Obchodní zákoník ukládá vedení firem povinnost „péče řádného hospodáře“. Za porušení hrozí sankce, nebo dokonce vězení. Co ale zmíněná péče vlastně znamená a jak ji splnit?
Řádný hospodář Obchodní zákoník ukládá vedení firem povinnost „péče řádného hospodáře“. Za porušení hrozí sankce, nebo dokonce vězení. Co ale zmíněná péče vlastně znamená a jak ji splnit?
Firma je jako živý organismus. Za firmu, stejně jako třeba za hospodářské zvíře, nesete odpovědnost. Musíte se o ni starat, bez vaší řádné péče bude strádat, může onemocnět a zemřít. Uhyne-li vám kráva, nejenže přijdete o mléko, ale vaše rodina a ochránci zvířat budou chtít, abyste za její špatný stav nesli zodpovědnost. Jestliže se vám podaří vysvětlit, že jste se o ni starali dobře, nikdo vám nebude moci nic vyčítat. Řádného hospodáře nemůže nikdo trestat. Víte, jak ale takovým řádným hospodářem být?
Zákonnou definici nehledejte
Jaké povinnosti musí řádný hospodář dodržovat? To právní řád České republiky nevysvětluje. S pojmem „péče řádného hospodáře“ se ale setkáme na různých místech různých zákonů, vždy v souvislosti s nějakou formou správy cizího majetku. Pro obchodní společnosti je jednoznačně nejzásadnější „řádný hospodář“ v § 194 odst. 5 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.). Toto ustanovení sice přímo zmiňuje pouze členy představenstva akciové společnosti, ale prostřednictvím odkazů v jiných paragrafech tohoto zákona se vztahuje i na členy dozorčí rady (§ 200 odst. 3), jednatele společností s ručením omezeným (§ 135 odst. 2) a jakékoli další osoby, které mají na řízení společnosti faktický vliv (§ 66 odst. 6).
Všichni uvedení jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a způsobí-li porušením této povinnosti společnosti škodu, pak za ni odpovídají. Je-li důsledkem porušení této povinnosti trestný čin, obviněni z něj budou zmínění činovníci. Odpověď na to, co vlastně musí, je třeba hledat v soudních rozhodnutích – v judikatuře.
„Péče řádného hospodáře“ je ale stejně jako „dobré mravy“ pojem zákonem nedefinovaný. Jejich výklad zákonodárce záměrně ponechává na právní vědě a judikatuře. Normám, které tyto pojmy obsahují, se říká „otevřené“. Můžeme říci, že takové normy kladou na soudce zvýšené nároky, ale zároveň mu dávají možnost rozhodnout na základě konkrétních okolností případu a vzít při tom do úvahy to, jak je společnost aktuálně chápe. Požadavky, které jsou obsahem těchto termínů, jsou totiž příliš široké, a navíc se s časem proměňují.
Stáří základního principu péče řádného hospodáře, který v podstatě nezpochybňuje ani současná judikatura, se ale počítá na tisíciletí. Podle tohoto principu by se měl každý o svěřený majetek starat tak, jako by byl jeho vlastní.
I nepořádný může být řádný
„Jen s touto zásadou ale nevystačíme,“ vysvětluje Petr Čech, odborný asistent na katedře obchodního práva Právnické fakulty UK. Důsledná aplikace této zásady by totiž nemusela vyřešit všechny problémy související s nedostatečnou péčí.
Společnosti se může stát, že její jednatel opomene uhradit fakturu nebo uzavře nevýhodnou smlouvu třeba proto, že měl zrovna nešťastný den. Tím jí způsobí škodu. Následně vyjde najevo, že jednateli doma neteče teplá voda, neboť stabilně zapomíná platit účty, ukradli mu už třetí BMW, protože si ho zase zapomněl zamknout, a jeho přátelé marně čekají na peníze, které si od nich půjčil na opravu větroně, s nímž poněkud neopatrně přistál uprostřed lesa. Jednatelova správa majetku společnosti tedy zcela odpovídala jeho chování v soukromém životě – a společnost by po něm náhradu škody požadovat podle této zásady nemohla.
Hospodář není odborník
Péče řádného hospodáře se proto objektivizuje. To znamená, že se nezohledňují vlastnosti určité osoby, ale stvoří se jakýsi „průměrný modelový hospodář“, který vykonává svou funkci rozumně, odpovědně a pečlivě a má pro to přiměřené schopnosti. Dále se zkoumá, jak se osoba, která měla povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, tomuto modelu přiblížila. Čistě objektivní přístup by ale znamenal, že nadprůměrně vzdělaný a inteligentní jednatel by mohl společnost vědomě poškodit a jejím nárokům se pak ubránit tím, že všechny standardní povinnosti splnil. Aby se tomu zabránilo, oba přístupy se kombinují.
Od řádného hospodáře se tak očekává, že své povinnosti bude plnit objektivně odpovědně a svědomitě. Nikoliv nutně odborně, protože hospodář nemusí být odborník. Ale má-li konkrétní osoba nějaké zvláštní dovednosti či odbornost, pak se od ní čeká, že je využije. Udělá-li v řízení o zápis do obchodního rejstříku chybu jednatel, který je vzděláním právník, a společnosti tak vznikne škoda, pravděpodobně ji bude muset nahradit spíše než jednatel-chemik. Nicméně též jednatelhemik by v takovém případě byl postižitelný, protože řádný hospodář má podle judikatury Nejvyššího soudu ČR rozpoznat okamžik, kdy je nutná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a tu pak zajistit. Pokud jednatel-chemik tento okamžik nerozpozná, profesionála nepovolá, popřípadě se jeho radami neřídí, odpovídá za chyby, které tím vzniknou.
NEŠŤASTNÉ OSMNÁCTKY
Nejvyšší soud ČR odmítl na jaře roku 2005 usnesením dovolání obviněného K. K. proti rozsudku, kterým byl uznán vinným trestným činem obecného ohrožení (§ 180 trestního zákona) a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců a zaplacení 1,8 milionu korun. Obviněný K. K. jako předseda a člen představenstva jedné ostravské akciové společnosti spoluodpovídal za rozhodnutí společnosti pověřit výkonem stavebních úprav obchodního domu jistého V. L. Při provádění prací došlo ke zřícení části střechy a tří stropů stavby. Soud konstatoval, že stavební úpravy je třeba provádět odborně, řádně a v souladu s příslušnými předpisy. Následně došel k závěru, že jestliže představenstvo V. L. takovým úkolem pověřilo, aniž by ho konkrétněji vymezilo a určilo, nezbavilo se tím povinnosti jeho plnění sledovat a dohlížet na to, jakým způsobem V. L. práce provádí. Kontrolní činnost, kterou byl jakožto člen představenstva povinován i obviněný, vychází z požadavku na výkon působnosti jeho funkce s péčí řádného hospodáře. Takový požadavek vede k tomu, aby každý z členů představenstva zajistil, aby činnosti, které jsou vykonávány či zajišťovány představenstvem, byly prováděny s dobrou péčí, tedy ku prospěchu společnosti. Nesmí tedy být poškozovány zájmy společnosti a jejích akcionářů, ale naopak, činnost představenstva má zajistit firmě přínos. To se obviněnému K. K. zajistit nepodařilo.
Právo na omyl
Aby byl člověk řádným hospodářem, nestačí jen nezpůsobit společnosti škodu, ale také maximalizovat její zisk v míře momentálně dosažitelné. „Povinnost náležité péče uložená členům statutárního orgánu může limitovat rozvoj společnosti. Investice do nového segmentu výroby bývá riziková, a kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale také ničeho nedosáhne. Proto je nutné rizik
o přijmout jako běžnou součást podnikání,“ říká Petr Čech. Jenže řádný hospodář přece nemůže dopustit, aby došlo ke škodě na jím spravovaném majetku! A přece. „Protože i dokonalý hospodář je jen člověk, je mu za určitých podmínek přiznáno právo na omyl v úsudku a prostor pro takzvané podnikatelské uvážení. Osoba, například jednatel, která se takového omylu dopustí, se tak v zásadě nemusí obávat odpovědnostních nároků společnosti poškozené jeho rozhodnutím, které místo očekávaného zisku přineslo ztrátu,“ vysvětluje Čech.
Bohumil Havel, odborný asistent katedry obchodního práva Západočeské university v Plzni, charakterizuje jednání řádného hospodáře jako poctivé, nezávislé, opatrné, svědomité a podložené dostatečnými informacemi. Zamýšlený výsledek, který řádný hospodář svým jednáním sleduje, přitom musí být v ekonomickém zájmu společnosti. Za předpokladu, že všechny tyto požadavky na hospodářovo jednání budou splněny, by to, že je skutečný výsledek jeho jednání společnosti ke škodě, samozřejmě ani podle Havla neznamenalo, že hospodář porušil povinnost řádné péče. Právní teorie obecně respektuje skutečnost, a respektovat by ji měla i praxe, že k povinné výbavě řádného hospodáře nepatří křišťálová koule a jasnovidné schopnosti.
Milenka jako zaměstnanec
Klíčová rozhodnutí činí osoby, které jsou vázány povinností řádně hospodařit, zpravidla osobně, ale nemohou být u všeho. Jak je to tedy se vztahem řádného hospodáře a zaměstnanců společnosti, případně dalších osob, které on nějakým způsobem pověřil výkonem určité činnosti? „Zaměstnanec se pohybuje pouze v režimu pracovněprávní odpovědnosti. Za jeho nominaci odpovídá právě ten jednatel, jenž ho jmenoval. Učinil-li při jeho volbě chybné rozhodnutí, které je v rozporu s péčí řádného hospodáře, pak nese další odpovědnost. Například věděl-li by, že jím vybraná osoba na pracovní pozici nebo na konkrétní úkol nestačí, ale přesto ji zaměstnal – třeba proto, že ta osoba byla zároveň milenkou jeho syna – odpovídal by za škodu, kterou milenka jako zaměstnanec společnosti způsobí,“ vysvětluje Bohumil Havel.
Řádný hospodář musí zajistit, aby i lidé, které pověří konkrétními úkoly, tyto úkoly plnili řádně. Musí být schopen vybrat vhodné podřízené, průběžně je řídit a následně je i kontrolovat. „Dopustí-li se některý ze zaměstnanců porušení zákona a statutární orgán ustojí dostatečnou péči v uvedených třech faktorech, neodpovídá za chybu svého podřízeného. Není třeba, ba ani žádoucí, aby řádný hospodář, o kterého jde předpisům obchodního práva, zajišťoval veškerou práci. Jeho místo ve společnosti je jinde. Jeho úkolem je určovat podnikatelskou strategii a orientaci společnosti,“ říká Čech.
Povinná loajalita
Neopomenutelnou složkou řádného hospodaření je loajalita. Jednatel, který zaměstnal milenku svého syna, jednal jako řádný otec v zájmu své rodiny. Nicméně v okamžiku, kdy rozhodoval o zaměstnanci své společnosti, nebyl v roli otce, ale v roli hospodáře. Aby byl hospodář hospodářem řádným a vyhnul se tak možným postihům za své jednání, musí jednat v zájmu a ve prospěch své společnosti. Dělat tak nesmí nic, čím by tento zájem mohl ohrozit. Jako řádný hospodář nemůže člověk upřednostnit svůj osobní ani jakýkoliv cizí zájem před zájmem společnosti. Ten je vždy na prvním místě.
V konkrétních případech to podle Čecha znamená kupříkladu to, že v době, která je pro společnost výrazným způsobem kritická, nemůže člen jejího představenstva odjet na dovolenou a dokonce ani složit funkci. Tudíž věta: „Pánové, tohle špatně dopadne, já končím,“ je v takové situaci pro řádného hospodáře nepřípustná. Povinnost loajality omezuje i smluvní volnost. Jediný společník si tak podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z roku 2006 nemůže dovolit prodat svou zadluženou společnost (převést svůj stoprocentní obchodní podíl) „bílému koni“, tedy nastrčené osobě, o které lze předpokládat, že nebude vyvíjet obchodní činnost a dluhy platit. I kdyby totiž byla společnost fakticky tvořena jen jedním člověkem, vždy bude vedle sebe stát jedna právnická a jedna fyzická osoba, jejichž zájmy nesplynou.
