Jak vypadá uplynulých 100 let z pohledu architektury? Oslovili jsme architekty Ondřeje Beneše a Oldřicha Ševčíka, aby z tohoto období vybrali reprezentativní stavby, které dokládají spjatost státu s dobovou architekturou, ale zároveň nějakým způsobem promlouvají i k dnešku.
Čím námi vybrané stavby promlouvají k dnešku? Jde o zvolený referenční bod a nutně s ním spojená kritéria. Naším cílem nebylo objevování „zapomenutých“ staveb. Výběr zcela výjimečných architektonických či experimentálních realizací, případně akcent na inovační inženýrská řešení by směřoval k uvedení jiných staveb a vyžadoval by, nemá-li být provázen zmatkem, potřebnou axiologickou mřížku pro hodnocení kvality staveb. I při výše uvedeném kritériu se dostaly do výběru stavby mimořádných architektonických a inženýrsko-technologických kvalit.
1918 – 1920
Otakar Novotný, domy v tzv. učitelské ulici E. Krásnohorské, 1919
K počátkům československé státnosti se váží dodnes obdivované pozdně kubistické obytné domy v tzv. učitelské ulici E. Krásnohorské (projekt O. Novotného z roku 1919) a Legiobanka Na Poříčí (1922, J. Gočár) realizovaná v programově koncipovaném národním stylu rondokubismu.
Plečnikova rekonstrukce Pražského hradu (od roku 1920)
Nicméně propojení architektury ideje československého státu nalezlo svoji platformu, řečeno současnou terminologií, v pozvání Josipa Plečnika v roce 1920 T. G. Masarykem: „Z tohoto hradu a jeho okolí by mohla vzniknout ohromná historická pamětihodnost…“
Fontána Josipa Plečnika na třetím nádvoří Pražského hradu
Plečnik propojil rozsáhlý soubor staveb v jediný celek, altány, pavilony, fontána a obelisk, architektonické artefakty, jednotné vydláždění (III. Nádvoří) spolu s kvalitou materiálového provedení - to vše je provázeno nadčasovou noblesou.
1921 – 1930
Jiří Kroha, Průmyslová škola v Mladé Boleslavi, 1926
Dvacátá léta jsou pro Československo dobou optimismu a ekonomického vzestupu. V Československu vyrostly vynikající a investičně náročné realizace evropského významu - Veletržní palác v Praze-Holešovicích (nikdy nedokončený symbol ekonomické propojenosti tzv. Malé dohody) a Výstaviště v Brně.
Nicméně do výběru zvolená Průmyslová škola v Mladé Boleslavi je mimořádnou investicí, dokládající jak velký význam vzdělání spojenému s praktickými dovednostmi přikládala administrativa nového státu. Tato dosud nedoceněná architektura J. Krohy představuje jednu z nejpozoruhodnějších a až svérázných staveb moderny na dnešním teritoriu České republiky.
Střední průmyslová škola v Mladé Boleslavi architekta Jiřího Krohy
Objekt se svými rozměry a zázemím – nejen očekávanými učebnami, ale i laboratořemi, dílnami, výrobními provozy a poloprovozy, vzorkovnami, ateliéry, sportovními zařízeními atd. – zcela překonával obvyklé představy o typologii školské instituce a měl v „první republice“ ve své velkorysosti a architektonické důslednosti v provedení následovníky.
Přečtěte si rozhovor s historikem architektury Zdeňkem Lukešem:
Lukeš: Špatnou architekturu najdete v každém stylu
1931 – 1940
Antonín Engel, Ministerstvo železnic na nábřeží Ludvíka Svobody
Architektonicko-urbanistický akt projektu a realizování tří ministerstev na pravobřežní Vltavě byl spektakulární součástí budování identity nového státu, architektonického i urbanistického činu, který při zrodu českého státu - České republiky v roce 1993 zatím nenalezl analogii.
Nikdo jiný než architekti Antonín Engel a František Roith nedosahoval tak samozřejmé suverenity při naplňování od ministerských budov požadované monumentality, slavnostnosti, řádovosti-stability, propojení historičnosti s klasičností. Z úžasných obrovských, proporčně vyvážených palácových budov vyzařuje moc a stabilita.
V budově ministerstva železnic dnes sídlí rezort dopravy
Bohužel jedinečné nábřeží koncipované jako velké architektonicko-urbanistické gesto nového státu dnes strádá nevyužitím – připomenout si to k stému výročí československé/české státnosti patří k bilanci architektury. Realizace palácových ministerstev, školských a sportovních institucí (Praha-Strahov), zahradních čtvrtí (Praha-Spořilov) charakterizují „sebevědomí a kulturu“ první republiky.
1941 – 1950
Miroslav Drofa, Vladimír Karfík, Obytné soubory ve Zlíně, Chodbové a věžové domy ve Zlíně
Jedním ze znaků silné kultury je schopnost naplňovat a rozvíjet své cíle kontinuálně – proto si v České republice připomínejme tento kulturní rozměr petrifikovaný architektury Zlína.
Tradice architektury Baťova Zlína, tradice architektury s nezaměnitelným rukopisem – jen do roku 1939 bylo postaveno dva a půl tisíce „Baťových domků (J. Kotěra, F. L. Gahura) – zde ve čtyřicátých letech nachází svoje pokračování, vrchol a konec – je výzvou i varováním promlouvajícím do současnosti.
Věžové domy ve Zlíně
Fenomén Baťova Zlínu jak ve specifických typových domcích, tak ve výškových stavbách; v této lokalitě se v poválečné době realizovaly ideje funkcionalismu spojené s „přívětivostí“ - vysoký standard bydlení, vestavěné kuchyňské linky, balkony, komorní měřítko, cihelné zdivo („červené kostky“), rovné střechy, orientace podle světových stran, bydlení v zeleni, původně s absencí plotů ad.
Zlín a architektura - firemní bytové kolonie, to je lekce naplňování genia loci.
1951 – 1960
Evžen Linhart, Václav Hilský, Kolektivní dům v Litvínově 1948-1953 (západní blok), 1953 (celek)
V projektu i realizaci je obsažena velkolepost i selhání: Kolektivní dům (350 bytů) navazoval při své realizaci s velkým časovým opožděním na levicové sociální ideje funkcionalismu.
Přes vzorově čisté architektonické řešení obrovitého objektu bylo dosaženo dokonalého zasazení do krajinného rámce, ve vnitřním uspořádání bylo vše důsledně podřízeno ideji kolektivního bydlení (naivní představa předválečné levice drsně naplňovaná v „lidovědemokratických státech“ po druhé světové válce: v kolektivních domech nebudou vyrůstat do sebe zahledění individualisté).
Kolektivní dům v Litvínově
Mimořádně vysoká nákladnost projektu se stejně mimořádným sociálním vybavením vedla k zrušení realizace dalších tří analogických projektů. Zpočátku oslavovaný, propagovaný litvínovský „koldům“ se stal pro režim nechtěným znamením neřešitelného ekonomického i sociálního konfliktu vyhlašovaných záměrů s realitou padesátých let.
Osudy staveb jsou osudy idejí, které v nich byly realizovány, nicméně velká architektura se vymyká ideologickým „posudkům“. Stavba dnes ožívá v jiném sociálním kontextu a spolu se vztahem k ní se nabízí srovnání s Le Corbusierovými obytnými bloky (zejména srovnání s nejbližším pečlivě ošetřovaným berlínským „Corbusierhausem“).
1961 – 1970
Sídliště šedesátých let; Invalidovna, Prosek v Praze, Lesná v Brně a d.
Šedesátá léta především charakterizuje podstatným a masivním způsobem výstavba sídlišť, „obytných souborů“ (Invalidovna), sídlišť, která nalézala vzor v severské architektuře (Lesná, Brno), experimentálních obytných domů (Brno, Křídlovická ulice), řešících poměrně úspěšně „bytovou otázku“ atd., než nastoupila „ruksaková architektura“ sídlišť sedmdesátých let.
Pražské sídliště Prosek
Na druhé straně je zde celá řada velkých investic a silných realizací: stavby otevírající přes nové technologie i novou estetiku (Ústav makromolekulární chemie, Praha-Petřiny, architekt Prager), Federální shromáždění (1966-1972, K. Prager, uplatnění Vierendelova nosníku) či vynalézavé rekonstrukce (Dostavba věží kostela a kláštera Emauzy, Praha, elegantní navázaní na předválečný funkcionalismus (Plavecký stadion v Podolí, R. Podzemný), své místo zde zaujímají i realizace spojené s osobitě uplatněným nastupujícím brutalismem (Hotel Intercontinental, Dispečink tranzitního plynovodu, v Praze), a s menším časovým odstupem přes inovativní Máj (1973-75) vstupovala do metropole architektura „společnosti masové spotřeby“.
1971 – 1980
Karel Hubáček, Televizní věž a hotel na Ještědu, 1965-1973 (rok dokončení)
Symbol optimismu i obtíží při realizaci nadčasového projektu realizovaném v proměnách politického klimatu. Unikátní, devadesát metrů vysoká věž na více než tisíc metrů vysoké hoře Ještěd, tento analog „Beamonova skoku do budoucnosti“ není - navzdory novým technologiím a patentům - stavbou, která patří do kategorie následně razantně nastupující high technology (zpravidla stavby bez respektu k místu).
Interiér stavby století
Jde o víc. Karel Hubáček se svými spolupracovníky zde ve stavbě, která získala Perretovu cenu, naplňuje velkolepým způsobem svoji devizu: rovnováhy aspirací architektury, technologií a kontextu/místa/přírody; dosahuje zde téhož, co naplnil s velkou odezvou F. L. Wright v Domě nad vodopády.
V plném slova smyslu, chceme-li takovou pádnou metaforu použít, „světová architektura“.
1981 – 1990
Ivo Klimeš, Městské divadlo, Most, dokončeno v polovině osmdesátých let
„Velká investice, velká architektura“: dynamická kompozice úžasného solitérního objektu divadla vytvořila potřebnou novou dominantu městu – stala se ikonou Mostu. Stavba v sobě slučuje poetiku velkých světlých geometricky vydefinovaných hmotných celků s kontrastními celistvě prosklenými bloky.
Městské divadlo Most
Do dnešních dní nejvelkolepější a nejzajímavější divadelní scéna v České republice.
Mojmír Böhm, Jaroslav Zbuzek, Luboš Kos, Budova Centrálního domu horníků v Mostě, dnes Kulturní dům Repre, Most příprava: 1968-1977 realizace: 1978-1984
Až v roce 1984 byl po dlouhých průtazích uveden do provozu dnešní kulturní dům Repre. Vlastní centrum nového modernistického Mostu bylo náročně koncipováno už od šedesátých let.
Pro objekt je charakteristická brutalistní gradace hmot odrážejících se od vodní hladiny, se završením ve společenském sále na mohutných nohách. Koncept svým výrazem symbolizuje proměny Mostecka konce dvacátého století.
Václav Aulický: Televizní věž a hotel v Praze-Žižkově, dnes Tower Park Praha-TVPM, 1985-1992
V desetiletí posedlém výstavbou televizních věží a následné celosvětové dodnes pokračující soutěže ve výškovém stavění představuje TV- Žižkov jedinečný prolog „militantního výškového stavění“. Jedna z nových dominant metropole.
Stavba čerpá svoji velkolepost z vetknutí do urbánního kontextu a horizontu – nepřehlédnutelný akord nad okolím – neopominutelný scénický účinek. Toho je dosaženo rozdělením stavby do tří kabinami propojených subtilních dříků – v typologickém segmentu televizních věží nemá obdobu. Funkčnost a estetika jsou v jedinečném souladu.
Nesporný mimořádný inženýrský výkon a akt architektovy vynalézavosti a odvahy.
Pozoruhodná je i recepce stavby v České republice. Pro generaci architektů (nejen) Listopadu 89 jde o symbol mocenského režimního aktu necitlivého vůči skyline metropole, pro „polistopadové“ generace výjimečný a ojedinělý symbol odvahy architekta nalézat radikální inovativní řešení, kterou aktuálně ve stávající produkci postrádají. Příběh monumentální stavby v malém českém prostředí.
1991 – 2000
Vlado Milunič, Frank O. Gehry, Tančící dům na Rašínově nábřeží v Praze, 1995
„Architektura jako svědectví doby“: Spektakulární vyslanec architektury dekonstruktivismu v Praze – dodnes trvající výzva k tématu vstupu nové „světové architektury“ do Prahy.
Symbol ochoty k experimentům a Havlova „otevírání se světu“ po Listopadu 89.
2001 – 2010
A69 architekti, B. Redčenkov, P. Tomášek, J.Wertig; Central Park Praha, Praha-Žižkov; soutěž 2003, dokončeno 2009
Obrovský bytový komplex (547 bytů) v sobě zahrnuje vše, co se stalo znamením uvedeného desetiletí: výchozí velkorysost projektu, volbu originálních řešení, architektonickou vizi mladých nastupujících architektů, úsilí o soulad komplexu bytů s přírodou (vnitřní park jako ideové jádro).
Takové skoncování s „panelákovou architekturou“ se dá popsat karteziánskými slovy - tito architekti „neměli čas se s minulostí rozloučit, neměli čas se jí vysmát a rovnou otevírají novou etapu“.
Je s tím zajisté spojeno naplnění i lukrativních cílů investora, to vše jako znamení nadějí nové doby po Listopadu 89 na straně jedné, tak střetnutí architektových ideálů a idejí s realitou, mj. s průběžnými proměnami požadavků investora, následným podfinancováním společných prostor, nemožnosti dotažení sportovně-rekreační dimenze projektu, s problematickým (necitlivým vůči starousedlíkům) umístěním na okraji Žižkova na straně druhé.
2011 – 2018
?
Ondřej Beneš je pedagogem na FA ČVUT v Praze, praktikující architekt, architekt města Děčína Oldřich Ševčík je teoretikem architektury na Ústavu historie a teorie architektury – FA ČVUT v Praze