Česko je vnímáno jako zlobivý člen Evropské unie
George Bush mladší se stal prvním prezidentem Spojených států po II. světové válce, za něhož američtí ministři začali podněcovat vnitřní spory mezi Evropany. To už je ale minulostí. Během své cesty na starý kontinent dal Bush najevo, že Washington do značné míry vidí svého partnera v jednotné Evropě.
Odpůrci společné zahraniční politiky Evropské unie a její ústavy v Británii či v Česku tak paradoxně mohou přijít o klíčový argument. Mnozí z nich tvrdili, že sjednocování Evropy může narušit právě vztahy s Amerikou. Budou to říkat dál, když si to nemyslí ani vládní republikánské kruhy ve Washingtonu?
Pohled na americko-evropské sbližování z Prahy v sobě skrývá mnohé paradoxy. Na historicky prvním setkání Bushe se šéfy zemí evropské pětadvacítky v Bruselu Česko zastupoval prezident Václav Klaus, známý odpůrce evropské ústavy. O účast na této schůzce velmi stál a premiér Stanislav Gross - který má v současnosti dost svých starostí - mu své místo nakonec přenechal. Klausovi ovšem zjevně šlo o setkání s Bushem, neboť o jakýchkoliv sympatiích vůči společné evropské politice ale v jeho případě není možné mluvit.
Tím však paradoxy nekončí. Právě v době, kdy americký prezident se svou novou ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou začíná být vstřícnější vůči vizi jednotné Evropy, se Česko profiluje jako země, která je leckde vnímána - s jistou nadsázkou - jako zlobivý člen Evropské unie. Češi se přiklánějí k americkým přístupům v zahraniční politice ještě dříve, než se na věci shodne celá unie.
Nejde ani tak o odpůrce evropské ústavy Václava Klause či největší opoziční stranu ODS. Tvrdší americké postoje vůči Kubě, Číně či Íránu se odrážejí ve stanoviscích bývalého prezidenta Václava Havla (ten má na formování českých pozic nepřímý vliv) a současného ministra zahraničí Cyrila Svobody. Je taková politika rozumná?
Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Zájmem Česka pochopitelně je vyvažovat spolupráci s evropskými velmocemi silnou vazbou na Spojené státy. Sami Američané pravděpodobně vycházejí z toho, že společná politika unie, na jejímž vytváření se podílejí i státy jako Česko, jim může být bližší, než kdyby o všem rozhodovali pouze Němci a Francouzi. Češi tak mohou malým dílem přispět k jednotě celého Západu. Lavírování mezi jedním a druhým „Západem“, tedy Evropou a Amerikou, však ani pro Čechy nemusí být vždy nejvýhodnější.
I po cestě George Bushe do Evropy zůstávají nejspornějšími tématy politika vůči Íránu a zbrojní embargo vůči Číně, které chce Evropská unie zrušit. Právě v těchto záležitostech se česká diplomacie přiblížila Americe více než jiné státy unie. Doplatila na to ekonomicky. Praha například zakázala společnosti ZVVZ Milevsko vývoz vzduchotechniky do íránské jaderné elektrárny Búšehr, čehož využila německá firma Siemens. Navzdory tomu se Cyril Svoboda ještě nedávno vyslovil proti zrušení sporného zákona, který tento export zakazoval.
Politika Ameriky i Evropské unie vůči Íránu i Číně vychází v té či oné míře z kombinace tří prvků - zabránění bezpečnostním rizikům, prosazování ekonomických zájmů a ochrany lidských práv. Praha by se měla snažit tyto tři aspekty vhodně vybalancovat.
Pokud by kupříkladu Česko zakázalo vývoz zbraní do Číny bez ohledu na to, zda je tam exportují jiné země Západu, bylo by to bezpochyby hloupé. Jestliže ale Praha docílí toho, že se alespoň mírně zpřísní pravidla pro export zbraní, která však budou platit stejně pro celou unii, bude to možné považovat za úspěch.
To, že česká diplomacie chce klást důraz na lidská práva při formování společné politiky unie, je rozumné a vzhledem k historii střední Evropy také logické. Za pěknými slovy o lidských právech, která zaznívají třeba i z Ameriky, se ale mohou skrývat jiné motivy. Kongresmany ve Washingtonu vede k ostrému nesouhlasu s plány Evropské unie na rušení embarga vůči Číně mimo jiné obava, že evropské zbrojovky by mohly díky čínskému trhu získat konkurenční výhodu oproti americkým.
Česku stejně jako Evropě, Americe či Rusku musí vadit představa, že by Írán vyvinul jadernou zbraň. Politika hrozeb vůči Teheránu však nemusí být nejlepším řešením. Americké sankce vůči Kubě v minulosti pozici Fidela Castra mnohdy spíše posilovaly. Také Írán patří mezi země, v nichž hrozba zvnějšku může povzbudit odpůrce demokratických změn a smíru se Západem.
