Tak nám našeho premiéra schvátila nevyléčitelná choroba. Jmenuje se Dybova horečka a postižený při ní vidí tygra. Zpravidla druhu středoevropského. Nemoc je pojmenována po prvním známém postiženém politikovi v české kotlině Karlu Dybovi. Jasné příznaky horečky byly u premiéra pozorovány minulý týden ve čtvrtek na konferenci Hospodářství v ČR v roce 2000 pořádané českou Hospodářskou komorou. Závažnost onemocnění není ještě zcela zřejmá. Zatímco Dyba viděl v první polovině devadesátých let tygra papundeklového, současný premiér fantazíruje o zcepenělém kusu pořízeném na dluh.
Výroky o očekávaném zrychlování ekonomického růstu na šest procent během nejbližších dvou let pronášel Miloš Zeman krátce po návštěvě šéfa Evropské komise Romana Prodiho, který české politické špičky upozornil na fakt, že cena placená za oživení je z pohledu mezinárodních finančních trhů patrně příliš veliká a riskantní. Týž den dokonce vyšla zpráva ČTK čerpající z bruselských zdrojů. Podle ní jsou ekonomičtí experti sledující tranzitivní ekonomiky přesvědčeni, že Česká republika riskuje ztrátu ekonomické rovnováhy, neboť kvůli chybám v hospodářské politice tiká ve veřejných financích i v platební bilanci země časovaná bomba.
Jenže kdo by mluvil o ranní kocovině, když noc je ještě tak mladá. Poptávkovými stimuly hnaný růst je velmi slibný a objektivně vzato i nepochybně zdravější, než byl růst v letech 1994 až 1996. Zahraniční investice tečou proudem miliard dolarů, inflace je nízká, tak o co jde? Celkem vzato jen o důvěru. Právě na ní je postaveno zotavování české ekonomiky. Na důvěře, že vstoupíme do Evropské unie v první vlně, jsou založena investiční rozhodnutí světových průmyslových gigantů umístit k nám své nové kapacity. Na důvěře, že jsme se poučili z měnové krize v roce 1997, je založena netečnost finančních trhů ke zjevným excesům ve fiskální politice a v možná přílišné benevolenci centrální banky k připravovaným šarádám známým pod názvem velký třesk. Jenže důvěra se může rychle rozplynout. Obzvláště když premiér začíná fantazírovat a v horečce napouští vanu sektem. Máme se opět jako v dobách soumraku Klausova hospodářského zázraku bát, že komu není rady, tomu není pomoci?
Zatím to tak vypadá. Vláda měla například minulý týden posoudit situaci ve veřejných rozpočtech a závažnost možných výpadků příjmů. Zkrátka mělo se začít škrtat. Jenže se tak nestalo. Nový nezkušený ministr financí se ukojil sliby virtuálních příjmů z deblokací ruského dluhu a zlepšeného výběru daní. Zejména druhá záležitost je úsměvná. Práskání bičem nad berňáky je nespravedlivé, jejich práce se výrazně zlepšila a finanční úřady jsou již dnes na daňové poplatníky mnohdy přísnější, než by bylo zdrávo. Kolik podnikatelů by mohlo vyprávět o neustále opakovaných kontrolách vozících se po každém cesťáku. Naopak obchodníci by si mohli stěžovat na daňové dluhy, které má vůči nim stát díky zpožďovaným vratkům DPH a podobně. Snových sto miliard daňových dluhů jde za firmami, které jsou dávno v konkursu, či jejich šéf, zvaný bílý koník, dávno zmizel v Orlíku nebo na Ukrajině. Reálná hodnota tohoto balíku nedosahuje ani desetiny nominálu a ví to každý. Samozřejmě kromě premiéra, který těmto mrtvolám hrozil minulý týden kriminálem. Kvůli zamrzlé privatizaci navíc budou chybět desítky miliard, a ne ty drobné, které si vláda minulý týden tak pečlivě spočítala.
V běžně dostupné učebnici ekonomie se lze dočíst, co je povinností vlády v takových situacích. Jenže je před volbami, a to pak dokáže správné kroky dělat jen člověk, kterému záleží více na vlastní pověsti než na pomníku na dvoře Lidového domu. Zkrátka chce to charakter. Bez něj se i z poměrně inteligentních lidí stávají v době předvolební mimoni.
