Každý se chce dožít vysokého věku, ale nikdo nechce být starý. To je stále aktuálnější paradox. Vědci potvrzují, že pořád více lidí bude žít delší život
Pokud čtete tyto řádky, máte velmi reálnou šanci, že se dožijete stovky, tvrdí Stephen Jones, geriatr Greenwichské nemocnice, která patří pod lékařskou fakultu Yaleovy univerzity v USA. A uvádí čísla, která ukazují, že zatímco v minulosti bylo vzácností, když se člověku podařilo dožít se stáří, dnes potkáváme věkové extrémy.
V roce 1790, v době prvního sčítání lidu, byla polovina americké populace mladší než 16 let a pouhá dvě procenta lidí přesahovala věk 65 let. Ještě v roce 1900 činila průměrná délka života ve Spojených státech 47 let.
Současné údaje malují úplně jiný obrázek dožití. Poslední výsledky sčítání lidu v USA, z roku 2011, ukazují, že tam žilo přes 53 tisíc lidí starších sta let. To odpovídá 17 stoletým obyvatelům na každých 100 tisíc obyvatel.
Podobný obrázek vystupuje z dat také v našich končinách. Statistiky z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ukazují, že padesátky se kolem roku 1900 dožívala na našem území jen polovina lidí. A ze sta dětí narozených v českých zemích se v té době dožilo věku pěti let jen zhruba sedmdesát. Ostatní mezitím zemřely.
Kontrastem jsou pak loňské údaje České správy sociálního zabezpečení, podle nichž v České republice žilo 844 osob ve věku sto a více let. Představuje to poměr osm stoletých osob na 100 tisíc obyvatel.
Důchod v pětaosmdesáti?
Vraťme se ale ještě ke zmiňovanému Stephenu Jonesovi. Ten radí, že k dlouhověkosti může vést dodržování deseti vcelku jednoduchých zásad správné životosprávy. K tomu však musí přibýt kvalitní lékařská péče, o jaké se našim předkům ani nesnilo.
Jones není sám, kdo provokativně tvrdí, že dožít se stovky nemusí být nedostižná meta. Shripad Tuljapurkar z americké Stanfordovy univerzity líčí na konferencích zhruba tuto představu: Dnešní čtyřicetiletý Američan bude s vysokou pravděpodobností pracovat ještě dalších pětačtyřicet let a poté ve stáří 85 roků zamíří do důchodu. Užívat si ho bude v průměru asi patnáct let, oslaví sté narozeniny a zhruba v té době opustí tento svět.
Důchodový věk 85 let je Tuljapurkarovým odhadem, při němž přihlíží k možnostem sociálních a zdravotních systémů. Předpokládá, že v tomto věku by se mohlo do důchodu odcházet v polovině 21. století, ovšem už předtím by hranice důchodového věku stále rapidně stoupala.
K tomu profesor Tuljapurkar přidává další související představy. Například pravděpodobné posouvání věku pro sňatek a rodičovství (které by zřejmě zajišťovala asistovaná reprodukce, protože ženské biologické limity se zatím příliš nenatahují). Anebo změny v bydlení, protože hypotéky by se daly uzavírat třeba i na dobu padesáti let.
Ne všichni vědci souhlasí s představou takto rychlého prodlužování věku dožití. Třeba Český statistický úřad je mnohem zdrženlivější.
Jeho poslední Projekce obyvatelstva České republiky z roku 2009 předpokládá, že muži narození v roce 2010 před sebou mají střední délku života (naději dožití) asi 74 let a ženy asi osmdesát. Do roku 2050 se podle této analýzy naděje dožití zvedne o šest až deset let.
Tak jak to tedy bude? Čeká nás skok mezi stoleté, nebo tento věk zůstane vyhrazen jen některým?
Kouření vyčerpalo potenciál Dosavadní růst doby dožití byl založen především na pokroku medicíny, ale také na zlepšení stravy a na změnách životního stylu. Obrovským zlomem byl masivní pokles novorozenecké a dětské úmrtnosti. Souběžně s tím díky pokrokům v medicíně téměř vymizela úmrtnost matek při porodu. Na konci devatenáctého a v první polovině dvacátého století ženy v době dožití předběhly muže.
Ve druhé polovině 20. století se doba dožití dále zvýšila kvůli zavádění antibiotik a později i tím, že ve vyspělých zemích lidé postupně přestávali kouřit. „Ale tento potenciál se postupně vyčerpává. Hlavního snížení výskytu kardiovaskulárních chorob a obtíží vysokého tlaku, které mají kořeny v kouření, už bylo zřejmě dosaženo a další zlepšení bude mít na celkovou dobu dožití populace jen méně výrazný vliv,“ zamýšlí se Colin Mathers, vedoucí výzkumný pracovník ve Světové zdravotnické organizaci (WHO).
Podle něj by se dala ještě nějaká léta k době dožití nasbírat lepší péčí o cholesterol a cukr v krvi. Jenže tyto případné zisky zřejmě srazí zpátky rostoucí obezita a menší fyzická aktivita obyvatelstva. Delší život zajistí možná také pozvolné pokroky v léčbě nádorů, nicméně tím se hlavní možnosti prodlužování lidského života vyčerpají.
Richard Willets, jeden z ředitelů britské pojišťovací společnosti Partnership, soudí, že dosavadní trend prodlužování lidského života sice pokračuje, ale už se zpomaluje. Například v roce 2004 projekce vývoje předpokládaly, že v roce 2010 bude v USA žít přes sto tisíc stoletých lidí. Citované výsledky amerického sčítání lidu však ukázaly, že ve skutečnosti byl v roce 2011 počet těchto dlouhověkých osob jen poloviční.
V hledáčku je umělé prodlužování Měly by přijít na řadu prostředky, které jen neodvracejí nemoci, ale rovnou lidský život uměle prodlouží. Takový elixír dlouhověkosti se snaží objevit i seriózní vědci. Možnosti se v první řadě hledají v genech. Výzkum probíhá na mnoha místech a pro představu, s jakými problémy se potýká, uveďme aspoň jeden příklad.
Vědci z Lékařské školy Alberta Einsteina, patřící pod Yeshiva University v New Yorku, před pěti lety informovali, že našli variantu jednoho genu, jež se vyskytuje u stoletých osob. Gen v organismu ovlivňuje přenos růstového faktoru IGF-1, který mimo jiné řídí nástup dospívání. A zřejmě zároveň zpomaluje proces stárnutí buněk.
Jenomže vědci tuto genovou variantu našli jen u aškenázských Židů (tedy těch, jejichž přímí předkové pocházejí ze střední a východní Evropy). A to ještě pouze u žen, nikoli u mužů. Poznatek tedy není univerzálně platný. Jednou ale třeba genetikové objeví gen, který spolehlivě přispívá k dlouhověkosti u každého člověka. Co mohou s takovou znalostí dělat? Genetickým testováním zjistí, která osoba má dědičné předpoklady k tomu, aby se dožila vysokého věku. Nijak to však nepomůže lidem, kteří potřebný gen nemají. Jedině že by do nich vědci dokázali gen dlouhověkosti uměle implantovat.
Manipulovat s genetickou výbavou už lékaři zkoušejí u lidí s dědičnými chorobami, jimž vnášejí do těla část DNA, která jim chybí nebo v jejich buňkách špatně funguje. Genová terapie je však stále léčbou experimentální a má střídavé úspěchy – může nemocného uzdravit, ale někdy také vyvolává zhoubné bujení.
Radši cukrovku anebo hladovění Jiným výzkumným postupem je hledání „léku pro dlouhověkost“, při jehož použití by nebylo třeba riskantních genetických manipulací.
I tentokrát je možné složitosti ukázat na výmluvném příkladu.
Loni publikovali výzkumníci z Whiteheadova ústavu pro biomedicínský výzkum v americké Cambridgi ve špičkovém vědeckém časopise Science zprávu o tom, že našli vhodného kandidáta: lék rapamycin. Ten se často používá při transplantacích, protože brání tělu, aby odmítlo vnesený cizí orgán. Má uplatnění i v léčbě nádorů. O rapamycinu výzkumníci z Cambridge navíc zjistili, že když se podává myším, prodlužuje jim život. Jenomže současně narušuje zpracování glukózy v těle, čímž způsobuje cukrovku.
Vědci nyní zjišťují, jak by se dalo nechtěným účinkům léku vyhnout. Pokud se jim to podaří, čeká je ještě dlouhé ověřování, jestli to, co funguje u laboratorních myší, bude fungovat i u člověka. To totiž pokaždé neplatí.
Vědce, kteří hledají klíč k dlouhověkosti, rovněž dlouho fascinuje koncept, jemuž říkají kalorická restrikce. Česky by se to dalo pojmenovat jako neustálé hladovění, ale to by neznělo učeně ani přijatelně. Ve třicátých letech minulého století profesor americké Cornellovy univerzity Clive McCay náhodně vypozoroval, že hladovění vede k delšímu životu laboratorních zvířat. Dodnes není zcela jasné, proč tomu tak je.
Když dával profesor McCay laboratorním potkanům o 40 procent méně kalorií, než je normální dávka, zvířata žila asi o třetinu déle. Pak se ukázalo, že nižší dávky potravy (pochopitelně ne tak nízké, aby živočich umřel hlady) prodlužují život i dalším organismům, od kvasinek po psy. Podstatná otázka tedy zní: platí to i pro člověka?
Pozorováním se to zjistit nedá. K ničemu nejsou poznatky z velmi chudých zemí trpících hladomory. Tamní lidé umírají na podvýživu, protože jejich strava postrádá dostatek živin a dalších potřebných složek potravy, jako jsou vitaminy nebo minerály. Z hladovění nemají prospěch ani lidé trpící mentální anorexií. Projevuje se ve vyspělém světě hlavně u mladých dívek, které chtějí vypadat jako modelky. V tomto případě pacientky jedí až tak málo, že se potácejí na hranici smrti a někdy doopravdy hlady umřou.
A tak se vědci rozhodli udělat pokus s opicemi, které jsou člověku přece jenom podobnější než laboratorní potkani. V roce 1989 začala dlouhodobá studie ve Wisconsinském národním středisku pro výzkum primátů.
Vědci do ní zařadili celkem 76 různě starých opic druhu makak rhesus. Zvířata byla rozdělena do dvou skupin, z nichž jedna měla volný přístup k jídlu a druhá byla postupným snižováním dávek potravy navedena na režim, v němž opice konzumovaly asi o 30 procent méně stravy. Šlo však o jídlo výživově kvalitní.
Po dvaceti letech, roku 2009, pak výzkumníci publikovali v časopise Science výsledky. Působily přesvědčivě. V experimentu zůstávalo naživu třiatřicet opic. Třináct z nich ve skupině s volným přístupem k potravě a dvacet ve skupině s omezenou stravou. (Makakové se v zajetí v průměru dožívají 27 let, nejstarší opici v experimentu bylo v té době 29 let.)
„Kalorické omezení zpomalilo proces stárnutí a zpomalilo rozvoj chorob spojených s vyšším věkem,“ zhodnotil situaci jeden z vedoucích autorů studie, profesor Richard Weindruch. Výskyt nádorů a onemocnění srdce a cév byl u méně krmené skupiny opic o polovinu nižší než u druhé skupiny. „Zlepšila se kvalita života ve stáří,“ hodnotil Weindruch. Jiné opice jsou proti Optimistický výhled vydržel tři roky. Pak publikovala v dalším špičkovém přírodovědném časopise Nature své výsledky jiná výzkumná skupina, tentokrát z Národního ústavu pro stárnutí v americké Bethesdě. Ta začala dělat obdobné pokusy na opicích už v roce 1987 a výsledky zveřejněné loni v létě byly úplně jiné.
Opice, jež dostávaly o 30 procent méně potravy, nežily déle než kontrolní skupina s plnou stravou. A nejen to. Jak konstatoval Rafael de Cabo, na kterého řízení experimentu v průběhu času přešlo, málo krmená zvířata umírala na choroby spojené s věkem stejně často jako kontrolní skupina opic.
Jak je možné, že dva stejné experimenty přinesly zcela odlišné výsledky? Nad tím si od té doby vědci lámou hlavu a se všeobecně přijatelným vysvětlením zatím žádný z nich nepřišel. Možná dá uspokojivou odpověď nějaký třetí podobný pokus za další čtvrtstoletí… Zatím se výzkumníci stále přiklánějí k prvotní a na jiných zvířatech potvrzené hypotéze, že snížený příjem živin skutečně k prodloužení života přispívá. Proto dál usilovně zkoumají, co se při hladovění děje v organismu. Doufají, že tento biologický mechanismus dokážou nějak uměle napodobit, aby z něj lidé mohli mít výhody, aniž by museli neustále šilhat hlady.
Pozor, aby se sny nevyplnily Lékem, který by dokázal vstoupit do procesu stárnutí a zastavit ho, nebo alespoň výrazně zbrzdit, zatím lidstvo nedisponuje. Nicméně co kdybychom ho měli?
Nestačí jenom žít dlouho, je nutné udržet se ve fyzické i psychické kondici, jinak dlouhý život nemá valný smysl. S přibývajícím věkem přibývá chorob, které člověka ohrožují.
Zůstaňme pro ukázku zase jen u jedné, Alzheimerovy choroby. Je jednou z příčin demence, pacientovi postupně degeneruje mozková kůra, což vede k těžké duševní poruše, pozvolné totální ztrátě paměti, poruchám řeči. Přes veškeré výzkumy stále neexistuje lék, který by nemoc vyléčil. Choroba může sice výjimečně postihnout čtyřicátníky, ale obvykle onemocní lidé ve věku nad 65 let – v tomto věku ji má každý dvacátý člověk. Z osob starších 85 let touto chorobou trpí každá čtvrtá. Neboli dokážou-li vědci najít prostředky pro prodloužení našeho života, vystaví nás o to většímu riziku této nemoci, která nám radosti z delšího žití zase vymaže. A to nemluvíme o zvýšení náporu na zdravotnictví. O tom, že by penzijní systémy musely na výrazné prodloužení lidského života reagovat ještě drastičtěji než nyní, už řeč byla. Profesor Shripad Tuljapurkar předpovídal, že při obvyklém dožívání sta let by se hranice odchodu do důchodu přesunula na 85 let věku. To je však čistě matematický pohled, který nebere v úvahu zásadní věc. Dokážeme pracovat do tak vysokého věku?
Letošní zpráva o zaměstnanosti vydaná Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) konstatuje, že dnešní starší zaměstnanci jsou zdravější a práceschopnější, než tomu bylo v minulosti. Navíc mají obvykle méně fyzicky náročnou práci, takže ji dokážou zvládnout. Jenže zpráva má při tomto hodnocení na mysli lidi ve věku 55 až 64 let. A odtud je k pětaosmdesátce ještě pořádně daleko.
Ústav Maxe Plancka pro demografický výzkum v Rostocku ve svém rozboru připomíná, že už ve věku mezi 45 a 54 lety se lidem zhoršuje pohybová koordinace a matematické schopnosti. Ve věku nad padesát let se snižují dovednosti vyžadující rychlost a řešení problémů, avšak nikoli v oborech, kde je podstatná zkušenost a také schopnost vyjadřování. Centrum pro evropský ekonomický výzkum v Mannheimu zase vytvořilo studii, která připomíná, že firmy, v nichž jsou více zastoupeni pracovníci ve věku nad 55 let, obtížněji zavádějí nové technologie (nyní zejména informační technologie, časem to může být něco úplně jiného) než firmy s převahou zaměstnanců pod třicet let.
Jak by do těchto schémat zapadli osmdesátiletí čekatelé na důchod? Přiznejme si tedy pravdu: Pokud by vědci zítra objevili univerzální elixír dlouhověkosti, přineslo by to možná více problémů, než je současná společnost schopna zvládnout. l •
Země stoletých žen Počet obyvatel ČR ve věku 100 a více let
Dvě varianty budoucího vývoje Naděje dožití při narození v České republice
16,4 % 404 celkem 83,6 % 2006
14,6 % 625 celkem 85,4 % 2011
15,2 % 844 celkem 84,8 % 2012
Zdroj: Česká správa sociálního zabezpečení
O autorovi| Josef Tuček, spolupracovník redakce
