Kurasova demagogická nadílka
Do nelichotivé společnosti se zařadil česko-anglický spisovatel Benjamin Kuras svou filipikou, reagující na dění v pražské židovské obci. Athéňan Kléon, jehož zásluhou dostalo kdysi uctivé slovo démagog pejorativní výraz, by musel zaplesat nad výkonem svého nepoznaného žáka. Kurasův text by totiž mohl být směle zařazen do čítanek jako rychlokurs demagogie v obrazech.
Tón i metodu prozrazuje Kuras hned v úvodu své polemiky. Zprávy médií o odvolání předsedy ŽOP šmahem onálepkuje jako “kachny” a neváhá za to novináře obvinit ze “žalovatelné difamace”. Difamacím je ve skutečnosti věnována podstatná část Kurasova textu. Jeho “kvalita” tkví však v něčem jiném: prakticky na každém z odstavců lze perfektně ilustrovat některý z elementárních postupů demagogie a sofistiky. Takové štěstí nemá čtenář každý den, pojďme si proto ty nejkřiklavější příklady ukázat.
Jedním z oblíbených triků je žonglování s čísly (numerická demagogie). Kuras ji předvádí hned zkraje, když 170 členů obce, kteří hlasovali pro odvolání volených funkcionářů, znevěrohodňuje poukazem na celkový počet členů. Neříká však nic o tom, jaký počet členů je podle stanov potřebný k tomu, aby jednání bylo usnášeníschopné, a jaké kvórum je nutné, aby mohl být předložený návrh hlasováním přijat. Kdyby to totiž zmínil, jeho pseudoargument by pozbyl kouzla a on by nemohl plamenně hovořit o nezákonném puči.
Využívání autority známé osobnosti, jejíž názor je však vzhledem k meritu věci irelevantní (argumentum ad vericundiam), je dalším postupem z arzenálů demagogů. Kuras k tomu používá režisérku Irenu Pavláskovou. Známým osobnostem lidé rádi věří. Jejich názor ovšem nikterak nedokazuje, jaký je skutečný stav věcí.
Útočit na city a emoce (argumentum ad misericordiam) je metodou neslušnou a zákeřnou. Nikoli pro Kurase. Jeho kritika nedostatečného přísunu chlebíčků během jednání vyvolá shovívavý úsměv, nad jeho líčením schůze jako “nejděsivější události českých židovských dějin od holocaustu” však zůstává rozum stát. Zde snad autor pozbyl veškeré soudnosti a taktu.
Osočení protivníka (argumentum ad hominem) ve snaze odvést řeč od věci samé a obrátit polemiku proti svému odpůrci je technikou natolik běžnou, že by se Kuras měl chytit za nos. Této metodě věnuje dobrou polovinu svého článku! Seznam hlavních „pučistů“, jejich funkce a vzájemné vazby, (ta je tchyní onoho, ten synovcem oné…), to vše jsou ve vztahu k jádru sporu zcela irelevantní informace.
Vrcholným číslem Kurasova dílka je osobní útok proti rabínovi Sidonovi. Metoda diskreditace protivníka pomocí doslovného přepisu slovního projevu (včetně vatových slov i mimogramatických fonémů) ve snaze diskvalifikovat jej coby neschopného formulovat prostou větu je od člověka znalého práce s psaným slovem obzvlášť podpásová. Chlap chlapovi by za něco takového jednoduše nakopal toches. Naštěstí kultivovaný spisovatel Sidon, uznávaný a překládaný v mnoha zemích světa, nepotřebuje marnit čas sebeobhajobou před méně známým kolegou. Podobné difamace ostatně on i další kdysi zažili. Jejich autory byli politruci komunistické tajné policie a ideologickou ikonou rudoprávník Jaroslav Kojzar. Kdybychom nevěděli, že stále žije (a občas i promlouvá na stránkách Haló novin), mohli bychom podlehnout dojmu, že dosáhl reinkarnace. Duch kojzarovštiny totiž z Kurasova textu sálá v množství větším než malém.
Shrnuto a podtrženo, úvodní tvrzení o nepravdivosti novinových článků Kuras nikterak nedoložil, místo toho nás zahltil demagogickou nadílkou, která žádné z jeho tvrzení neprokazuje. Jeho verze je – řečeno s latiníky – N. T. (non testatur).
