Před devíti lety si rozhodčí soud ponechal milionový poplatek, byť s případem neudělal téměř nic
Podnikatelé Kamil Bahbouh a Pavel Wurst se před skoro deseti lety obrátili na stálý Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Na „soudních“ poplatcích zaplatili rovný milion korun. Rozhodčí soud, konkrétně rozhodce Miloš Pohůnek, v jejich věci neudělal takřka nic a po několika měsících – to bylo v listopadu 2005 – vydal usnesení, kterým řízení z formálních důvodů zastavil. Zároveň však rozhodl, že oba pánové „nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého“.
Bahbouh s Wurstem se kvůli tomu – tedy nejen kvůli onomu milionu, ale především kvůli samotnému zastavení řízení, ve kterém šlo o akcie Metrostavu za tři čtvrtě miliardy a smluvní pokutu ve výši 39 milionů korun – obrátili na klasické soudy a zažalovali rozhodčí soud a Pohůnka k tomu. Dlouho to vypadalo marně. Všechny soudní instance odmítly „hamižné“ usnesení zrušit s tím, že mohou do jisté míry korigovat jen samotné rozhodčí nálezy (obdobu rozsudků) rozhodčích soudů, a nikoli jejich „pouhá“ procesní usnesení o poplatcích či zastavení řízení.
Šanci jim dal až loni v červenci Ústavní soud, který všechny předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Ten sice „hamižné“ usnesení nezrušil ani napodruhé celé, nicméně ten jeho bod, ve kterém šlo o milionový poplatek, ano. Minulou středu měl u Městského soudu v Praze padnout definitivní verdikt, líčení však odvolací senát odročil.
Tajemnice rozhodčího soudu Marie Moravcová je stručná. Loňské rozhodnutí Ústavního soudu podle ní rozhodčí soud respektuje, k aktuálnímu, dosud neuzavřenému případu se ale odmítla jakkoli vyjádřit. U obvodního soudu však rozhodčí soud argumentoval například tak, že dle jeho pravidel „není žádný důvod pro vrácení poplatku žalobci“, a dodal, že výše poplatku byla vzhledem k třičtvrtěmiliardové transakci, o kterou původně šlo, naprosto adekvátní: „Stejně by se zachoval i obecný soud.“
S tím Bahbouhův a Wurstův advokát Gabriel Brenka nesouhlasí. Normální soud by podle něj zastavil řízení ještě před jeho začátkem, nikoli až v jeho průběhu a poplatek vrátil: „Dlouhá léta se poplatek vracel celý, nyní to je 80 procent soudního poplatku.“ Ke stejnému závěru došel i Obvodní soud pro Prahu 1, a navíc podotkl, že poplatek za podobnou žalobu by v takovém případě byl pětsetkrát nižší než u rozhodčího soudu – pouhé dva tisíce místo milionu.
MILIONY A STAMILIONY Milionový poplatek zbůhdarma vyhozený oknem je jen mimořádně zajímavým detailem daleko většího příběhu. Všechno to začalo v samém závěru devadesátých let, kdy se osm investičních fondů a bank rozhodlo prodat skoro 62 procent akcií stavebního gigantu Metrostav. V konkurzu uspěla skandinávská společnost PCTC, ovšem nezaplatila slíbenou sumu. Došlo tedy na druhého v pořadí, a tím byli Bahbouh, Wurst a nejmenovaní zahraniční investoři. Ovšem i tady z koupě za skoro 788 milionů korun nakonec na jaře 2000 sešlo, což Wurst tenkrát týdeníku Euro vysvětlil tak, že krátce přede dnem splatnosti se nepohodli s bankou, která jim měla poskytnout překlenovací úvěr, a majitelé akcií poté kvůli prodlení s platbou od transakce odstoupili.
Balík akcií Metrostavu brzy poté získal slovenský Doprastav a Bahbouh s Wurstem začali hrát o obří smluvní pokutu ve výši 39,3 milionu korun, kterou je rozjednaná a nedokončená akce stála. Ani tady však oba podnikatelé neuspěli, a tak v únoru 2005 podali k rozhodčímu soudu žalobu, ve které se domáhali uznání, že smlouva o převodu akcií Metrostavu byla od počátku neplatná.
Rozhodčí soud po nich nejdřív chtěl jen sedmitisícový „soudní“ poplatek, ale v červnu toho roku si řekl o dalších 993 tisíc korun, což zdůvodnil tak, že ve sporu jde ve skutečnosti o tři čtvrtě miliardy. V srpnu Pohůnek z řízení vyloučil jeden mezitím zaniklý investiční fond, v září proběhlo jedno ústní jednání a v listopadu vydal zmíněné „hamižné“ usnesení, kterým věc zastavil a milion si ponechal. Tři čtvrtě roku po podání žaloby to zdůvodnil tak, že rozhodčí soud „nemá pravomoc a není příslušný“ se věcí zabývat, protože Kamil Bahbouh Kamil Bahbouh i Pavel Wurst nejsou nepopsané listy a především Bahbouh dokázal média zaujmout docela často. Kromě nevyvedeného pokusu koupit Metrostav proslul prokurista společnosti Gema Art Group (stavební firma zabývající se restaurováním historických památek a výstavnictvím) především dočasným uvržením Pražského hradu a katedrály svatého Víta do exekuce. Stalo se tak v roce 2008 kvůli skoro milionové pohledávce, kterou Správa Pražského hradu neuhradila Bahbouhově firmě za uspořádání výstavy o italském umění – Opus Italicum. Pro změnu negativně se o Bahbouhovi v minulosti psalo kvůli zakázce na rekonstrukci Senátu, policie však nic protizákonného nezjistila. Evergreenem se Bahbouh stal i pro bulvár, který se před pár lety sáhodlouze pitval v jeho vztahu s někdejší českou miss Anetou Vignerovou.
ve sporu o absolutní neplatnost smlouvy nelze uzavřít smír, tudíž spor není „arbitrovatelný“, a tudíž se jím rozhodčí soud vůbec neměl co zabývat. To bylo vše.
Kde přesně zaplacený milion skončil a jestli z něj něco dostal i samotný rozhodce Pohůnek, není jasné. Pohůnka se totiž týdeníku Euro sehnat nepodařilo a odpověď tajemnice Moravcové je velmi obecná: „Poplatek za rozhodčí řízení slouží k částečnému krytí všeobecných nákladů spojených s činností rozhodčího soudu a jeho další rozdělení a využití je stanoveno interní směrnicí rozhodčího soudu.“ NEPLEŤME SE DO TOHO Už tenkrát v roce 2005 podali Bahbouh s Wurstem na rozhodčí soud a rozhodce Pohůnka žalobu a chtěli, aby soudy (tentokrát již státní) zmíněné usnesení kompletně zrušily. Všechny soudní instance – Obvodní soud pro Prahu 1 (březen 2007), Městský soud v Praze (říjen 2007) i Nejvyšší soud (únor 2010) – ale žalobu formálně zamítly s tím, že jim zákon neumožňuje rušit pouhá usnesení rozhodčích soudů.
Především Nejvyšší soud vyprodukoval formálně vybroušený a dokonale podrobný rozsudek, ze kterého se čtenář dozví i takové Arbitrové Rozhodčí řízení může, pokud si to obě strany přejí, nahradit ve sporech o majetek klasické soudy. Výhodou arbitráže je neveřejnost a rychlost. Rozhodcem může být kdokoli dospělý, svéprávný a netrestaný – pak se jedná o rozhodčí řízení ad hoc. V České republice kromě toho existují tři stálé rozhodčí soudy. Nejslovutnější z nich je Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, jehož předchůdce byl založen již v roce 1949. Na jeho seznamech je zapsáno přes 300 rozhodců a jen loni řešil 2406 sporů, z toho 189 mezinárodních. Kromě klasických majetkových řeší i spotřebitelské spory či internetové doménové pře.
věcí, že „rozhodčí soud vede v souladu s obecně závaznými právními předpisy své účetnictví, a to v soustavě podvojného účetnictví“ nebo „že se předsednictvo rozhodčího soudu skládá z předsedy, místopředsedy a členů“. Výsledek jeho šetření však byl jednoznačný: „Závěr, podle něhož soudnímu přezkumu (…) podléhá jen rozhodnutí rozhodčího soudu, které má povahu rozhodčího nálezu (…) se plně uplatní i pro žalobci napadený výrok rozhodnutí rozhodčího soudu, podle něhož žalobci nejustice sou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého.“ POSLEDNÍ ŠANCE Zjevnou nespravedlnost napravil teprve Ústavní soud, který ke sporu přistoupil docela jinak a předchozí rozsudky nižších soudů v důležitém a precedenčním rozhodnutí zrušil. Dospěl k názoru, že milion je docela dost a usnesení, které stanoví poplatek v takové výši, proto může mít na člověka stejný, či dokonce větší dopad než leckterý „plnotučný“ rozhodčí nález. Soudy by proto podle něj měly používat zdravý rozum, nerozhodovat „přísně formálně“ a vadná usnesení rozhodčích soudů rušit v případě nutnosti stejně jako rozhodčí nálezy, byť to zákon výslovně nepřipouští. „Ústavní soud již několikrát vyslovil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona,“ zopakoval Ústavní soud.
Výše zmíněné usnesení pak podle Ústavního soudu provázelo „několik zvláštních okolností“ a ze strany rozhodčího soudu rovněž „prvky zjevné překvapivosti až libovůle“. Nejvíce Ústavnímu soudu vadil onen zabavený milion: „Ústavní soud podotýká, že nelze vyloučit jiné posouzení věci, pokud by se v ní jednalo pouze o původně uložený poplatek 7000 Kč. Základním principem právního státu je i princip přiměřenosti; dokazovat, že částka 1 000 000 Kč je s ohledem na okolnosti případu již nepřiměřená a neadekvátní – na rozdíl od částky 7000 Kč – není nutné. Zde se kvantita mění na kvalitu.“
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 poté proto nezbylo nic jiného než onu část dotyčného usnesení, která milionový poplatek ponechala v rukou rozhodčího soudu, zrušit. Zbytek usnesení však zůstal v platnosti. Definitivní rozsudek musí Městský soud v Praze teprve vynést, už teď jsou nicméně jasné dvě věci. Kontrola běžných soudů nad rozhodčím řízením opět o něco posílila a pak především – milion vyinkasovaný (skoro) za nic je přece jen moc.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
