Česko-americký profesor Milan Zelený patří k nejcitovanějším českým ekonomům. Marazmus českého podnikatelského prostředí by rád pozvedl myšlenkami Jana a Tomáše Baťových. S nadhledem ekonoma vyučujícího v Evropě, USA i Asii tvrdí, že malému národu nezbývá nikdy nic jiného než mít ambici být nejlepší.
Domnívám se, že to obzvláště u podnikatelů může být tím, že je v Česku tak málo vlastníků, skutečných podnikatelů a národních kapitalistů. Pak jsou ty nejdůležitější funkce – jako inovace, design, vývoj, péče o zákazníka, postprodejní služby, strategie, volba produktů a trhů prováděny zahraničními vlastníky, na kterých také spočívá veškerá podnikatelská odpovědnost. Vykonávání outsourcovaných smluvních služeb nemůže dlouhodobě posilovat znalosti, sebevědomí a uspokojení, které opravdový podnikatel musí cítit. U konkurenceschopnosti do toho ještě přistupují otázky podnikatelského prostředí, politická bezcílnost a bezradnost v otázkách hospodářství, demotivující byrokracie, akcelerující korupce, neexistující podnikatelské vzdělávání a neobvyklá antipodnikatelská kultura, která nerozlišuje mezi podnikatelem a podnikavcem.
E15: Podle Světového ekonomického fóra si letos Česká republika opět pohoršila v žebříčku konkurenceschopnosti a je na 46. místě za Ázerbájdžánem či Portorikem. Méně než čeští manažeři svému státu a politikům věří jen byznysmeni v Argentině a Libanonu. Proč má český manažer či podnikatel tak „blbou náladu“?
E15: Zároveň existují příklady českých manažerů a podnikatelů, kteří se dokázali prosadit i na zahraničních trzích. Češi mají dobré jméno v IT či třeba ve strojírenství. Sílu finančního kapitálu naposledy prokázal nejbohatší Čech Petr Kellner, když od Španělů koupil kontrolní balík akcií v české Telefónice. Kde se v tak mizerném podnikatelském prostředí rodí těch pár štik?
Ano, těch štik je překvapivě hodně, téměř ve všech sektorech. Především to jsou vlastníci. Vlastnictví je základem a podstatou zdravého hospodářství. Bohužel jde o výjimky, které jen potvrzují neradostné pravidlo. Už v bibli čteme, že nádeník, jemuž ovce nepatří, když vidí přicházet vlka, opouští ovce a utíká. Je nádeník a nezáleží mu na ovcích. Dodejme, že v Česku ten námezdník nejen uteče, ale často si při útěku nejedno nebohé jehňátko pod kabátem odnese. Chybí nám také Podnikatelská univerzita, což byl sen Jana Bati, abychom nemuseli spoléhat jen na těch pár štik, ale povzbudili podnikatelského ducha ve většině národa. Podnikatelů budeme potřebovat statisíce, hlavně v místních a regionálních ekonomikách, podle hesla: „Mysli globálně, jednej lokálně.“ Bohužel český rakousko-uherský vzdělávací systém není schopen podnikatelské univerzity akreditovat, a tak produkuje spíše biblické námezdníky, kteří jsou snadno nahrazováni technologií.
Už v bibli čteme, že nádeník, jemuž ovce nepatří, když vidí přicházet vlka, opouští ovce a utíká. V Česku ten námezdník nejen uteče, ale často si při útěku nejedno nebohé jehňátko pod kabátem odnese
E15: Když neučíte v Americe nebo v Asii, přednášíte na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, kde rozvíjíte svůj celoživotní zájem o baťovské řízení podniku, takzvaný batismus. Jsou někdejší sny Tomáše a Jana Antonína Baťových už jen historickou zajímavostí, nebo by se dnešní čeští podnikatelé mohli od předválečných velkopodnikatelů něčemu přiučit?
Mohli by se přiučit všemu, co jim chybí, především podnikání jako službě veřejnosti. Pak tomu, že ucelená a původní soustava řízení je klíčem k úspěchu, ne jednotlivé přísady posbírané po všech čertech a slepené do nefunkčního dortu ve stylu Čapkových kočičky a pejska. Také by se mohli přiučit, že účast na přidané hodnotě, vnitropodnikový trh a podnikové vzdělávání jsou hnacími silami firmy. Podnik je organismus, a ne stroj, podnikovou korupci je nutno trestat s extrémním zaujetím. Dále že informace nejsou znalosti, vědět ještě neznamená umět, a že každý spolupracovník má být kapitálovým spoluvlastníkem podniku: ne zůstat pouhým námezdníkem. Také že „průmyslové město“ je srdcem autonomie regionu, že velký podnik vytvářejí jen velcí lidé, že vzdělání nikdy nekončí a že láska k podnikání, ne k penězům, i hory přenáší, jak doslovně ukázal Jan Baťa. A v neposlední řadě že od státu nežádáme nic víc, než aby nás nechal podnikat. Faktem zůstává, že čeští podnikatelé vědí o Systému řízení Baťa málo, protože se to neučili ve škole. Je jim trapné se s Baťou srovnávat, odkaz Tomáše a Jana Baťových ignorují a je pro ně snazší kopírovat různé bestsellerové „návody“ ze zahraničí, i třeba zcela nefunkční právě proto, že jsou jen zkopírované. Proto ty chybné argumentace o historických relikviích Tomáše a Jana Bati.
E15: Čeští podnikatelé často žehrají na nekvalitní systém českého vzdělávání. Do učňovského školství se nikomu nechce, vysoké školy zase nedostatečně spolupracují se soukromým sektorem. Uspěl by zde podle vás český podnikatel, který by po vzoru Baťových škol práce otevřel v Česku opravdu kvalitní učební obory?
Uspěl. Řada podniků již provozuje podnikové univerzity, jiní připravují podnikatelské univerzity, někteří pracují s myšlenkou integrace podnik-univerzita. Samozřejmě že nedostanou státní akreditaci a prezident jim neudělí metál. Samozřejmě že jsou pronásledováni ministerstvy, médii a politiky. Ale v tom to právě vězí, to jejich: „Uděláme si to sami!“ Oni se vlastně drží Komenského: „Nelze si naříkati, že potřebných věcí jsme nepovědomi, protože jsme se naučili věcem nepotřebným.“ Co je nebo není potřebné, se dnes mění stále rychleji a nepřetržitě. Stát zjevně nemůže zaručit vzdělání potřebné, protože je příliš hluboko zainteresován ve vzdělání nepotřebném. Spolupráce mezi podnikovou a státní vzdělávací sférou je pouze na papíře; podniky a podnikatelé, kterým o něco jde, musí jednat sami a usilovat o kvalitu neporovnatelně vyšší a rozmanitější, než produkuje státem akreditovaná monokultura.
E15: Čím český stát nejvíce brzdí podnikání? Je největším problémem často skloňovaná korupce, neustálé změny daňového a právního prostředí, nebo jen obyčejná absence státní vize, jak českou ekonomiku rozvíjet?
Stát je ta poslední instituce, která by mohla rozvíjet podnikání, hospodářství, inovace a konkurenceschopnost. Stát neumí řídit ani sám sebe ani vykonávat vlastní funkce. Podívejte se, jaké lidi dosazuje do státních podniků a jak to dopadá. Kdyby nešlo o monopoly, už by oxymóron „státní podnikání“ dávno vymizel. Stát má lidi, podniky a trhy chránit před korupcí, podvody, intervencemi, manipulacemi a zvůlí: podmínky k fungování usnadňovat, ne znemožňovat. Místo potřebných regulací stát provozuje zkorumpované intervence do svobodného trhu a posiluje deformace potřebných tržních signálů.
Milan Zelený (Zdroj: Archiv Milana Zeleného)
E15: Měl by stát více podporovat české podnikání? V Česku je na evropské poměry vysoký počet živnostníků, ale často jde o maskování fakticky zaměstnaneckého poměru. Měl by stát nějak, například daňově, ulevovat začínajícím podnikatelům či odpouštět jim zpočátku platbu vysokého pojištění?
Jak může stát něco „podporovat“, aniž by se to nerozkradlo nebo nezvoralo. Podpora podnikání by měla být soukromá od investorů, nadací či kapitalistů, ne státní. Státní peníze nemají vlastníka; jsou odsávány a proplýtvány bez viditelného dopadu. Žádnému státu na světě se nepodařilo si podnikání a podnikatele koupit, koupit si lze jen podnikavce. Těch máme dost. Kdyby to byla jen otázka podpory, jsme už všichni podnikateli. Živnostník není podnikatel. Daňové úlevy nebo „odpustky“ musí jít do funkčních podniků, ne jako stimuly pro podnikavé šibaly, spekulanty a šejdíře. Všechny takové intervence deformují tržní prostředí, omezují úsilí schopných, ničí motivaci odpovědných a znevýhodňují práci skutečných, veřejnosti sloužících podnikatelů.
E15: Samostatnou kapitolou je kvalita české státní správy, která odrazuje podnikatele. Svéráznou reakci frustrovaných podnikatelů nyní předvedl Andrej Babiš. Jakkoli je sporná jeho myšlenka, že stát se má řídit jako firma, oslovil s tímto heslem a historií úspěšného podnikatele mnoho lidí a stal se faktickým vítězem voleb. Myslíte, že podnikatel ve vrcholné exekutivě dokáže zlepšit podnikatelské klima?
Umím si podnikatele ve vysoké exekutivě představit, ale neumím si představit, že by se podnikatel vzdal podnikání. Určitě však nelze stát řídit jako firmu – to by se lidé brzy vzbouřili. To už dříve zkoušeli Lenin s Novou ekonomickou politikou, Mussolini se syndikalismem a i komunisté s RVHP. V tradiční firmě vládne centrální hierarchie, bez vnitropodnikového trhu a demokracie. Žít v gigantické firmě-státu není pro českou náturu, a už vůbec ne pro samostatné firmy.
E15: I kdyby stát měl dobrou správu, strategickou vizi to nenahradí. Měl by si stát sepsat svou vlastní verzi knihy Jana Antonína Bati Budujeme stát pro 40 milionů lidí, ve které podnikatel v roce 1937 navrhl celkové pozvednutí republiky v ekonomické, technické či dopravní oblasti?
Umím si představit ve vysoké exekutivě podnikatele, ale neumím si představit, že by se vzdal podnikání. Určitě nelze stát řídit jako firmu – to by se lidé brzy vzbouřili. To už zkoušeli Lenin, Mussolini i RVHP
Stát si nemůže sepsat nic, protože stát nemá žádnou strategickou vizi, právě proto, že není člověk. Jan Baťa byl tak jako Tomáš zapáleným odpůrcem státních intervencí a vměšování. Proč nestačí, že lidé platí daně? Proč musí být ještě pronásledováni a zneužíváni politickými stranami či dokonce samotnými politiky?
E15: Tomáše Baťu považuje za svůj vzor i prezident Miloš Zeman. Naposledy ho zmínil při udílení státních vyznamenání. Podle něho je takovou baťovskou podnikatelskou inspirací i slušovický František Čuba. Je to tak? Může se komunistický manažer, který prosperitu svého družstva založil na dovozních privilegiích v centrálním plánování, měřit s kapitalistickým velkopodnikatelem Baťou a být vzorem pro dnešní generaci podnikatelů?
Proklamovat jako svůj vzor Tomáše Baťu určitě zavazuje k odpovídající úrovni chování, jednání a odpovědnosti. Jen podle činů, ne podle slov, poznáte je. Jen tak se ukáže, zda dotyčný skutečně podle svého vzoru jedná, anebo zda jen žongluje s prázdnými slovy. Slušovice však byly velmi úspěšné a vládl tam podnikatelský duch, ne nepodobný Baťovi. Bohužel v éře nejhlubšího a nejhloupějšího komunismu. Pokud vím, tak se nikdy s Baťou nesrovnávaly a srovnávat nechtěly. Šlo o podnikání spíše oportunistické, bez zřetelného soustředění a cíle služby veřejnosti. Ono to v té době ani jinak nešlo. Ani Baťové by v tom neuspěli a podle mého by ani nepodnikali. Každý jsme se narodili do nějaké doby a nikdo za tu svoji dobu nemůžeme. Proto lze úspěšné a vynalézavé podnikání a zaměstnávání tisíců i v prostředí komunismu jen ocenit a obdivovat. Proto když podnikateli vezmete podnik, přestává být nejen podnikatelem, ale i produktivním a šťastným člověkem.
E15: Pojďme k vaší minulosti. Jako vystudovaný ekonom jste v roce 1967 opustil Československo, zakotvil na americké univerzitě v Rochesteru a později se prosadil jako profesor ekonomie zvaný na univerzity po celém světě. Po setkáních s mnoha studenty různých národností můžete soudit: mají dnešní čeští studenti dobře našlápnuto, aby se prosadili v globálním byznysu?
Nemají. Před dvaceti lety měli našlápnuto čínští studenti – a také to v Číně podle toho „šlapalo“. Pak ale začali přejímat západní manýry a byli staženi dolů na nejnižšího společného jmenovatele. Globální společnost přinesla globální chování, hodnoty a znalosti. Vědomostní monokultura převládla, všichni se učí stejné věci a pouze jedinci se dnes dostávají nad průměrnost lehkého bytí; jako tomu ostatně v historii bylo vždy. Masové vzdělávání je hlavně tím, čím je: masovým. Společnost ale potřebuje jedince, podnikatele, talent a hlavně různorodost a jedinečnost v myšlení. Toho nelze dosáhnout masovostí – ta k vítězství nevede.
E15: Z výzkumů vyplývá, že Češi se na evropské poměry velmi neradi přesouvají za prací, neradi se učí jazyky a nostalgicky vzpomínají na dobu jedné práce na celý život. Je to důsledek české nátury, nebo jen špatně nastaveného systému?
Korupce je následkem špatného systému, ale lenost, pohoda a nedostatek ambice jsou věcí nátury a kultury. Nebylo tomu vždy tak, nebyli jsme vždy takoví – v tom vlastně spočívá naše naděje: ne v minulosti, ale v budoucnosti, ne v tom, čím jsme byli, ale čím se ještě stát můžeme. Američané by mohli mít problém přesunout se za prací třeba z New Jersey do Kalifornie. Ale Češi? V zemi, kterou lze za půl dne projet celou a křížem krážem? To snad lepší práce nestojí za ten půldenní přesun uvnitř stejné a homogenní komunity? A jazyky? Komenský nám nechal Orbis Pictus v latině, němčině a češtině. Baťové vyžadovali znalost tří jazyků, dvou na úrovni státní zkoušky. Masaryk tvrdil, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Jak to, že se neradi učíme? Co jiného malému národu zbývá než se učit a mít ten nejlepší vzdělávací systém na světě? Než dělat všechno lépe než ostatní? Než být nejlepším na světě? Co je to za ambici nebo hodnotu, že „jsme na tom lépe než Bulharsko“?
Milan Zelený (71) Vystudoval pražskou Vysokou školu ekonomickou. V roce 1967 odešel do USA na Rochesterskou univerzitu. Prosadil se jako expert na podnikové řízení a rozhodovací procesy. Nyní působí na Fordhamově univerzitě. Vyučuje i na dalších univerzitách po celém světě, v Česku na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
