naplno probudilo. Neplánovaně už podruhé. Loňské album Září ocenili fanoušci i kritici a vysloužilo si tak nominace na hudební ceny Apollo a Anděl.
König je zkrátka osobností několika tváří. Vedle psaní textů a samotné tvorby hudby se umělecky vyjadřuje i v kresbách, má za sebou vernisáže a jeho ilustrace doprovází na cestě i současnou kapelu.
Mozaiku jeho života ovšem tvoří taky práce v korporátu. Jak se pohybuje mezi dvěma různými světy?
* Proměňuje se podle tebe popkultura v českém prostředí?
Dnes už je běžným procesem, že zajímavé věci vznikají na okraji a mainstream je jaksi přejme. Myslím si ale, že zásadní věcí je internet. Pro jakoukoli kapelu není nemožné, když přijde s dobrým obsahem, dostat se díky tomu kamkoli. Stačí vložit nahrávku na nějakou streamovací službu a rázem si ji může poslechnout kdokoli na světě. Příběhy, které kolem hudby díky tomu vznikají, by se dřív stát nemohly.
* Sám jsi představitel generace, jež vyrůstala na kazetách, vinylech a kultech kapel. Není najednou to nekonečné množství streamované muziky překážkou pro vznik příběhů, které zmiňuješ?
V současnosti ve vzduchu visí hlavně problematika s odměňováním umělců. Částky ze streamovací služby, které se dostanou k muzikantům, jsou minimální. Prodávat cédéčka a hudbu na jiných nosičích se už dnes nevyplácí, byť se nějakým způsobem vracejí vinyly. Musíme se smířit, že jsme součástí změn. Doby, kdy ti vydavatelství zaplatilo na měsíc studio, mohl sis pozvat Darinku Rolinsovou a v klipu zapálit klavír, jsou pryč. Nakonec to vede k tomu, že spousta lidí dělá hudbu doma, a to je podle mě obrovská revoluce.
* V čem?
Vznikají desky úplně nového druhu. Od lidí, kteří skládají v pokojíčcích a nemají třeba hudební vzdělání, ale na druhou stranu disponují citem a jiným vnímáním. Může jít o umělce, kteří se bojí vystupovat naživo, nebo to není jejich šálek kávy, ale v soukromí vytvoří něco skvělého. Doma navíc na své desce mohou pracovat ve volném čase, po večerech a klidně pět let.
* Vznikaly i písničky pro Zvíře jménem Podzim v teple domova?
Všechno to odstartovalo právě v tom pokojíčku a s druhou deskou Září nakonec došlo až do vyhlášeného velkého studia Sono. U této desky se mi totiž písničky, které jsem nosil v hlavě, nedařily nahrát přímo doma. Chodil jsem s nimi za Aid Kidem do studia, které měl tehdy v místnosti, kde bydlel. Takže to bylo takové pokojíčkové nahrávání. Vytvořili jsme kostry skladeb, což už byly základy, se kterými pracoval jeden z dvojice producentů Jonatán Pastirčák alias Pjoni.
* Staly se Pjoniho producentské zásahy nakonec tím, co celý projekt posunulo třeba i směrem k nominacím na ceny Anděl?
Pjoni tomu nasadil korunu. K tomu materiálu přistoupil po svém, o což jsme ho poprosili. V některých momentech mě opravdu překvapil. Na druhé desce je díky tomu i více elektroniky, což tomu taky trochu pomohlo. Zároveň je ale spousta elektroniky nakonec zpětně dodělávaná z nástrojů, které v kapele hrají. Takže hodně věcí z původních demáčů jsme nahradili živými zvuky, které zněly a fungovaly podobně.
* Jaké zásadní rozdíly vidíš s odstupem času mezi debutovou deskou a druhým albem Září? První deska je temná. Naopak Září už od názvu až po písničky směřuje ke katarzi, ke světlu, k tomu, že když se projde těmi špatnými zážitky a náročnými bitvami, mohou přijít přínosné věci. Vyjadřuje to pocit, že je dobré zažívat radost taky společně, ve vlčí smečce.
* Když vyšla debutová deska, uvedl jsi, že je pro všechny, kteří těžce zvládají podzim a chtějí se schovat do tepla s čajem. Komu je určené album Září?
Já si myslím, že je pro ty samé lidi. Druhá deska jim nabízí novou perspektivu, takovou, že to může být lepší, veselejší.
* Dlouhodobě jsi pracoval u jednoho z českých mobilních operátorů. Jak těžké bylo přepínat mezi těmito dvěma světy?
Do toho světa jsem vstoupil, když mi bylo dvacet. Tehdy jako copywriter do firmy Oskar, která se v té době transformovala do Vodafone. Byl jsem strašně rád, že se mi povedlo najít něco, co můžu dělat, dokud se neproslaví má kapela. Zároveň to byl svět výhod, stravenek, vstupů zadarmo do fitka a tak podobně. A zjistil jsem, jak mám rád věci zadarmo. Různé klíčenky a svítící propisky – toho tam byly úplné mraky!
* Jak ses ale popasoval s korporátní rutinou, open space kanceláří a zvuky úderů do klávesnice?
Jednak je dobré mít sluchátka, protože v těch velkých kancelářích se toho děje hodně a spoustu věcí nepotřebuješ slyšet. A jednak jsem se vždy snažil texty, které jako copywriter píšu, dělat hodně jako hudbu. Prostě si to vzít, posadit se s každou větou, pustit do uší ambient a pracovat s tím až do chvíle, kdy bude vše hezké a srozumitelné. Tenhle přístup mi pomáhá, protože mi dává pocit, že to má smysl. Na druhou stranu se ale stávalo, že jsem měl třeba celodenní meeting ve 14. patře mrakodrapu a den potom zas někde koncertoval.
* To zní náročně.
V přepínání to občas bylo maso, ale jde o zvyk. Hodně mi pomáhá kreslení a hudba. Tím, že si maluju a mezitím dělám práci pro tyto subjekty, se dokážu uvolnit. Nebo když jedu tramvají a dám dohromady nějakou melodii v aplikaci na mobilu. Vše je zároveň lepší od doby, co jsem si uvědomil, že je to vlastně naopak. Že jsem nikdy nebyl firemní zaměstnanec, co si u toho dělá muziku a obrazy, ale spíš umělec, který ve volném čase pracuje v korporátu.
* Dnešní vyspělý svět je na korporace hodně zaměřený, lidé ve společnosti se anonymizují třeba právě v obřích sdílených kancelářích nadnárodních firem. Jak v obecné rovině tyhle společenské fenomény vnímáš?
Mám hodně mladých kamarádů, se kterými se shodneme, že spousta věcí není v pořádku. Pak se ale většinou rozcházíme, protože si nejsem úplně jistý, jestli za to, v jaké situaci se nacházíme, může zásadně kapitalismus. Oni považují ten systém za hrozbu číslo jedna, kvůli kterému se mladí lidé zadlužují a tak podobně. Já si ale myslím, že je to spíše námi samotnými než systémem. V materiálnu hledáme nějakou jistotu, protože nic jiného nám ji nedá. Nemáme v sobě žádnou přirozenou spiritualitu nebo víru. Je hodně lidí, kteří čas vyměnili za peníze, ale vlastně jim to štěstí nepřineslo.
* Tvůj starší hudební projekt Kittchen je protkaný jakousi postapokalyptickou poetikou, strachy o sebe i hledáním smyslu. Jak se v tobě tyhle pocity proměnily po tom, co ses stal rodičem?
Já jsem úzkostný typ. Dlouho jsem chlastal, protože mi to pomáhalo od úzkostí. Když se nám ale narodila Mařenka, zjistil jsem, že třeba právě obavy o život a osud svého dítěte jsou vlastně úplně jiné. Změnilo mě to. Podle mě fakt, že jsme na světě a můžeme si sebe uvědomovat, je obrovský dar. Nejvíc mi to došlo narozením dcerky. Uvědomil jsem si, že máš nějaký omezený počet let, kdy se o dítě staráš a máš možnost tenhle zázrak nechat rozkvést. ¶
Stačí vložit nahrávku na nějakou streamovací službu a rázem si ji může poslechnout kdokoli na světě.
