JOSEF RANGHERI České hedvábnictví zažívalo na konci 18. století těžké časy. Z Prahy začaly mizet morušové aleje a bylo jen otázkou času, kdy zde tento průmysl zanikne. S tím se ale nechtěl smířit italský obchodník Josef Rangheri, který zbylé moruše zachránil a výrobu hedvábí udržel.
JOSEF RANGHERI České hedvábnictví zažívalo na konci 18. století těžké časy. Z Prahy začaly mizet morušové aleje a bylo jen otázkou času, kdy zde tento průmysl zanikne. S tím se ale nechtěl smířit italský obchodník Josef Rangheri, který zbylé moruše zachránil a výrobu hedvábí udržel.
Nejstarší zmínky o výrobě hedvábí pocházejí z Číny ze 3. tisíciletí před naším letopočtem. Číňané první objevili, jak lze hedvábné vlákno odvinout ze zámotku bource morušového a tuto metodu po dalších několik století přísně chránili. Hedvábí bylo totiž velmi cenným obchodním artiklem, vyváželo se do Persie, Říma i dalších zemí.
Teprve roku 552 se dvěma mnichům podařilo dopravit vajíčka a zámotky bource morušového v dutých holích až do Cařihradu a následně započala výroba hedvábí také v Evropě. Již v 6. století v Řecku a později také ve Španělsku a Francii. Trochu stranou zůstaly Čechy, kde bylo sice hedvábí známé již od středověku, chov bource sem však pronikl teprve v polovině 17. století.
KÁCENÍ ZAKÁZÁNO!
Hedvábnictví bylo svého času velmi rozšířené také v Praze. V hradebních příkopech, ale i na dalších místech, se pěstovaly tisíce moruší a chov bourců zde byl velmi úspěšný. Koncem 18. století se ale obchod s hedvábím dostal do krize a většina morušových sadů byla vykácena. Zmizely dílny z Folimanky, Vršovic i Malešic a brzy zůstala v metropoli jediná hedvábnická manufaktura na Hradčanech.
V takto nepříznivé době přišel do Prahy italský obchodník Josef Rangheri. Město mu učarovalo, a protože se v rodné Lombardii úspěšně věnoval právě chovu bource morušového, rozhodl se pražské hedvábnictví znovu zvelebit. Čekala ho však těžká práce. Vzrostlé moruše v městských hradebních příkopech totiž nechal nový majitel Jan Ferdinand ze Schönfeldu na konci 18. století bezohledně vykácet. Byl sice schopným podnikatelem, mimo jiné vlastnil privilegium na vydávání českých novin a měl i vlastní papírnu, ale hedvábnictví mu nic neříkalo. Za vykácené morušové dřevo získal nemalé peníze, hedvábnickým manufakturám však přidělal značné starosti.
Rangheri se ale svého snu nevzdal a začal okamžitě napravovat, co Schönfeld pokazil. Roku 1811 od něj odkoupil posledních 450 zanedbaných stromů a v krátké době se mu podařilo část alejí obnovit. Roku 1813 vysázel ještě novou morušovou školku nedaleko Koňské brány v místech dnešního Václavského náměstí a založil nový chov bource morušového. Na počátku 19. století se mu tak podařilo to, co si předsevzal - obnovil hedvábnictví v Praze.
MOTÝLÍ PALÁC Proces výroby hedvábí je již po staletí neměnný. Sestává ze čtyř částí: pěstování moruší, chovu bourců, namotávání vláken a tkaní látek. Samička bource morušového klade vždy na jaře přes 300 vajíček, z nichž se líhnou larvy, živící se výhradně listím moruše bílé nebo černé. Vývoj housenek trvá zhruba 35 dní a má pět vývojových stádií. Dorostlá housenka se následně zakuklí a vytvoří pevný a pružný zámotek - kokon. Ten se po několika dnech sušení ponoří do teplé vody, čímž se uvolní hedvábné vlákno, které se dále zpracovává. Tuto technologii měl dokonale zažitou jak Josef Rangheri, tak jeho syn Jindřich, který po otcově smrti roku 1832 vedení firmy převzal. Nespokojil se však s pouhým udržováním již fungujícího podniku a rozhodl se produkci dále rozšiřovat. Roku 1842 koupil v centru příměstských Vršovic pozemky bývalé viniční usedlosti Špendlikářka a dal na nich vysázet 200 nových moruší. V letech 1843 až 1844 pak vybudoval v těchto místech i rozměrnou budovu, do které celou hedvábnickou manufakturu přesunul. Stavba, zvaná podle něho Rangherka nebo také Ranžerka, se stala novou dominantou obce. Při pozdějších úpravách architekta Václava Veselého byla navíc ozdobena dvěma hranolovými věžemi a získala podobu malého zámečku. Fungovala však nadále jako továrna a byly zde zřízeny i speciální síně na pěstování bource morušového. ZÁMEČEK BEZ PÁNA Na konci padesátých let 19. století bylo české hedvábnictví na vrcholu. Ročně se v celé zemi vyprodukovalo přes 29 tun surových zámotků a Rangheriho firma patřila k nejvýznamnějším v Praze. Roku 1857 však Jindřich Rangheri zemřel a vršovická manufaktura se ocitla v těžké situaci. Nikdo z potomků se již nechtěl obtížnou a namáhavou výrobou zabývat a podnik byl proto určen k prodeji. Za 33 a půl tisíce zlatých ho koupil Vincenc Schnitzr, dlouho ale u podnikání nevydržel a Rangherka následně často měnila majitele. Posledním soukromým vlastníkem byl Karel Domažlický, který roku 1882 prodal pozemky i budovu obci. Jedna z prvních vršovických manufaktur tehdy přestala plnit svou původní funkci. Byla zde zřízena dívčí i chlapecká obecná škola a larvy bource tak vystřídali studenti. Později sídlila v budově například protialkoholní poradna, liga proti tuberkulóze a byl zde zřízen také penzion pro Pražany, kteří jezdili do Vršovic na letní byt. Roku 1899 přišla poslední změna - do Rangherky se přesunula místní radnice. Zdejším zastupitelům se však budova zdála málo reprezentativní a bylo proto rozhodnuto o její modernější přestavbě. Práce probíhaly na přelomu 19. a 20. století a stavba tehdy získala novorenesanční ráz. Původní věže na západní straně byly sneseny a uprostřed hlavního průčelí je nahradila nová šestiboká věž s altánem. Zmizela opěrná zeď, okolní svah získal parkový vzhled a přístup k budově usnadnilo nové schodiště. BANÁNY V PARKU Změnám se nevyhnul ani okolní morušový sad. Po ukončení hedvábnické výroby již nebyl využíván a od osmdesátých let 19. století začala jeho přeměna na veřejný park. Vykoupení okolních pozemků umožnilo posléze jeho rozšíření a úpravu podle projektu městského zahradníka Františka Zítka. Vytvořený celek o rozloze téměř třiceti tisíc metrů čtverečních nesl zpočátku název Městský sad. Když však v roce 1908 zemřel bývalý vršovický starosta Josef Herold, byl park pojmenován po něm. Po první světové válce byl znovu upravován a byly zde vysázeny i exotické banánovníky, které se podle dobových zpráv nejen dobře ujaly, ale v roce 1926 dokonce i rozkvetly. V dalších letech byla potom opravena nejstarší část sadů a na úkor některých stromů zde vzniklo i sokolské kino Vzlet, cvičiště a roku 1932 také mateřská školka. Druhá světová válka přinesla parku téměř zkázu, když se jeho část změnila v kryty a hasičské nádrže. V roce 1947 byl provoz alespoň částečně obnoven, s nástupem nového režimu se ale název z původních Heroldových sadů změnil na sady Naděždy Konstantinovny Krupské. Teprve po revoluci v roce 1989 park dostal opět jméno starosty Herolda. Bývalá manufaktura Rangherka zůstala po celou dobu v majetku obce, jen radnice se v roce 1974 přestěhovala jinam. Dnes je v místech, kde se kdysi dávno chovaly vzácné housenky, známá obřadní síň. | JOSEF RANGHERI (1760-1832) Italský obchodník s hedvábím Josef (Giuseppe) Rangheri se narodil roku 1760 ve městě Gora v severoitalské Lombardii. Již v mládí věnoval mimořádné úsilí chovu bource morušového a začal se zabývat tehdy výnosným obchodem s přírodním hedvábím. Koncem 18. století ho obchody přivedly až do české metropole, kde se mu zalíbilo natolik, že se zde usadil a rozhodl se zvelebit upadající pražské hedvábnictví. Nejprve se mu podařilo zastavit kácení morušových stromů v městských hradebních příkopech, které vlastnil tiskař a papírník Jan Ferdinand ze Schšnfeldu. Zbylé moruše roku 1811 odkoupil a v krátké době část alejí obnovil. S tímto úspěchem se však nespokojil a roku 1813 založil u tehdejší Koňské brány, která stávala v horní části dnešního Václavského náměstí, novou školku morušových stromů. Časem založil i nový chov bource morušového a postupně se mu podařilo obnovit pražskou výrobu hedvábí. Když roku 1832 umíral, měl již zdatného nástupce v synu Jindřichovi, který rodinný podnik rozšířil a poté přesunul do příměstských Vršovic. Jméno Rangheri tam dodnes připomíná mohutná budova bývalé hedvábnické manufaktury, známá pod názvem Rangherka.** |
Prameny: Čtení o Praze 10, Pražské domy vyprávějí, Příběhy z kronik pražského předměstí
