Nejistota kolem prolomení těžebních limitů může stát hodně peněz Byl to bývalý premiér a šéf ČSSD Vladimír Špidla, kdo se proslavil větou, že „zdroje tu jsou“. Socialistický fanda rozdávání veřejných peněz tím myslel, že stát vždycky vybere dost daní, aby je mohl dle libosti rozházet. Podobná situace už přes deset let panuje i v Horním Jiřetíně a Černicích, dvou severočeských obcích (Černice jsou součástí Jiřetína) ležících na masivních zásobách hnědého uhlí. Permanentně tam tečou miliony z veřejných peněz, přestože oběma obcím hrozí zbourání, pokud se stát rozhodne prolomit těžební limity a uhlí pod nimi vytěžit. Stamiliony pak doslova zmizí ve velké černé díře. Nebo spíš hnědé.
Právě v den mé cesty do Horního Jiřetína přinesl deník E15 rozhovor se současným ministrem průmyslu a obchodu Janem Mládkem (ČSSD). „Prolomení těžebních limitů není primárně energetická otázka. Je to především politicko-sociální otázka, kde se bavíme o pracovních místech, o situaci v regionu postiženém strukturálními změnami,“ našlapoval kolem tématu opatrně Mládek.
Sám dobře ví, jak vypadá PR pohroma: před časem si ji způsobil, když na sjezdu ČSSD označil živnostníky za parazity, načež se donekonečna omlouval. Teď si to nechce zopakovat. S těžebními limity je to podobné. Obce bourali kvůli uhlí především komunisté a máloco dodnes páchne horším politickým průšvihem než právě prolomení těžebních limitů. Zelení sice už nejsou ve vládě ani v Parlamentu, oni ani ekologičtí aktivisté ale nikdy nespí. I proto Mládek nyní vytáhl novou verzi budoucnosti Horního Jiřetína; ke dvěma tradičním, tedy ke stvrzení limitů nebo naopak jejich úplnému prolomení a likvidaci obce, přidal i šetrnější scénář: limity se prolomí jen v dole Bílina, což se Jiřetína netýká, nebo i v dole ČSA (ten nyní sahá k oběma obcím), ale pouze částečně. Horní Jiřetín by tak přežil, i když ne celý.
„Nějaké domy se asi budou muset zbourat. Jiná věc je, jestli toto řešení budou chtít i těžařské firmy,“ přidal nenápadně Mládek. Další těžba na desítky let totiž pro těžaře znamená velké investice včetně velkorysých kompenzací za zbourané nemovitosti, případně kompletní přestěhování lidí, takže logicky preferují maximální těžbu. Materiál o limitech má ministr předložit vládě do konce března, při posledním projednávání energetické koncepce se totiž vláda jako obvykle dohodla, že se o limitech radši dohodne až příště. Nikdo nechce jít do televize oznámit zbourání další obce kvůli uhlí.
My tady zůstaneme!
„To je v novinách dnes? To jsem nečetl,“ reaguje ve své kancléři na zmiňovaný článek nový starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt. Málokdo bojuje proti uhlí tak tvrdě jako právě zdejší dlouholetý místostarosta za Stranu zelených. Po posledních místních volbách, jež suverénně vyhrál i ziskem preferenčních hlasů a ve kterých proti prolomení limitů vystupoval ještě ostřeji než předtím, se cítí politicky silnější. „Limity považujeme za stálý stav a nehodláme v tom nijak slevovat. Prostě se odsud nehneme! Ve volbách jsme dostali silný mandát a hotovo! Jestli nás chtějí povraždit, tak ať nás povraždí. Po patnácti letech ustrkování a stresování nevím, co po nás ještě chtějí,“ říká emotivně Buřt, jinak vcelku klidný muž.
Rodák z nedalekých Albrechtic ví o bourání obcí své, právě jeho rodná ves kdysi musela ustoupit uhlí. I proto nechal hned po volbách odhlasovat v novém zastupitelstvu usnesení, že obec udělá vše pro to, aby přežila. Proti těžbě hlasoval i jeden ze dvou zastupitelů hnutí Dialog, které dosud bývalo pro vstřícnější jednání s těžaři, podle Buřta poprvé od roku 2006. „Slyšel jsem různé varianty těžby. Třeba že by se Jiřetín poddoloval, aniž by se cokoli bouralo,“ pokračuje starosta (záhy po mém odjezdu vydal prohlášení, že nesouhlasí ani s částečnou těžbou – pozn.
autora).
I zelený radikál ovšem s těžaři jednal, dohodl s nimi dotěžení současných vytěžitelných zásob. Tím prý ale s uhlím končí. „Tohle považujeme za vstřícný krok a konečný kompromis. I pouhé přiblížení těžby k obci totiž vytvoří takové životní podmínky, že tady nikdo nebude chtít žít,“ vysvětluje Buřt. Svým způsobem má pravdu: i developeři, kteří jinde prodávají bydlení na rušné křižovatce jako klidné a zelené, by měli problém udat přímý výhled do dolu.
Pravda ale taky je, že jen málokterá země jen tak odepíše masivní zásoby uhlí za miliardy, navíc když těžba zaměstná spoustu lidí. Ostatně kvůli uhlí se stěhují celá města i v politicky a ekologicky korektním Německu a nejen tam uhlí pomáhá mnohým k lepšímu bydlení. Český problém bohužel je, že všechny dosavadní vlády vždy zvolily nejhorší možnou variantu jak pro těžaře, tak pro město: permanentní nejistotu.
Drahá obrana Byl jsem v Jiřetíně i na podzim 2003. Tehdejší ministr průmyslu a obchodu Milan Urban (ČSSD) totiž v rámci energetické koncepce připustil, že se limity těžby prolomí.
Bylo to poprvé od roku 1991, kdy limity vyhlásila vláda Petra Pitharta, co něco takového nahlas řekl člen vlády. Bizarní schizofrenii ohledně limitů nejlépe ztělesnil člen stejné vlády, ministr životního prostředí Libor Ambrozek (KDU-ČSL).
Ten hned vyrazil do Jiřetína na turné, aby ubezpečil jeho tehdejšího starostu Branka Glavicu, že vlády obvykle mluví více hlasy. „Máte tady i hezkou vesnickou architekturu,“ řekl tehdy Ambrozek během procházky na adresu místního kostela, který léta spokojeně chátral.
Dnes už dávno nechátrá, stejně jako jiné zdejší nemovitosti. Pravda, mnohým domům především v dolní části města by ze všeho nejvíc prospělo právě zbourání, někteří lidé své domy prodali a odešli, jinak se ale ve městě čile rekonstruuje a staví. Na jeho severozápadním okraji dokonce vyrostla nová vilová čtvrť zámožnějších lidí hlavně z okolí (ale i z Brna), kteří uvěřili ve zdejší budoucnost bez uhlí. Ironie je, že i většina jejich domů stojí na dobývacím území, takže by při prolomení limitů šly k zemi stejně jako staré barabizny v původním městě, mnohé z nich dnes opuštěné.
„Prolomení limitů už nebylo jediným tématem posledních voleb. Důležité bylo i to, že se nám sem podařilo dostat několik velkých dotací,“ připouští Buřt. Máloco ilustruje zdejší ironii: stát investuje veřejné miliony do města, které možná nechá zakrátko zbourat. Například jen rekonstrukce zmíněného kostela, trvající deset let, podle starosty už spolkla čtyři miliony korun.
Dalších deset pak stálo multifunkční hřiště. „A letos chystáme adaptaci bývalé prodejny na nové zdravotní středisko, to bude stát kolem devíti milionů,“ vypočítává starosta.
Všechny tyto investice ale vypadají jako drobné vedle 250 milionů korun, které město, stát i EU (společně tedy daňové poplatníky) stála kompletní kanalizace města, na niž se váže i mnohamilionová oprava komunikací. Právě o ni svedl Buřt veřejný boj s Vladimírem Tošovským, někdejším ministrem průmyslu a obchodu úřednické vlády Jana Fischera. Exministr argumentoval, že poslat tak velké peníze do obce ve stavu potenciální likvidace je stejné, jako je vyhodit; tehdy ještě místostarosta Jiřetína Buřt dotaci obhajoval a ministerstvo průmyslu označoval za těžařskou lobby.
Nakonec vyhrál. „Už je kompletně hotová,“ chlubí se teď.
Bere tedy starosta proinvestované veřejné peníze, včetně dotací EU, i jako obranu proti možnému zbourání obce? ptám se. „Samozřejmě, že čím víc se tady bude investovat, tím spokojenější tady lidi budou, takže odsud budou méně odcházet. Důvod obrany můžeme jen těžko skrývat,“ přiznává Buřt. Na vysokých dotacích nevidí nic špatného. „Je to tak, že je tady město, kde žije 2500 lidí, a já nevidím jediný důvod, proč bychom neměli mít stejná práva jako ostatní města. Já se řídím zákonem o obcích, který mi říká, že jako starosta mám co nejlépe spravovat svěřený majetek. Že je tady dole nějaké uhlí, to mě vůbec nezajímá,“ dodává demagogicky.
Horní Jiřetín neměl stejná práva od roku 1970. Právě tehdy z něj komunisté udělali mrtvé město tím, že tři čtvrtiny zástavby ležící na uhlí oficiálně prohlásili za teritorium na odstřel, a později dokonce zbourali jeho spodní část. Na víc než dvacet let tím zastavili jakýkoli rozvoj zbytku města. Ten se obnovil až v roce 1994, kdy tady vláda v rámci polistopadových těžebních limitů povolila novou výstavbu kromě strategických staveb jako třeba ropovodu. Od té doby se Jiřetín rozrůstá nejen zástavbou, ale i počtem obyvatel. Od roku 2003 je taky stále častěji předmětem jednání vlád.
Místo k nezaplacení Buřt samozřejmě není jediný, koho lidé v Jiřetíně volili. Přes čtrnáct procent získalo i hnutí Jinak Milana Nečase, jemuž ve městě neřeknou jinak než spekulant. Už pět let totiž skupuje nemovitosti místních, především těch ve finanční tísni. Bývalý člen vedení litvínovského Chemopetrolu je jen dalším produktem zdejší permanentní nejistoty způsobené liknavostí několika vlád. Nikdo moc nepochybuje o tom, že nemovitosti Nečas skupuje proto, že na nich chce vydělat při případných kompenzacích od těžařů, pokud padnou limity. Podle Buřta už ve městě koupil asi stovku domů, z nichž část zůstává neobsazená a nevydělává peníze. V jiných bydlí v nájmu i původní starousedlíci, kteří chtěli peníze.
Přitom je to ironie: v Jiřetíně stále visí Nečasovy volební billboardy, na nichž neslibuje zbourání města, ale naopak jeho rozvoj. Kvůli volbám se v Jiřetíně přihlásil k trvalému bydlišti a v jeho dolní části otevřel i kontaktní kancelář, nikdy ale ve městě skutečně nebydlel. Na nástěnce u vstupu do kanceláře po něm zbyla fotka, na níž se usmívá s malým psem na rameni. Svůj dům mu prodali a odešli žít do Litvínova i sousedi Martina Rožka, třiadvacetiletého studenta, jenž má za oknem samolepku vydanou městem.
„Neprodáme, nepolevíme, nevzdáme se, neustoupíme, nevyjednáváme,“ píše se na ní odhodlaně.
„Když už někde jednou žijete, tak přece nemůžete žít jinde. To je k nezaplacení,“ překvapí mě mladý student před svým domem neústupností i deficitem představivosti. Těžko říct, jak moc je Jiřetín k nezaplacení: polévka v místní hospodě stojí 16 korun a kafe 13.
Vláda by o jeho budoucnosti každopádně měla co nejdřív rozhodnout.
Limity považujeme za stálý stav a nehodláme v tom nijak slevovat. Prostě se odsud nehneme! Jestli nás chtějí povraždit, tak ať nás povraždí.
O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz
