Odpočítávat lze ledacos – třeba poslední minuty roku nebo počet dní, které zbývají do olympiády. S trochou nadsázky by se ale za tři roky mohly nad holešovickou „kachlíkárnou“, tedy v místech, kde sídlí ministerstvo vnitra, objevit zcela jiné hodiny. Ukazovaly by, kolik cizinců je Česko ještě ochotno přijmout.
Systém nabírání cizinců na základě předem stanovených kvót u nás zatím uplatňují jen fotbalové a hokejové kluby. Podobně se ale zachová i český stát, který chce regulovat, kolik migrantů má šanci u nás žít a pracovat. Se směrným číslem pro zahraniční občany počítá návrh nového cizineckého zákona, který již prošel resortním kolečkem a do léta by měl doznat paragrafovaného znění. „V zákoně bude zakotvena možnost stanovit nařízením vlády kvóty pro určité kategorie aktivit, zejména ekonomických,“ napsalo vnitro v předloze. Původně dokonce návrh obsahoval i pasáž o limitech pro jednotlivé národnosti. Po alarmu, který spustily nevládní organizace, ale ministerstvo vnitra raději nápad, že by stát měl veřejně sestavovat žebříčky oblíbenosti cizinců, rychle stáhlo.
Tikající migrační stopky, které by odměřovaly šance na práci v Česku, se zamlouvají i v Černínském paláci. „Optimálně by vláda měla říct, kolik cizinců na pracovním trhu potřebujeme a jakou mají mít kvalifikaci. Nápor žádostí o udělení víza nebo pobytového oprávnění by byl předem odhadnutelný a cizinci by zase věděli, jestli vůbec mají šanci,“ vysvětluje Jan Vyčítal, ředitel odboru konzulárních koncepcí a metodiky MZV.
Obojí zatím státní správa nezvládá – na jednu stranu ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) na svém webu nabízí aktuálně přes 800 volných míst pro cizince, na druhou stranu zahraniční pracovník nemá žádnou jistotu, že se mu do Česka vůbec podaří dojet. Ani papír od úřadu práce s kulatým razítkem potvrzující zájem zaměstnavatele pro vycestování nestačí. Nejprve je nutné dostat do pasu vízum. Jenže přístup na ambasádu ve vybraných zemích hlídá elektronický vrátný v podobě systému Visapoint. Internetové rozhraní, pomocí nějž se zájemci o pobyt v Česku musejí na velvyslanectví objednat, však funguje rozmařile.
Internetová loterie
Vláda do něj v roce 2009 zabudovala tajné týdenní kvóty, které regulují příliv například Rusů, Ukrajinců nebo Vietnamců. Když se limity naplní, nezbývá než sedět hodiny u počítače, poctivě klikat a čekat, až se zase otevře nové týdenní okénko. Od nového roku Visapoint obsahuje detailnější rozdělení jednotlivých kategorií, takže například žadatelé, kteří se chtějí přestěhovat za svými příbuznými do Česka, již nestojí stejnou virtuální frontu jako zájemci třeba o podnikání. Systém přesto přidělení termínu nezaručí. „Svým způsobem je to stále loterie,“ připouští Jan Vyčítal. Podle něj je ale elektronické objednávání nutné a Visapoint představuje nejobjektivnější řešení. „V praxi nejde akceptovat všechny žádosti, kapacita ambasád na to v některých zemích nikdy stačit nebude,“ vysvětluje. Stejně tak ale nebude stačit ani odtajnění kvót. Česko by se mnohem častěji než dosud mělo snažit o lákání migrantů, nikoliv o jejich blokování. Zejména vzdělané cizince, kteří tu budou chtít založit rodinu, podle demografů jednoznačně potřebujeme. Propočty Českého statistického úřadu jasně ukazují, že pokud se nepodaří udržet alespoň současný trend, kdy se v Česku usadí nových 25 tisíc migrantů ročně, klesne počet obyvatel v ekonomicky aktivní skupině téměř na tři miliony. Česko tak bude mít přesně o 1,68 milionu méně daňových poplatníků než bez stálého přílivu cizinců. Bez nich by se také za sto let počet obyvatel smrskl na šest milionů.
Sedm statečných
S lákáním potřebných cizinců má ale Česko problémy. Koncepce se střídají jak na běžícím pásu, výsledek ovšem vypadá pokaždé stejně – pokud si zájemce aktivně práci nenajde, nikdo mu ani neřekne, jaké možnosti se na tuzemském trhu práce naskýtají. Neslavně dopadly i oba projekty, které měly usnadnit migrantům život v Česku tím, že slučovaly povolení k pobytu a povolení k zaměstnání. Zatímco tzv. zelených karet, které fungují jen pro vybrané země, se každý měsíc vystaví zhruba stovka, jejich modrá, exkluzivnější varianta je zatím propadákem. Žádat o eurokartičku, která má zlepšit verbování vysokoškolsky vzdělaných odborníků ze zahraničí, lze od loňského května. Ke konci loňského roku jich ale statistika MPSV vykázala jen sedm. V exkluzivním „modrém“ klubu jsou prozatím tři Jordánci, tři Indové a jeden Izraelec. Podobně jako v případě zelené varianty je totiž získání propustky do Česka příliš náročné a žadatele spíše odrazuje. Úspora času se nekoná, a tak cizinci raději volí klasickou dvoukolejnou metodu, kdy na konzulát putují materiály z úřadu práce. Zkušenost s tím mají i firmy, které vízový servis pro zaměstnavatele zajišťují. „Klienti se ve větší míře přiklánějí k rychlejší standardní proceduře získání pracovního povolení a víza,“ potvrzuje Jana Zelová, manažerka PricewaterhouseCoopers ČR.
Do fronty
Výsledek „pozitivní diskriminace“ kvalifikovaných cizinců se nekoná. Stát by chtěl odborníkům ze zahraničí nějak usnadnit cestu do Česka a dát jim na vědomí, že se s nimi počítá. Zatím je ale nechává stát ve frontě s nepoctivými cizinci, kteří se s často padělanými rodnými listy stěhují za fiktivními příbuznými nebo mizejí v černých dírách výrobních družstev, kam oko úřadů nedohlédne. „Selekce klíčových odborníků pokulhává. Na ty, které český stát potřebuje, uplatňuje často náročné administrativní postupy, místo aby jim imigrační proces usnadnil,“ říká Jana Zelová.
Počítadlo cizinců, které začne odměřovat šance na práci v Česku v roce 2015, zas o něco více prolustruje všechny, kteří stojí virtuální internetovou frontu před ambasádou. Je fakt, že už se v ní na rozdíl od té skutečné nemrzne. V klidu domova lze ale místo věčného klikání a čekání na barevné kartičky, které nefungují, vyzkoušet i jiný recept – objednat se na jinou ambasádu, kde jsou k pracovním migrantům přece jen o něco vstřícnější. Česko na tom ale může jen tratit. Tikající cizinecké stopky nakonec možná nebudou mít ani komu odměřovat šance.