Leonardo Del Vecchio a jeho holding Luxottica vyrábějící luxusní brýle jsou symbolem italského hospodářského úspěchu i v době krize
Myslím, že na dotaz, kdo je nejbohatší Ital, by u nás drtivá většina Čechů odpověděla: Silvio Berlusconi.
A se vší pravděpodobností by stejně odpověděla i většina obyvatel Apeninského poloostrova. Ale to je omyl. Bývalý premiér je až na čtvrtém místě. Na prvním je Michele Ferrero (bonbony Mon Chéri a další cukrovinky).
Ovšem na druhém místě je Leonardo Del Vecchio, kterého v Itálii mnoho lidí nezná.
Přitom ve Spojených státech, v Německu nebo i v Číně se jméno jeho holdingu Luxottica stalo skutečnou legendou.
Majetek Leonarda Del Vecchia odhaduje časopis Forbes na 15,3 miliardy dolarů, podle agentury Bloomberg je 54. nejbohatším člověkem na světě. Sektor, jímž se zabývá, je přitom asi jediný, ve kterém Italové mají nepopiratelně dominantní celosvětové postavení – vyrábí obroučky pro dioptrické a sluneční brýle. Luxottica vlastní mimo jiné značky Vogue, Persol, Ray-Ban či Oakley. Licenčně dodává obroučky i pro Chanel, Bulgari, Prada, Versace, Ralph Lauren, Burberry a další.
Historie Del Vecchiova úspěchu připomíná americký sen. Ve zničené poválečné Itálii bylo takových selfmademanů několik, ale nikdo z nich to nedotáhl tak daleko. „Brýle vypadají jako velmi jednoduchý předmět, ale z 50 procent jsou založeny na estetice a z 50 procent na technologii. Je to příslušenství, které máme před očima i 12 až 18 hodin denně, a proto pohodlí a robustnost musejí činit neustále pokroky“, tvrdí zakladatel firmy.
Leonardo Del Vecchio se narodil roku 1935 v Miláně. V sedmi letech ztratil za války otce a matka, která pracovala jako číšnice, jej svěřila místnímu chudobinci. Jeho čtyři bratři byli svěřeni do opatrování jiným rodinám.
Když v 15 letech dokončil povinnou školní docházku a odešel ze sirotčince, právě se v severní Itálii začal připravovat hospodářský zázrak 50. let. Leonardo našel práci jako pomocník v jedné malé továrně na výrobu kovových značek, medailí a ozdob. Majitelé firmy si všimli jeho talentu a přiměli jej zapsat se do večerního kurzu akademie Brera, kde se naučil návrhářství a umění rytiny.
Poté se Del Vecchio postavil na vlastní nohy. V roce 1961 se v malé obci Agordo v okrese Belluno, kdysi nejchudší oblasti benátského kraje, zrodila Luxottica. Obec nabídla bezplatně zázemí se starou dílnou.
Chtěla tak přilákat podnikatele, kteří by zaměstnali místní obyvatelstvo, jež už nechtělo emigrovat do Německa či do Švýcarska a které horská údolí už neuživila. Leonardo Del Vecchio začal pracovat se dvěma partnery: jeho cílem bylo vyrábět brýle podle italského stylu s originální, ručně rytou obroučkou.
Po 20 letech, během nichž se z Luxottiky stala prosperující firma vyvážející do řady zemí, se Del Vecchio pokusil prosadit i v USA. V té době firma zaměstnávala už přes tisíc lidí. „Pochopil jsem, že globalizace je za dveřmi a že je zapotřebí zaútočit na americký trh,“ vzpomínal pro hospodářský list Il Sole 24 ore s tím, že kapitál na nákup americké značky Avantgarde, která se měla stát jeho trojským koněm, získal od banky Credito Italiano.
„V USA se mi nejdříve vysmáli do očí a řekli, kolik chtějí. Vyjmul jsem šekovou knížku a podepsal, aniž bych požádal o dolar slevy… Po roce jsem vrátil bance celý kapitál včetně úroků, otevřel jsem čtyři nové výrobny a najal 4500 lidí.“
Luxottica se v USA soustředila na zákazníky, kteří si mohou dovolit něco lepšího. „Průměrná cena konkurenčních brýlí je okolo 30 dolarů, výrobky holdingu Luxottica začínají od 80 dolarů za kus,“ uvedl deník Il Sole 24 ore.
Ne vše se však Leonardu Del Vecchiovi podařilo. V polovině 90. let se spojil s holdingem Benetton. Pokusili se společně prorazit s vlastním řetězcem supermarketů. „Po několika letech jsme se dohodli, že to není nic pro nás a že se musíme vrátit k vlastnímu byznysu,“ přiznal Del Vecchio neúspěch.
Před pár lety si Del Vecchio koupil také tříprocentní podíl v pojišťovně Generali. Správní radě ale vyčítal její obchodní strategii, příliš se mu nelíbila ani letošní transakce s českým podnikatelem Petrem Kellnerem.
Optimismus i v I tálii Jaká je situace firmy Luxottica dnes? Del Vecchio již přenechal řízení holdingu Andreovi Guerrovi, každému ze svých šesti dětí zaručil šestinový podíl na kapitálu. Guerra je na rozdíl od většiny italských podnikatelů optimistou, přestože Itálie prožívá nejhorší hospodářskou krizi od roku 1945.
„Vidíme gigantické možnosti ve světě,“ pochlubil se Guerra nedávno přednímu italskému listu Il Corriere della Sera. „Během prvního kvartálu 2013 náš čistý zisk stoupl o 10,5 procenta na 159 milionů eur. Prodej dosáhl 1,86 miliardy eur. Nové trhy rostou přibližně o 20 procent, Čína téměř o 30 procent. Brazílie se stává naším druhým největším trhem, důležité je dnes i Turecko. V Itálii jsme přibližně na stejné úrovni, ale musím říct, že domácí trh dnes už pro nás znamená méně než čtyři procenta obratu, takže 96 procent jde na export.“ Z celkem 70 tisíc zaměstnanců holdingu zaměstnává Luxottica v Itálii 8000 lidí. Na Apeninském poloostrově se přitom stále vyrábí zhruba polovina veškeré produkce.
Luxottica je jedním z podniků, v nichž si nikdo ani nevzpomene, kdy proběhla poslední stávka. Firma stále roste a o propouštění se nemluví. A obdobně jako jiné slavné italské firmy, například Ferrari, i Luxottica se snaží nahradit nedostatky italského sociálního systému. Přispívá na to 14 miliony eur ročně.
Firma má svá vlastní zdravotní střediska. Mimoto organizuje pro děti svých zaměstnanců pobyty v zahraničí, kde se seznamují s jinými životními styly a učí se jazykům.
Také jim poskytuje každoročně 380 stipendií. „To není žádný paternalismus, protože se jedná o výměnu: my dáváme k dispozici nástroje, ale na druhé straně žádáme od svých zaměstnanců přesčasy, sobotní i noční směny,“ říká Guerra.
„Bohužel se vystavujeme riziku, že našim dětem předáme zemi v horším stavu, než jsme ji převzali my,“ komentoval Leonardo Del Vecchio současnou hospodářskou i politickou krizi pro list Il Sole 24 ore. „Snad se situace s novou vládou Enrica Letty zlepší… Doufejme, že se mu hlavně podaří reformovat italskou veřejnou správu. A že konečně italské banky začnou dělat banky, tedy podporovat podnikatele a rodiny a nebudou se už starat jen o udržení vlastního majetku. Bez toho se Itálie ze stagnace nedostane.“ l •
Historie Del Vecchiova úspěchu připomíná americký sen.
O autorovi| Čítankový příběh, spolupracovník redakce, Řím
