Dobře se najíte, popovídáte si při chutném pití a když přijde čas na ukončení této příjemné návštěvy restaurace, kliknete při odchodu svým mobilním telefonem o čtečku. A máte zaplaceno.
Nový, „převratný“ systém placení mobilem se testoval v Londýně půl roku. Za dopravu, lístky do kina nebo například již vzpomenutou večeři. Ovšem co se v Británii pracně zkoušelo, funguje na jiných ostrovech, v Japonsku, již několik let. K tomu, aby si Japonci zakoupili lístek na vlak či na metro, nemusejí zadávat PIN či posílat esemesky a čekat na jejich potvrzení. Pouze přijdou k turniketu, přiblíží svůj mobil ke čtečce a dvířka se automaticky otevřou. Mnozí se ani nenamáhají vyndat svůj telefon z kapsy, takže toto „placení“ často připomíná trochu výstřední tanečky doprovázené podivným máváním sak, peněženek nebo kabelek. Zvláště, je-li mobil v levé náprsní kapse, čtečka je totiž v úrovni pasu vpravo. Mobil si zapamatuje stanici, v níž pasažér nastupoval, a výstupní turniket mu z něj odečte částku odpovídající vzdálenosti, kterou ujel. Zůstatek zobrazí na displeji. Než přijede vlak či metro, mohou si Japonci (pokud to ovšem při krátkých intervalech stihnou) koupit u kiosku svačinu, noviny nebo žvýkačky. A zaplatí opět jen přiložením telefonu ke čtečce. Vezmou si vytištěný doklad o zaplacení a jdou.
Tato technologie byla do mobilních telefonů implantována v roce 2004 na základě úspěchu platební karty Suica (Super Urban Intelligent Card), kterou vydávají od roku 2001 Japonské dráhy (Japan Rail, JR). Jde o kartu podobnou bankovní, ovšem bez podpisového vzoru a magnetického proužku. Zdobí ji pouze logo melounu (japonsky se řekne suika) a maskot v podobě dejme tomu roztomilého tučňáka. Karta je dobíjecí, to znamená, že je jen na uživateli, kolik peněz na ní vloží, a z uložené částky se mu potom postupně odečítají výdaje za lístky na metro, občerstvení nebo věci nakoupené v koloniálech či ve všudypřítomných automatech na nápoje. Z uložených peněz mu sice neplynou žádné úroky, ale také se nestrhávají žádné poplatky za platby. Karta se dobíjí jednoduše: prostě se vloží společně s bankovkami do automatu u jakékoliv stanice metra či vlaku.
Po čtyřech letech úspěšného provozu již dnes v Japonsku za papírové lístky neplatí téměř nikdo. Všichni využívají buď karet Suica, nebo přímo mobilních telefonů. V zemi, kde se příliš neuchytilo používání platebních karet, je to nečekaný úspěch. Placení touto technologií má jednoznačné pozitivum, a to neskutečné urychlení všech platebních procesů, kdy se vybírá drobná částka. U turniketů na nejrušnější tokijské stanici Šindžuku se tvoří mnohametrové fronty i přes to, že všichni jen neskutečně rychle procházejí, automaticky přiťuknou mobil či kartu k displeji a ani při průchodu nezpomalí.
Služeb, které v Japonsku platby mobilem umožňují, je několik. Vedle mobilní Suiky také Edy, FeliCa či Osaifu Keitai („peněženka v mobilu“). Liší se podle možností plateb a provozovatele. Největší je mobilní operátor NTT Sodomo, který například službu FeliCa provozuje ve spolupráci se Sony). Nabíjejí se stejně jako Suica pomocí předplaceného kreditu.
Přestože Japonci mají většinou na svých mobilních telefonech zabezpečení proti zneužití osobních údajů, a na displeje si lepí speciální samolepky, aby ostatní neviděli, co například právě píší nebo co čtou, ztráty peněz v mobilní peněžence se nebojí. Jednak ji lze jediným telefonátem zablokovat a jednak v Japonsku se prostě nekrade. V případě, že by třeba mobilní telefon někomu náhodou vypadl z kapsy (což se vzhledem k počtu cestujících tvrdě usínajících v metru na cestě do práce i ve stoje může snadno stát) vždy jej spoluobčané zvednou a předají obsluze v metru nebo odnesou na nejbližší policejní stanici.
Je zřejmé, že za Japonci toho máme ještě hodně co dohánět, a nejde jen o technologie.
box
K čemu slouží mobil Japoncům
A ještě mašličku na ozdobu
Mobilní telefon v japonském pojetí dalece přesahuje svůj původní účel, tedy hlasový kontakt dvou lidí na dálku. Po předloňských masových reklamních kampaních si hodně Japonců pořídilo videotelefon, který umožňuje konference až čtyř hovořících včetně přenosu obrazu. Telefonní tarify jsou levné a přenos dat spolehlivý, takže není problém zavolat z pláže na jižním ostrově Kjúšú třeba babičce a dědečkovi až na Hokkaidó, kde stále leží sníh.
Japonci však většinou svůj soukromý mobil používají ke všemu jinému než k telefonování. To je ostatně v hromadných dopravních prostředcích zakázáno: v blízkosti sedadel vyhrazených starším osobám v metru se doporučuje mít mobil úplně vypnutý, protože dle studií může narušovat chod kardiostimulátorů. V ostatních veřejných prostorách je dobré mít vypnuté zvonění a pokud možno netelefonovat, abyste nerušili okolí. A co je v Japonsku společenským doporučením, to platí jako zákon. V šinkansenech je pro cestující byznysmeny vyhrazeno vždy speciální místo, odkud si mohou zavolat. I tak si však Japonci při telefonování na veřejnosti zakrývají rukou ústa i telefon, jednak aby nerušili, a jednak aby nebylo patrné, o čem si povídají.
Proto raději posílají zprávy. Znakový jazyk se velmi snadno převádí pomocí systému, který je možné přirovnat k naší T9. Tlačítka mají kromě čísel a latinky také japonskou slabikovou abecedu. Po stisknutí kombinace slabik se objeví nabídka znaků, jimiž se slovo zapisuje, a z nich se pomocí šipek vybere odpovídající výraz. Nad naším systémem SMS by však Japonci ohrnuli nos, zprávy posílají z mobilu přes internet jako maily, nemají tedy problém s délkou textu. Všechny telefony mají připojení na internet, a Japonci jej hodně využívají. Na netu surfují, chatují, čtou si zprávy, knihy, prohlížejí videa a posílají fotky. Oblíbenou zábavou je vyfotografovat telefonem třeba svého psího miláčka, v mobilu jeho fotku dozdobit různými růžovými mašličkami a květinkami a poslat tuto nádheru své kamarádce či příteli.
