinnější první metoda. Ta totiž umožňuje voliči nabýt pocitu, že politik jedná v souladu s jeho zájmy. Arogantně pronášená lež vede obvykle pouze ke znechucení veřejnosti, nikoli k jejímu přesvědčení.
