Kdysi jeden z největších, ne-li zcela největší výrobce cvičných proudových letadel na světě. Delfíny a Albatrosy z Aera Vodochody symbolizovaly vyspělost československého leteckého průmyslu. Vybroušené k vysoké spolehlivosti díky zkušenostem z tisícových sérií, otestované provozem v nejnáročnějších klimatických podmínkách Sibiře i afrických pouští a létající navzdory "péči" arabských mechaniků.
Doufali jsme, že s takovým výrobkem musíme uspět i v kapitalistické konkurenci. Necelých patnáct let poté už víme, že neuspějeme. Aero má obrovské dluhy, není schopné je splácet, a co hůř, už není schopné prodat ani jeden svůj bitevní letoun. Firmu nezachránil ani vstup renomovaného partnera - amerického Boeingu. Česká vláda teď hodlá Aero zachránit sama a už si také spočítala, že jen během prvních dvou let ji to bude stát nejméně devět miliard korun. Názor českých politiků na záchranu Aera je jako obvykle vším možným, jenom ne racionální ekonomickou úvahou. Na jedné straně hledají složité cesty jak vytahat z daňových poplatníků peníze zdražením dětských plenek, na druhé straně je neváhají vyhodit do úplně ztraceného podniku. V případě velkých a slavných firem, mezi něž Aero rozhodně patří, ztrácejí čeští ministři soudnost - což se dědí z ministra na ministra. Pro záchranu průmyslových gigantů je kapsa daňového poplatníka vždy otevřená. Málokterá firma ovšem dokázala získat tolik jako Aero. Není to jen záruka za dvanáctimiliardový dluh, kterou za stát před léty podepsal Karel Kühnl. K záchraně Aera měla přispět především objednávka sedmdesáti dvou bitevníků L-159 Alca pro českou armádu. Stroje se objednávaly dříve, než byla hotova koncepce armády. Nelze se tedy českému letectvu divit, že se hodlá dvou třetin, tj. celkem čtyřiceti osmi zbytečných strojů okamžitě zbavit. Bez mrknutí oka jsou celé dvě třetiny z padesátisedmimiliardové zakázky vyhozeny oknem, a ani o zbylé třetině není jisté, že byla vynaložena správně. Tato zbrojní zakázka měla především zachránit Aero, ale ne ochránit republiku. O bojové účinnosti lehkých bitevníků, vyvinutých z cvičného stroje, panují mezi odborníky velké pochyby. Na evropském bojišti přece nebudeme bojovat proti domorodcům s pouhými kalašnikovy. Záchrana Aera stála daleko víc než pomoc mnoha jiným firmám, ale šance na jeho spásu byly daleko menší. Dřívější odbyt tisícovek cvičných strojů a lehkých bitevníků zajišťovaly především politické dohody. Letouny z Aera poctivě následovaly rozmach komunizmu ve světě, neboť každý spojenec Sovětského svazu dokazoval své spojenectví tím, že nakupoval stejnou výzbroj. Komunizmus už je patnáct let mrtev a Aero ztratilo své výsadní postavení. Studená válka skončila, a už nikdy nebude mít žádná zbrojovka odbyt na tisíce cvičných proudových letadel. Z výroby desítek kusů pro českou armádu se však Aero neuživí. Navzdory tomu se česká vláda ochotně hrne do Aera a do placení jeho dluhů. Kde jsou ty časy, kdy dnešní ministr průmyslu s velkou slávou sliboval především zvýšení podpory malého a středního podnikání o několik set milionů a předem dával najevo, jaký o ně svede boj. Aero je pro něj tak trochu jiná fabrika. Snad věří tomu, že odlesk její prestiže dopadne i na něj. Místo toho na něj může dopadnout její bída. Má vláda vůbec plán, co si počít s firmou, která nedokáže nic prodat? Nemohla by česká armáda ke svým čtyřiceti osmi nadbytečným alkám přiobjednat ještě desítky dalších? Také zbytečných. Nikdo neví, v co doufají čeští ministři. Možná to neví ani sami, ale pro záchranu Aera jsou ochotni udělat cokoliv. Jenže nové zakázky může zbrojovce přinést jen zázrak nebo třetí světová válka. Třeba ji chtějí čeští ministři vyvolat. Pro záchranu Aera.
