Vláda musí někde sehnat peníze na odstranění povodňových škod. O tom není sporu. Jenomže její úvahy jdou mimo ekonomickou realitu. Co nám Špidlův tým servíruje? Vyšší daně ze spotřeby a služeb. A teď ještě milionářskou daň. Grebeníček se blaženě usmívá a Gottwald se radostí tetelí i v hrobě.
Lidovci a unionisté mohou před svými voliči leda klopit zraky. Zkusme se ale povznést nad jízlivé ideologické paralely a chvíli počítejme. Slavná milionářská daň vynese státní kase jednu mizernou miliardu. Podobné je to s dalšími zmíněnými berněmi. Oč méně získá vláda, o to bolestnější budou ztráty na straně občanů. Milionářská daň kromě špičkových zaměstnanců zasáhne solidární cítění podnikatelů, kteří budou více než dosud hledat cesty daňové optimalizace. Po komunistech tak tenhle nápad potěší daňové poradce - z čehož plyne, že ani tu jednu miliardu nemá kabinet jistou. Nesmyslnost vládního snažení se vyjeví v plné nahotě, když z hubené, ale krvavě zaplacené kolonky má dáti přejdeme ke sloupečku dal. Škody se odhadují na 60, možná až 90 miliard. Je jasné, že lidé a podniky si nakonec stejně budou muset pomoci sami. Ekonomika by potřebovala impulz k růstu - zvyšování daní je naopak pouštěním žilou, další živelní pohromou. Vládní socialisté jsou zřejmě povzneseni nad nudnou aritmetiku. Snaží se vyždímat pár miliard z beztak předaněného hospodářství místo, aby se zaměřili na stopadesátimiliardový schodek či na sociální výdaje. Daleko lépe se bere ze stonásobně velké hromady než z malé kupky. To pozná i osel. A co naši ministři?
