Gambie má po dvou desetiletích nového prezidenta a západ Afriky o vlásek unikl další ničivé válce
Politici měří čas jinak než astronomové.
„Dočasná přítomnost“ sovětských vojsk na československém území trvala 23 let; miliarda let, kterou svým poddaným sliboval dnes již bývalý gambijský prezident Yahya Jammeh, skončila 21. ledna po 22 letech.
Gambijci mohou mluvit o štěstí: předání moci proběhlo bez krveprolití (nebo tak to alespoň zpočátku vypadalo). Ale nechybělo k němu mnoho.
Pouhý fakt výměny hlavy státu je v gambijském kontextu třeba považovat za úspěch. Během 50 let, jež zemička o rozloze deset tisíc čtverečních kilometrů při počtu 1,8 milionu obyvatel strávila po osamostatnění od Británie, se osoba prezidenta změnila pouze jednou, a to způsobem v subsaharské Africe nejběžnějším – vojenským pučem. V roce 1994 jej vedl právě Yahya Jammeh (protože úředním jazykem Gambie je angličtina a píše se latinkou, nepřepisujeme jeho jméno, jež jinak zní impozantně Jeho Excelence šejk profesor Alhaji Yahya A. J. J. Jammeh), tehdy devětadvacetiletý důstojník vojenské policie v čele prozatímní vojenské rady.
Od té doby vyhrál čtyřikrát prezidentské volby, tvrdil, že umí vyléčit AIDS bylinkami, potlačil jeden vojenský puč, z Gambijské republiky udělal Gambijskou islámskou republiku, zakázal ženskou obřízku, nakradl desítky milionů dolarů ze státní kasy, prosadil zákon, jenž trestá homosexualitu smrtí, a slíbil, že povládne miliardu let. Na pomyslném žebříčku zvrhlosti afrických vůdců, na jehož jednom konci je pouze nevzdělaný, zkorumpovaný rasista Jacob Zuma (JAR) a na druhém vzteklinou stižený masový vrah Charles Taylor (Libérie), se Jammeh pohybuje zhruba někde uprostřed.
Mezi Bokassou a Zumou
Tento vzácný muž si byl loni vědom toho, že s jeho popularitou není všechno v pořádku, a že pokud bude chtít v prosincových volbách znovu uspět, bude pro to muset udělat něco navíc. Zvolil relativně pokrokovou taktiku: své oponenty nejedl (jako činil Středoafričan Jean Bokassa) ani nepodrobil sodomii (jako Jacob Zuma), nýbrž je pouze nechal zavírat (jako, řekněme, Robert Mugabe ze Zimbabwe). Naneštěstí pro vlastní ambice jich pozavíral tolik, že to do čela největšího opozičního uskupení vyneslo muže, jenž do té doby nebyl aktivním politikem, nýbrž pouhým pokladníkem největšího opozičního uskupení v zemi, Adamu Barrowa.
Barrow se uvedl dobře a 1. prosince získal 43 procent hlasů, kdežto Jammeh jen 39. Podle tamního volebního systému, jenž dává kandidátům jediné kolo, tak měl Barrow 18. ledna funkci převzít. Jammeh proti veškerému očekávání prohru bez řečí uznal. Zdálo se, že předání moci proběhne bez ozbrojeného řádění, či alespoň uřezávání uší odstupujícího prezidenta (jak velí neformální zvyk v Libérii).
Jenže kdepak. Barrow, jenž trávil povolební čas prozíravě v sousedním Senegalu, řekl – již méně prozíravě – novinářům, že Jammeha předá Mezinárodnímu trestnímu tribunálu. Ze strany nových vítězů přišlo v krátkém sledu ještě několik podobně ostrých prohlášení.
„Zásadní nedostatky“
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat.
O několik desítek hodin později, 9. prosince, dosluhující prezident prohlásil, že při volbách došlo „k zásadním nedostatkům“ a že bude trvat nejméně čtyři měsíce, než současná administrativa nedostatky vyšetří a případně bude schopna moc předat. Podle tamního opozičního serveru Freedomnewspaper.com to znamenalo, že Jammehovi vojáci obsadí prostory volební komise; nikdo nepochyboval o tom, že tam budou odhalovat nedostatky s patřičnou vervou.
Za tím účelem vyhlásil Jammeh výjimečný stav. Protože však opozice rozhodnutí okamžitě napadla, šel si prezident pro příslušný štempl k nejvyššímu soudu. A tady se začala projevovat specifika gambijské politické scény: prezidentovi lidé nejvyšší soud nenašli. V budově nejvyšší justiční instance byl jen její šéf Emmanuel Fagbenle; po ostatních soudcích se slehla zem.
Není divu. Gambijský nejvyšší soud zasedá za normálních okolností v květnu a v listopadu; naposledy však byli soudci v permanenci na podzim roku 2015.
Důvod? Nejsou lidi, protože se bojí. Od roku 2013 nechal Jammeh dva předsedy soudu vyhodit, z toho jednoho zatknout a posléze zavřít. Žádný velikán gambijské justice, který by byl ochoten do uprázdněných křesel zasednout, se nenašel.
Vypůjčení soudci
Jammeh to vyřešil originálně: prostě si soudce vypůjčil z Nigérie a Sierry Leone (dvou nezpochybnitelných bašt práva, jak víme). Nigerijec Fagbenle je jedním z nich; ani jeho kolegové však nebyli k mání, a šéf soudu tak musel slyšení o Jammehově výjimečném stavu odročit až na 16. ledna – na pouhé dva dny předtím, než měl prezident funkci předat svému nástupci Barrowovi.
Ten však mezitím nezahálel. Sehnal dohromady pěknou řádku afrických politiků z bližšího i vzdálenějšího okolí – Senegalu, Guineje, Rovníkové Guineje, Libérie, Mauritánie i Nigérie – kteří začali na Jammeha tlačit, aby odstoupil. Každý z nich k tomu měl svůj důvod: nigerijská vláda má například sama plné ruce práce s bojem s teroristy z hnutí Boko Haram (v den, kdy měl Barrow převzít funkci, její vojenské letectvo omylem pozabíjelo na 80 lidí, kteří před radikály Boko Haram utíkali) a žádný další konflikt v regionu nepotřebuje. Liberijská prezidentka Ellen Johnsonová Sirleafová nemůže Jammehovi přijít na jméno od loňského prosince, kdy ji nevpustil do země. Do Senegalu (či spíš přes Senegal do Evropy) zase za poslední tři roky uteklo na 45 tisíc Gambijců, což se tamním úřadům také nezamlouvá.
Do věci se vložily tři mezinárodní organizace: OSN, Africká unie a Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS). Nejprve vydaly společnou rezoluci v tom smyslu, že když Jammeh odstoupí, bude mít zaručenu jistou dávku imunity: jeho „důstojnost, respekt, bezpečnost a práva“, jakož i jeho rodiny a věrných příznivců, měly podle rezoluce být zachovány. Stejně tak země, jež by Jammehovi poskytly azyl, se neměly stát terčem „nespravedlivého obtěžování“.
Invaze a prázdná kasa
Osmnáctého ledna vystavilo vedení ECOWAS (v čele právě s Ellen Johnsonovou Sirleafovou) Jammehovi dvě po sobě jdoucí ultimáta; prezident je ignoroval. O den později se pak nechal Barrow na gambijské ambasádě v senegalském Dakaru inaugurovat a jednotky ECOWAS překročily hranici.
Po třech hodinách se však stroje zastavily a politici znovu začali Jammeha přemlouvat.
A co už vypadalo jako marný pokus, najednou zabralo: prezident oznámil rezignaci, vzápětí mu na letišti v Banjulu zahrála vojenská kapela fanfáru, on přešel po červeném koberci do letadla a odfrčel do Guineje. Odtamtud se dále vydal do Rovníkové Guineje, kde našel přinejmenším dočasný azyl.
Až na druhý den vyšel najevo možný motiv Jammehova otálení: hrabal a hrabal. Podle očitých svědků, jež citovala agentura Reuters, stály před prezidentovým odletem na banjulském letišti ještě další dva nákladní stroje, jeden z Mauritánie a jeden z Čadu. Oba letouny plnili Jammehovi lidé cennostmi, několika vozy značky Rolls-Royce počínaje a sbírkou obrazů konče.
To představuje pro Adamu Barrowa několikanásobný problém. Zaprvé Jammeh odvezl všechno, co nebylo přišroubované – takřka doslova. Gambijská státní kasa zůstala po jeho odjezdu vybrakovaná.
Barrowův poradce Mai Ahmad Fatty, jenž se na počátku minulého týdne seznamoval se stavem veřejných financí, potvrdil listu The Washington Post, že prezidentovi lidé vybrali v posledních deseti dnech svého působení z vládních účtů na 11,5 milionu dolarů. Mnoho tam nezbylo (ani nemohlo, uvážíme-li, že gambijský nominální HDP čítá něco přes 500 dolarů na hlavu – viz graf). „Při předávání vlády zjišťujeme, že Gambie je pod obrovským finančním tlakem,“ citoval Fattyho The Washington Post, „státní kasa je v podstatě prázdná.“
Zadruhé odpůrci, jichž si Jammeh za desetiletí své vlády vytvořil až až, jsou zprávami o bezpečném luxusním azylu pro někdejšího tyrana přinejmenším rozčarováni. Všichni se shodují v tom, že exprezident měl jít před soud. Jak dlouho bude trvat, než se hněv Gambijců obrátí proti nové vládě, je otázka, na kterou Adama Barrow raději nebude hledat odpověď příliš usilovně.
Tím spíš, že se nový prezident sám dostal hned do střetu s ústavou. Svou viceprezidentkou jmenoval Fatoumatu Jallowovou Tambajangovou, před volbami nejvýraznější opoziční političku. Naneštěstí je jí už 67 let a gambijská ústava z roku 1997 jasně říká, že prezident ani viceprezident nemohou nastupovat do úřadu po dovršení 65 let. Reakce Barrowova týmu byla typická: „Máme přece výjimečný stav, během něho ústava neplatí.“
Ekonomický průšvih jménem Gambie V roce 1990 byla gambijská ekonomika podle hrubého měřítka růstu HDP na srovnatelné nebo lepší úrovni než jiné dva africké státy, Botswana a sousední Senegal. Dnes za nimi výrazně zaostává.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
