Je naprosto oddaná, spolupráci věnovala jakýkoli svůj osobní čas, hodnotila StB svoji agentku Jitku Frantovou Pelikánovou
Den státního svátku 28. října opět vstoupí do českých dějin. Tentokrát tím, že prezident Miloš Zeman ocení dva bývalé estébáky. Hodnost generála má dostat náměstek policejního prezidenta Zdeněk Laube. A státní vyznamenání herečka a manželka komunistického poslance a ústředního ředitele Československé televize, později emigranta v Itálii, Jiřího Pelikána – Jitka Frantová Pelikánová. Problematickou minulost Frantové už nakousl deník Aktuálně.cz a ta vše následně popřela. Týdeník Euro proto nyní cituje z relevantních historických dokumentů.
Státní bezpečnost Jitku Frantovou zverbovala jako agentku v říjnu roku 1960. V té době působila jako herečka Divadla Rokoko. Nejprve dostala krycí jméno Barbora, následně Helena. Postup jejího zavedení do struktury StB je popsán v jejím svazku takto: „Úspěšně ukončeno postupné připoutávání společenským stykem.“ Cíl komunistické kontrarozvědky? Proniknout přes Frantovou k reakčním živlům Divadla Rokoko. „Frantová je přítelkyně Jany Werichové, stýká se s ní, tudíž je možnost využít ji k proniknutí k Janu Werichovi, který je rozpracováván v akci Snob. Frantová hraje v divadle spolu s herečkou Hanou Hegerovou, která žije s režisérem Laterny magiky Jánem Roháčem, takže i v tomto směru bude možné ji využít,“ napsal její řídící důstojník Vladimír Helísek.
Frantová se stýkala i s herci Divadla ABC a Divadla Na zábradlí, o které se StB taktéž intenzivně zajímala. „Vzhledem k tomu, že Frantová je velmi živý typ člověka a má ráda společnost, bude využívána pro pronikání na různé večírky a do společnosti umělců v divadlech i na jiných kulturních úsecích,“ plánoval Helísek.
První vlastnoručně podepsané hlášení pro StB Frantová učinila v říjnu 1960, když popisovala dění ohledně výjezdu Divadla Rokoko do Berlína.
Nahlásila tak například, že člen orchestru Karel Vejvoda byl v době divadelního zájezdu v Západním Berlíně s obchodníkem ze západního Německa. A neopomněla nahlásit i pozdější návštěvu Západního Berlína kamarádky Hany Hegerové.
Zatrpklý Werich na rybách
Při pohovoru v lednu 1961 se Frantová poprvé konkrétně dotkla Jana Wericha, který tehdy působil v Divadle ABC. „Werich je v poslední době velmi zatrpklý, pěstuje jen kytičky a jezdí na ryby. Vyhýbá se práci v rozhlase, v televizi i na jevišti. Snad ho trochu povzbudí role Falstaffa, kterou vytvoří na divadle v Brně. Upozornili jsme Frantovou na to, že Werich si toto dělá sám, že má plnou možnost hrát a nemusí být zatrpklý,“ stojí ve svazku.
Frantová ještě doplnila, že Werich v divadle nemá žádnou autoritu.
O pár dní později na další schůzce chtěla hned mluvit o situaci v Divadle Na zábradlí a podat především zprávu o herečce Ljubě Hermanové. „Frantová řekla, abych ji ještě před schůzkou s Hermanovou upozornil, o co máme zájem a na jaké téma má s Hermanovou hovořit. Frantová hodnotí Hermanovou jako velmi chytrou Židovku, která se nijak neprojevuje a drží se na veřejnosti stranou, protože nechce přijít do zbytečného maléru. Dovede proplout každým režimem,“ stojí v zápise z další, už únorové schůzky. V březnu StB předala Frantová další zprávy o herečce Ireně Kačírkové a kolegovi Jiřím Lírovi.
V průběhu tří měsíců se Frantová se svým řídícím důstojníkem sešla devětkrát a na deváté schůzce hlásila, že Werich je velmi vážně nemocný a příští týden se podrobí operaci krku – pravděpodobně rakovina. Na další schůzce dostala agenturní číslo telefonu a důstojník s ní probral detaily konspirace. „Sama říkala, že si je vědoma toho, že by v případě neutajení neměla pro nás cenu a že by byla v dosti trapné situaci před svými kolegy,“ napsal. „Je naprosto oddaná ministerstvu vnitra, na schůzky chodila přesně. Spolupráci věnovala jakýkoli svůj osobní čas,“ stojí v dalším hlášení. Během spolupráce Frantová podala celou řadu závažných zpráv, byla několikrát krátkodobě vysazena do Rakouska do emigrantských kruhů. Vytvořila si řadu styků mezi cizinci – kulturními pracovníky. V jedné akci ji využila i komunistická rozvědka.
V červenci 1964 už Frantová žila s tehdejším poslancem Národního shromáždění a ústředním ředitelem Československé televize Jiřím Pelikánem a StB s ní musela kvůli tomu, že Pelikán byl členem nomenklatury, přerušit činnost.
„Počítá se sňatkem,“ konstatoval řídící důstojník Frantové s tím, že už nebude úkolována, ale styk s ní bude udržován na důvěrnické bázi a stane se konzultantkou na úseku kultury. Což se skutečně stalo. Státní bezpečnost kontakt s Frantovou obnovila v roce 1965, byla použita do dvou akcí: Centrál a Kapoun. „Po zakončení těchto akcí byl s ní styk nepravidelný, založený převážně na její iniciativě. Ve vztahu se vždy projevovala jako iniciativní, ochotná a seriózní spolupracovnice se značným rozsahem společenských styků,“ napsal v té době už zástupce náčelníka odboru StB podplukovník Helísek.
Informace o spolupráci Jitky Frantové Pelikánové s StB a návrh na její vyznamenání vyvolaly velký ohlas. Ona sama se ke své spolupráci obsáhle vyjádřila v deníku Právo. „Čtu s velkým překvapením, že jsem prý podepsala jakousi spolupráci s StB. Pelikán by se asi usmál, protože on sám byl nejprve obviněn, že byl agentem gestapa, potom CIA a po roce 1989 StB. Říkal, že ještě chybí, aby ho obvinili ze spolupráce s KGB. Já mohu jen s čistým svědomím říct, že jsem žádnou spolupráci s StB nepodepsala a také nikomu neškodila,“ tvrdí Pelikánová. Lehká agentka
Státní bezpečnost se o Frantovou Pelikánovou zajímala ještě v roce 1973: „Odjela s Jiřím Pelikánem do Itálie a více se do ČSSR nevrátila. Motivem emigrace byl její vztah k Jiřímu Pelikánovi.“ Svazek ještě překontrolovali analytici a uložili do archivu. I s vlastnoručně podepsaným, takzvaným vázacím aktem, o němž Frantová Pelikánová tvrdí, že jej nikdy neviděla, natož podepsala.
Státní bezpečnost hodnotila Frantovou jako kvalitní agentku. Ale ne všichni na ni pohlíželi jako její řídící důstojník. Asi nejjadrnější charakteristiku Frantové sepsal v prosinci 1960 náčelník StB v Kolíně nadporučík František Mikšovský při takzvané ustanovce, když byl požádán o informace k jejímu angažmá v kolínském divadle. „Šlo o velmi veselou ženu, která se vyznačovala jako mluvka, o všem musela vědět. Hlavně se zajímala o kdejaký klep a v tomto směru postupovala až drzým způsobem. Na svoji osobu byla domýšlivá, snažila se získat přízeň mužů, hlavně pak z řad herců. Hovoří se, že velmi ráda tyto střídala a dělalo jí dobře, když byl o ni z této strany zájem. Jinak nevynikala žádnou inteligencí, a jak se o ní dnes vyjadřují, šlo o spíše lehkou ženu, která ráda střídala mužskou společnost,“ nešetřil Frantovou Mikšovský, když podával informace centrále k přípravě její spolupráce.
Dějinným paradoxem dnes je, že muž, který Frantovou pro StB získal a řídil ji – zástupce náčelníka odboru StB podplukovník Jiří Helísek –, byl za své postoje v letech 1968 a 1969 propuštěn z Komunistické strany Československa i ze služeb ministerstva vnitra.
Na svoji osobu byla domýšlivá, snažila se získat přízeň mužů, hlavně pak z řad herců. Jinak nevynikala žádnou inteligencí.
O autorovi| Jan Hrbáček • hrbacek@mf.cz