V mezinárodním srovnání investujeme dost, ale v posledních letech nadprůměrná investiční míra negeneruje žádné přínosy pro růst
K těm, kdo sepsuli vládu za její nechápavý postoj k významu investic jako hlavnímu nástroji na vyvedení země z krize, se připojil hlas z míst nejvyšších. Ponechme stranou konkrétní doporučení, snad jen s poznámkou, že i prezident Miloš Zeman nalézá zalíbení v kanálu Dunaj-Odra-Labe, ačkoli specializované webové stránce onoho velkého projektu dosud navzdory urgencím chybí jakýkoli model finanční a ekonomické návratnosti. Věřte, že by bylo největší rozkoší týdeníku Euro ekonomickou rozvahu tohoto díla do detailu rozpitvat.
Pan prezident ovšem přišel s razantnějším nápadem. Doporučil stanovit minimální poměr investic ke státnímu rozpočtu jako závazný ukazatel. Opět ponechme stranou, nakolik jde o seriózně míněnou výzvu a nakolik jen o momentální nápad bez hlubší intelektuální úvahy. V každém případě je zjevné, že limit je chybou. Investiční aktivita vlády by měla dýchat s ekonomikou. Nač přifukovat poptávku v časech konjunktury, kdy soukromá poptávka a investiční aktivita „šlapou“ a dodatečný vládní impulz by pouze zvyšoval kladnou produkční mezeru a hrozil přehřátím? Naopak v časech vleklé recese, kterou právě zažíváme, zvýšené investiční výdaje financované z veřejných rozpočtů pomáhají ekonomiku stabilizovat. Navíc může vláda využít poklesu cen a za stejné peníze toho postavit či pořídit více. Tohle ovšem inteligentní hospodářská politika zvládne i bez mandatorního investičního závazku, který je ve své podstatě kontraproduktivní.
Užitečnější než dumat, jak to Zeman vlastně myslel, je podívat se na mezinárodní statistiky. Opravdu Česko hazarduje se svou budoucností, protože investuje příliš málo?
„Vytáhli“ jsme kvůli tomu dostupná čísla a provedli příslušné porovnání, neboť nikdo jiný si s tím v mediálním prostoru v uplynulém týdnu práci nedal.
Zjištění není pravidelným čtenářům týdeníku Euro neznámé. Již v minulosti jsme konstatovali, že Česko vynakládá ve srovnání s průměrem Evropy na hrubou tvorbu fixního kapitálu z veřejných zdrojů peněz dost. A totéž platí i pro celkovou hodnotu tohoto ukazatele za všechny sektory. Za dobu od roku 2003 až do loňska celkové investice v poměru k HDP v tuzemsku vysoko převyšovaly průměr Evropské unie. Totéž můžeme konstatovat o investicích placených z veřejných rozpočtů. Přitom poměr veřejných investic k celkovým byl rovněž v poměru k EU nadprůměrný. Stačí se podívat na grafy.
Polsko sice nepoznalo recesi ani v roce 2009, ale celková investiční míra přitom byla a je (a podle projekcí Eurostatu dokonce i letos a napřesrok bude) vyšší u nás, a nikoli u našich severovýchodních sousedů. Pravda, polský veřejný sektor se rozmáchl k vyšší investiční aktivitě než český v posledních letech, ovšem po „fotbalových“ investicích včetně výstavby dálnic dochází nyní k útlumu. Růstem navíc hýbou celkové investice. Očekávat vyšší dlouhodobý přínos u veřejných než u soukromých investic je docela heroický předpoklad všude, v Česku obzvláště. V porovnání s Německem je vyšší míra investic v Česku patrná jak v souhrnu, tak ve vztahu k veřejným investicím. Německý veřejný sektor přitom hraje konzistentně menší roli v celkové investiční aktivitě než v Česku. Jinak řečeno, v Česku se investuje v mezinárodním srovnání dost, ale v posledních letech nadprůměrná investiční míra negeneruje žádné přínosy pro růst. Ekonomové docela neradi používají ukazatel ICOR (Incremental Capital Output Ratio), tedy investiční náročnost hospodářského růstu, neboť je to takový „přespalečný“ a hrubý metr. Příliš vysoká hodnota ICOR naznačuje, že země má už beztak vysokou kapitálovou zásobu a dodatečné investice se promítají do růstu jen málo, anebo naopak že investuje sice hodně, ale veskrze neefektivně.
Už při minulé exkurzi do této „české investiční záhady“ týdeník Euro konstatoval, že například soukromé investice do fotovoltaiky budou český ekonomický růst dlouhodobě zatěžovat. Stejně tak nemůžeme očekávat významný dlouhodobý přínos u předražených, navíc chybně zacílených veřejných zakázek.
Nízká míra investic nikdy nebyla (a to ani za socialismu) a nejspíš ani nebude český problém. Naopak, zátěží ekonomického růstu byla efektivita investic a v příštích desetiletích nadále bude, pokud nezačneme lépe počítat a měřit přínosy. Návratnost, účelnost, hospodárnost ve veřejných investicích je velké téma a netlačit soukromý sektor hloupě koncipovanými vládními stimuly do špatných řešení také. S přihlédnutím k výše uvedenému je sice o čem přemýšlet a co dělat, ale závazné investiční limity ve státním rozpočtu to nevyléčí, spíše naopak. Nu což, mýlit se je lidské a stane se to i největším stachanovcům naší doby.
O autorovi| Miroslav Zámečník * zamecnik@mf.cz