* Kdy ses rozhodla řídit heslem „Míň věcí, víc zážitků“ a jak to heslo máme vlastně chápat?
Bylo to v době, kdy jsem začala pracovat na sebe a cestovat. Odstěhovala jsem se z Česka s kufry plnými věcí do Berlína a rychle přišla na to, že s takovou náloží hadrů cestovat nepůjde. Věci postupně ubývaly a mně bylo lépe. V té době vzniklo i stejnojmenné heslo mého blogu.
* Přesto existuje nějaká věc, bez které se v životě neobejdeš?
Snažím se, aby mi věci sloužily a ne naopak. V současné době se neobejdu bez kamery, počítače a základního vybavení na cesty, bavímeli se o nich. No a guilty pleasure, to jsou jednoznačně deky, polštáře a brýle. Dlouho jsem si ani jedno nekoupila, ale kdybych se utrhla ze řetězu, bude toho plný byt.
* Napsala jsi e-knihu 26 změn, které mě osvobodily – dokážeš říct, jaká změna pro tebe byla nejdůležitější (nejradikálnější)?
Tenhle e-book počin jsem si darovala k 26. narozeninám. Cítila jsem, že se mi život za poslední roky cestování hezky srovnal, přála jsem si vše shrnout a předat dál. Nemůžu říct, co je pro mě nejdůležitější, vytváří to takový krásný celek, na který se postupně nabalují další a další změny. Nicméně nejaktuálnější je pro mě jít strachu naproti. Konkrétně jsem se nedávno vrátila z Itálie, kde jsem lezla ferraty obtížnosti C/D, což bych ještě před rokem ani náhodou nezvládla.
* Své odběratele a mladé lidi se snažíš motivovat nejenom k cestování, ale také k šetrnosti vůči přírodě. Myslíš, že je těžké žít tak, abychom nezatěžovali životní prostředí?
Nemyslím si, že je to těžké, ale kvůli tempu a době, ve kterých žijeme, to nejde ani s prstem v nose. Bez nulové zátěže životního prostředí to nám lidem podle mě nikdy úplně nepůjde. Je ale dost věcí, které lze dělat lépe a v souladu s přírodou. To nejmenší, co můžeš udělat, je jít na nákup s vlastní taškou či nepoužívat jednorázové obaly. Ale důležité je i třeba upozorňovat na jednání některých firem, které s přírodou nakládají alarmujícím způsobem, jako by byla jen jejich.
* Podařilo se ti spojit příjemné s užitečným, cestování s prací, a stát se digitálním nomádem. Jaká pozitiva a negativa ti tento styl života přinesl?
Před čtyřmi lety jsem začala podnikat sama na sebe v oboru marketingu a spravovat firmám sociální sítě, dělat grafiku a později i jednoduché webové stránky. Nesmírně jsem si užívala svobodu, kterou práce online přináší, mohla jsem cestovat a sama si řídit čas. Společně s tím jsem se ale musela naučit s časem dobře pracovat. Jakmile nad vámi nikdo nestojí a vy sami jste si šéfem, musíte si vybudovat disciplínu. To byl oříšek. A někdy stále je. Zároveň má člověk tendenci pracovat víc než normálně, protože dělá na vlastních projektech, pod svým jménem, a chce, aby byly co nejlepší. Během toho jsem psala a budovala blog, natáčela videa z cest. Až minulý rok jsem se rozhodla jen pro jednu činnost – bloggování.
* Co všechno je obsahem tvé práce? Můžeš říct, že tě uživí jen to, co děláš jako „Weef“, nebo pracuješ i na jiných projektech?
Loňský rok byl přelomový. Postupně jsem se rozloučila se všemi klienty, další jsem nepřijímala a začala jsem se naplno věnovat blogu. Především jsem se snažila ho uchopit více byznysově a pochopit, jak se tím mohu živit. Chtěla jsem na plný úvazek dělat to, co mě baví nejvíc. Takže teď se věnuji cestování a tématům s tím spojenými a následně psaní článků, natáčení videí, marketingu, obchodu – vlastně jsem si vším pod „značkou“ Weef a heslem „míň věcí, víc zážitků“. Jak tě cestování ovlivnilo? Co ses během cest naučila? Cestování mě nestále učí. Je toho spousta. Začalo to překonáním strachu z neznáma, schopností si sama poradit a spolehnout se na sebe, naučila jsem se říkat si o pomoc. Díky cestování získávám nové zkušenosti, poznávám nové lidi a na základě toho si dělám o světě vlastní obrázek. Ne prostřednictvím médií, ne podle „jedna paní povídala“. Skrze cestování se mu snažím porozumět a miluji to. Můžeš na základě svých cest srovnat, jak jsou na tom Češi ve vztahu k recyklaci? Nemám takový přehled, abych to mohla zhodnotit. Nicméně vím, že jsme velmi dobří v třídění odpadu. Bohužel už ne tak v tom, jak je s ním nakládáno. Pokud se o udržitelnosti chcete dozvědět více, doporučuji sledovat Institut cirkulární ekonomiky a Soňu Jonášovou. Mohla bys nám doporučit nějaké obchody, značky, kde v duchu zero waste a udržitelnosti nakupovat? Prvně doporučuji zbytečně nenakupovat. Pořizovat si věci s rozmyslem a nenechat se ovlivnit reklamou, která většinou hraje na city a vytváří v nás dojem, že se bez toho či onoho neobejdeme a nejsme dost cool. Jde-li o jídlo, doporučuji všelijaké farmářské trhy, lokální potraviny tam většinou najdete bez obalu. Potom jednoznačně obchody jako Bezobalu, Nebaleno, v Brně Nasyp si a další jim podobné. Spoustu dalších najdete na webu Reduca.cz, kde je mapa zero waste obchodů. Dále vřele doporučuji e-shop Econea.cz a jde-li o oblečení, tak sekáče nebo třeba obchod Nila. Je toho docela dost, jen jde o to pochopit, že za kvalitu se platí a následně se to vyplatí. Nedávno měl premiéru tvůj dokument BanglaKids. Jaké bylo točit s dětmi ze vzdálené země? Vyrazila jsem do Bangladéše natáčet svůj první krátký film o tamních dětech a jejich vzdělání. Nezisková organizace ADRA mě oslovila, zda bych se nevydala společně s nimi na každoroční monitorovací cestu. Po pár schůzkách jsem navrhla, že by z návštěvy mohl vzniknout film. Následně jsme naplánovali vše kolem – dárcovskou výzvu na Darujme.cz, skrze kterou se podařilo vybrat přes 100 tisíc korun, a premiéru, na kterou někteří z dárců dorazili. Film je už i online na mém YouTube.
* Jaká pro tebe návštěva Bangladéše byla – jaký nejlepší a nejhorší zážitek máš s tamním pobytem spojený?
Byla to moje první návštěva exotické země. Deset dní uběhlo jako nic. Poprvé jsem navštívila slum, měla jsem možnost mluvit s místními, vidět život tamních dětí na vlastní oči. Navštívila jsem taky jednu ze skládek na sever od Dháky, kde mě začala ze smradu z odpadu pálit žáha, a to jsem tam jen stála a natáčela. Ten smrad byl šílený. Do toho jsem koukala na děti bez bot, jak se v tom bordelu brodí a hledají něco, co se dá prodat ve sběrně odpadu. Když jsem po několika dnech strávených v Dháce, kde je hodně hluku, smogu, prachu a málo zeleně, přijela na sever k rýžovým políčkům, rozbrečela jsem se. Co mi kouzlilo úsměv na tváři, byly právě děti a lidi, kteří byli nesmírně pohostinní.
* Jaké máš ambice do budoucna? Plánuješ nějaké konkrétní projekty?
Ráda bych do budoucna začala dělat podcasty spojené nejen s cestováním, natáčela delší a propracovanější videa jako třeba BanglaKids a snad už konečně vydala online kurz o bloggování. Tak snad to vše stihnu.
* Kdybys měla čtenářům poradit, jakým způsobem vykročit naproti bezodpadovému životu, co bys jim pro úplný začátek vzkázala?
Hlavně pozvolna a používat už to, co doma je. Zbytečně nevyhazovat, ale spotřebovat do samého konce, využít věci na maximum. Žádné extrémy a mít z toho radost, jinak to nevydrží. ¶
Weef
Osmadvacetiletá bloggerka Veronika Šubrtová alias Weef žije život digitální nomádky. Na YouTube a Instagramu ji sleduje 30 tisíc lidí. „Topím se raději v zážitcích, než ve věcech. Baví mě objevovat nová místa, země, chutě a ty, díky mé lásce k videím, u toho můžeš být se mnou,“ hlásí na svém blogu. Obsah kanálů Weef se věnuje cestovatelským tipům a zážitkům. Ve spolupráci s Nadací Adra připravila dokument o dětech z Bangladéše, BanglaKids. Natočila také sérii videí Vylítávky pro pražské Letiště Václava Havla. Na sítích ji najdete jako @_weef_, na webu pak na www.weefsworld.eu.
O autorovi| Tereza Bartošková @teriss.23
